Chudá pracovnice je zavolána na kobereček ke svému šéfovi. Očekává, že po ní nejspíš vyjede, je ale podrobena jinému ponížení. Ani na sexuální zneužití mu není kvůli svému původu dost dobrá. Před všemi přítomnými je tedy nucena předvádět kočičku, která se vykálí a poté se – jakoby nic – vrátit do práce. Takto plíživě je zobrazeno násilí v inscenaci Fuenteovejuna v režii Martina Modrého. Činoherní studio tak po sérii neutěšených titulů analyzujících současný stav světa uprostřed fašizujících tendencí, několika souběžných ekologických krizí a neudržitelného pracovního rytmu zakončilo sezónu trochu pozitivnějším vyzněním. Totiž, že tváří v tvář systémové represi je nutné (a snad i možné) budovat komunity se společným cílem.

Děj hry Fuente Ovejuna španělského dramatika Lope de Vegy tvůrčí tým přesouvá z vesnice do blíže neurčeného pracovního prostředí. Ve fabrice na zpracovávání ovčí vlny rozplétá vlákna Laurencia (Anna Peřinová), její nastávající Frondoso (Erich Michal Sikora), chudá Jacinta (Luciana Tomášová) a přidrzlý Mengo (Václav Ponikelský). Celému prostoru vládne Komtur (Jiří Spišák), despotický nadřízený s věrným poskokem Ortuněm (Jakub Spišák). Své zaměstnance si zve na kobereček do kanceláře, kde na ně různými způsoby vyvíjí nátlak, a to především za účelem sexualního podmanění ženských pracovnic. Ty jsou na práci v továrně existenčně závislé – vesnici 15. století tak nahrazuje další místo, z něhož je téměř nemožné odejít.

Sexualizované násilí se v tomto smyslu stává manifestací nadvlády. Komtur Jiřího Spišáka představuje nejvíce karikovanou postavu, která vyčnívá už vizuální stylizací. Bílé roucho s velkým stříbrným křížem na prsou připomíná, že omezování a přivlastňování ženských těl, sexuality i reprodukčních práv je často skryté za legitimizující symboly. Herec pobíhá po jevišti, úlisně doráží na své podřízené a schválně sklouzává k ironické expresi. Komtur není plastickou figurou, ale principem útlaku, který už nemůže reprezentovat pouze jedna „zlá“ osoba, protože se nenápadně rozpouští ve strukturách moci, s nimiž se minoritní skupiny setkávají v každodenním životě.

Kritickému dramaturgickému výkladu napomáhá i rozhodnutí nezobrazit sexualizované násilí na jevišti explicitně. Přesto ze scény, kdy Komtur verbálně ponižuje Jacintu, aby ji poté předhodil vojákům a nakázal jí vrátit se do práce, protože o ni přece nechce (a ani nemůže) přijít, až mrazí. Jediným mínusem dobře vystavěné inscenace se silnými hereckými výkony jsou momenty, kdy budování kolektivní rezistence reprezentují lehce tezovité sborové výkřiky. Přitom právě představa semknuté komunity aktivně čelící útlaku daleko přesahuje pouhé společné křičení mnohdy vyprázdněných hesel. Jak zazní v závěru – všichni sice mohli jít místo vraždy Komtura na demonstraci, to by ale pravděpodobně vůbec nic nezměnilo.