V inscenaci S(t)IGMA, uváděné pod hlavičkou Tantehorse v pražském Paláci Akropolis, vychází trojice herců z generace Z – Sebastian Vopěnka, Matěj Šíma a Matěj Šumbera – z vlastních zkušeností s toxickou maskulinitou a jejími projevy. Sami svodům manosféry nepodlehli, ukazují ale, kam by je jejich problémy mohly dovést, kdyby se s nimi nevypořádali jinak. Dokumentární přístup není u hlavních tvůrkyň překvapivý, režisérka Miřenka Čechová, dramaturgyně Barbara Herz a filozofka Alice Koubová, která v inscenaci vystupuje, se opírají také o výpovědi středoškolských studentů.

Herci sami sebe zformovali do podoby postav nesoucích jejich vlastní jména a jejich příběhy nám přibližují prostřednictvím vyprávění doplněného rapovými vsuvkami a třemi přednáškovými vstupy Koubové. Otec Matěje Šumbery vše poměřoval čísly a výkonem, a tak i syn postupně propadl představě, že musí být stále úspěšnější. Začal se věnovat tradingu a stal se business guruem, jenž svým followerům radí: „Musíš mít mindset Dubaje, i když žiješ v Česku.“ Vášnivého hráče počítačových her Sebastiana Vopěnky dovede neschopnost seznámit se jinde než ve virtuálním prostoru do komunity pick-up artistů, kteří oslovují ženy na ulici většinou s cílem se s nimi vyspat. Zdánlivá nemožnost najít si přítelkyni u něj přeroste v misogynii.

Matěj Šíma vyniká v hektické poloze při líčení práce v italské restauraci, kterou má upřímně rád. Nadšení ale postupně přejde ve workoholismus ústící ve vztahové problémy a agresivní chování. Všichni tři herci své postavy přesvědčivě drží po celou dobu, zároveň na sebe pozorně reagují a naslouchají si, vzniká mezi nimi sounáležitost, kontrastující s tím, jak se vliv manosféry běžně projevuje.

Herci opakovaně cvičí na třech posilovacích hrazdách. Celé vyprávění tak rámuje výkon – fyzický, pracovní i společenský – a tlak na jeho neustálé zvyšování. Jemnější stránka mužů se doslova skrývá vzadu za stroji, kde občas hrají na kytary a bicí. Vedle hrazd stojí celkem nepřekvapivě tři vertikální obrazovky připomínající displeje smartphonů. Na Šímově se objevují například reely s Filipem Turkem, na Šumberově drahé hodinky, na Vopěnkově ženy po plastických operacích nebo obsah věnovaný looksmaxxingu. Videa jasně dokreslují digitální prostředí, v němž postavy tráví velkou část života, zároveň jsou ale dost ilustrativní. Podobně jako rapové vsuvky. Rap je v inscenacích určených mladému publiku často používaným prostředkem. Umožňuje nahustit na krátký prostor množství slov a z podstaty v sobě nese vztek, frustraci i bezmoc. Jenže ani jeden z trojice herců zkrátka není rapper.

Problémy postav zasazuje do širšího rámce patriarchálního systému pozdního kapitalismu Koubová ve třech performance lectures. S děním se ale přímo propojuje jen její druhý výstup, když v kroji, s pentlí s nápisem „MÍR“ v azbuce a kšiltovkou označenou slovem „GREAT“ ztělesňuje strážkyni patriarchátu. Na závěr pak prakticky vysloví tezi, kterou inscenace do té doby dostatečně sdělovala sama: společnost je založena na představě neustálého růstu – peněz, schopností i štěstí –, jehož máme dosahovat bez ohledu na druhé a své okolí. Následuje ještě dovětek, že podle výzkumů nestačí pouze pojmenovávat negativní projevy maskulinity. Pokud jsou mladí muži konfrontováni především s tím, co je na nich potenciálně nebezpečné, mohou sami začít pociťovat tlak a apriorní stigma, které je může přiblížit právě komunitám manosféry, před nimiž inscenace varuje. To by ale bylo jasné i bez tohoto explicitního dovysvětlení.