Skupina My kluci, co spolu chodíme experimentuje kromě běžných improvizačních formátů také se strukturou nebo specifickým rámcováním jinak nepřipravených večerů. Po oblíbené Hostině uváděné na Jatkách78 to byla narativnějsí Ponorka na palubě Lodi Tajemství. Následovalo zkoušení proměn dynamiky souboru pod vedením externích režisérek a režisérů v rámci inscenace Deus ex mikrofona. V nejnovější Happy Our Kluci vyšli z tématu rozluček se svobodou, nejdivočejších přechodových rituálů současnosti. Ve Velkém sále na Jatkách78 vznikl na scéně plnohodnotný bar, za nímž Kluci v průběhu míchají drinky sobě i vybraným divákům. Atmosféru společné párty budují od začátku večera: v šatně si příchozí mohou na památku vybrat podtácek s vizuálem projektu, výjimečně je možné vzít si s sebou dovnitř nápoje a při vstupu do sálu dokonce čeká uvítací přípitek.

Vtip celého inscenovaného večírku vychází ze způsobu, jakým performeři pracují s diváky a jejich podněty. Zapojují je do menších aktivit typu střílení konfet v libovolný čas, postupně ale využívají jejich impulsy ve větší míře, až na základě nich dojde k propojení jednotlivých improvizovaných obrazů v ucelenější vyprávění. V rámci mé reprízy to byly pouze základní informace o partnerovi divačky, ke kterým se Kluci opakovaně vraceli při pointování svých improvizovaných scének. Záhy ale celý zobrazovaný příběh dostal konkrétní obrysy. Nebyl už vyprávěním o rozlučce se svobodou před náhodnou svatbou, ale o konkrétní rozlučce se svobodou před svatbou diváckého páru.

Když si měly postavy Kluků říct své ano, jejich váhání přerušila hlasitým souhlasným výkřikem jedna z divaček. Její zásah zdůraznil neopakovatelnost večera a význam přítomnosti publika. Podobné momenty střídaly nerealistické až surreální scénky, které implicitně odkazovaly ke stinné stránce rozluček se svobodou, s nimiž je kulturně spojená nadměrná konzumace alkoholu i dalších návykových látek. Mezi obrazy ze stále zvrhlejší oslavy prosvítala další temnější témata, jako například vnitřní nejistota tento velký životní krok udělat nebo strach z nepřijetí novou rodinou.

Zmíněné přesahy ale bohužel nebyly dále tematizovány a ve výsledku se tak publikum zúčastnilo spíš povedené improvizační párty než hlubšího průzkumu rozlučkového rituálu. Ač je schopnost souboru navázat děj a pointu jednotlivých scén na divácké impulsy úctyhodná, v případě Happy Our se vyprávění postupně rozpadalo a jakýkoliv větší oblouk mu chyběl. Experiment s uceleným formátem tak po minulých povedených pokusech působil, že zastřešuje improvizaci především esteticky. Párty vizualitu ale scénografie a kostýmy Emy Dulíkové dotahují do nejmenších detailů, včetně trička „I <3 Prague“, které jako by vypadlo z bachelor parties britských turistů. Stejně tak by žádnou rozlučku nezahanbil ani Tomáš Kůgel v roli DJe, vždy připravený reagovat na cokoliv, co Kluci na jevišti vymyslí.