Matérií tanečnic a tanečníků je jejich tělo. To dělá nejen pohybové divadlo výjimečným, pomíjivým a nezachytitelným médiem. Přesto se téma, spojené kromě estetických a dramaturgických aspektů tanečního umění s otázkou kariéry a zdraví umělectva, na jeviště tolik nedostává. Spíše jen tak nenuceně a vágně prosvítá v myslích publika a v každodenní realitě tanečního interpretstva. Nejen proto je novinka Terezy Lenerové a kolektivu v pražském Divadle X10 důležitým příspěvkem – na mapu českého pohybového divadla i do debaty o tom, jak vzácná, silná a nesmírně křehká taneční těla jsou.

Lenerová v sólu Karapax vypráví o svém vlastním těle a o sobě samé. Chronické zánětlivé onemocnění páteře změnilo její pohybový výrazový slovník, přístup k vlastní tělesnosti a bezpochyby i vnímání toho, co pro ni pohyb, jinými slovy její živobytí, vůbec znamená. Přibližně čtyřicetiminutový taneční monolog využívá coby výzkumnou, sdílenou i sociální platformu, kde může svobodně bádat.

^{Karapax | Foto Michal Hančovský}

Začíná v jednoduchém sedě na bílém baletizolu s končetinami zapletenými do sebe, jako by se bránila před okolním světem. Kousek za ní leží skulptura ze šedého akustického molitanu. Téma zapouzdřování a chránění se je tak kromě samotného názvu choreografie (karapax je latinský termín pro želví krunýř) čitelné i vizuálně. Lenerová nás na pochybách nenechává ani v oblasti samotného tance. Nejprve svou tělesnou schránkou na zemi fyzicky ohledává prostor kolem sebe a učí se ho sebou samou vyplňovat. Elektronický, místy industriální hudební podkres od Filipa Míška, který využívá i hlas performerky, Lenerové nabízí rejstřík situací, v nichž se může rozpovídat.

Tanečnice se obnažuje publiku díky kombinaci verbálního projevu, který je sebevědomý i profesionální, a sekavého, úzkostného a expresivně roztřeseného tanečního slovníku. Odhaluje svoje slabosti, přání i odevzdání se. O své situaci se zády mluví jako o nemoci, která ji šokovala, na kterou si musela zvyknout a která prostě neodejde. Když se na scéně objeví v předimenzovaném kostýmu tvořeném z brnění, různých trubek a kabelů či klackovitých pařátů, dovede svou výpověď k dokonalosti.

^{Karapax | Foto Michal Hančovský}

Tělo je pro ni nástrojem, kletbou i něčím bez jakýchkoliv kategorií a škatulek – pro tanečnici je tělo totiž vším. Schovaná pod nánosy složitého kostýmu mu vzdává hold, ale i se ho bojí, svoje tělo opěvuje, ale i ho nenávidí. A když se pak v posledních zběsilých rytmech Míškovy energeticky tísnivé, úpěnlivé a neodolatelné partitury Lenerová zběsile potácí ve škubavých secích prostorem, zřetelně deklaruje, že energie, kterou tělu, životu i mysli může přinášet tanec a pohyb, je naprosto suverénní a neoddiskutovatelná.

^{Karapax | Foto Michal Hančovský}

Lenerová tak se svým týmem vytvořila zpověď jedné tanečnice, která je přes svou individualitu přenositelná nejen do sféry současného tance a profesionálek a profesionálů, kteří se v ní snaží uživit. To, že je pro ně tělesná schránka hlavním materiálem je samozřejmostí. Kromě estetických, významových a kulturních krás tance by se však mělo mluvit i o jeho ekonomické a materiální udržitelnosti.