Divadlo v Dlouhé má za sebou druhý rodinný titul pod novým vedením. Na konci minulé sezóny uvedlo poetické Jak vidět neviditelné režisérky Anny Klimešové, ve kterém hlavní roli malé pacientky utíkající z nemocničního lůžka do světa fantazie ztvárnila Antonie Rašilovová. Právě ona stojí za režií a scénářem nejnovější inscenace Samá voda, autorské divadelní bojovky. Během ní publikum od sedmi let prochází veřejné i neveřejné prostory divadla. Po cestě může potkat Vodníka, který se v budově před lety zabydlel, partyzánský pár Krysáků, herečku trávící v divadle až příliš času nebo snaživého kustoda Dušana.

Všechny dějové linky propojuje jedna reálná událost: pražské povodně roku 2002, které zasáhly Dlouhou ze všech divadel nejvíce. Voda tehdy dosáhla ke třetí řadě balkonu, kritický stav se podařilo potlačit až téměř po dvou týdnech a ze zaplavených prostor muselo být vyvezeno více než sedmdesát kontejnerů zničených věcí. Historická fakta Rašilovová proplétá s pohádkovou rovinou i drobným pomrkáváním na poučenější publikum. Zdejšího Vodníka totiž před více než dvaceti lety naplavila do orchestřiště velká voda – a on se od té doby stará o duše divadelních postav. V jeho podrobných spisech i přeříkávání replik mohou fanoušci a fanynky této scény zavzpomínat na její minulé inscenace.

Co však může mladšímu publiku pomoct se k těmto odkazům lépe vztáhnout, není ani tolik magicko-realisticky vystavěný narativ, jako hravě participativní forma inscenace. Na začátku představení jsou diváci a divačky rozděleni do skupin a následují proto různé postavy a odlišné dějové linky. Krysáci je zavedou přes služební vchod a potemnělé foyer až k Vodníkovi, kterého chtějí osvobodit a vrátit do rodné Vltavy. To se však neobejde bez zapojení všech přítomných. Dojde na nenápadné (až špionské) plížení prostorem, posílání vzkazů přes zavěšené lucerny nad hledištěm i společné luštění tajného kódu. Interaktivní momenty se tvůrčímu týmu daří zvládnout bez toho, aby působily jakkoliv invazivně, a to především díky tomu, že účinkující i v rámci pohádkové stylizace přistupují k publiku dostatečně citlivě.

Dramatický konflikt částečně nahrazuje řešení různých úkolů, hádanek a hlavolamů. Princip „herního divadla“ (jak ho definoval teoretik Christian Rakow) může v divadle snižovat práh přístupnosti tvorby. V inscenaci pomáhá publiku nejen uchopit příběh, ale potenciálně také budovat vztah ke kulturní instituci. Během bojovky se odhalují jinak nepřístupná zákoutí, která jsou od divadelního provozu neoddělitelná, stejně jako metoda spolupráce a určitá míra spiklenectví, na nichž stojí její úspěšné dokončení. Kombinace fantaskního a realistického vyprávění zároveň poukazuje na to, že k chodu divadla neodmyslitelně patří fantazijní světy a potřebná špetka „magie“. Ať už se jedná o promyšlené jevištní technologie a výrazové prostředky, nebo Vodníka, bez nějž by žádná postava z orchestřiště na jeviště nevyšla. Samá voda má tak skrze propojení dobře vystavěného textu, atraktivní gamifikované formy a suverénních hereckých výkonů souboru předpoklady rezonovat i mimo škatulku dětského divadla.