„Igelitový sáček prostě zapomněl, jak správně zemřít. Je to duch organické hmoty, který uvízl ve smyčce a už si nepamatuje, jak hnít. Selhali jsme... A vy můžete také – pojďme do toho! Selhání tiše rezaví a čeká, až bude znovu objeveno. Selhání je plodná závada – plodí čerstvou syntax,“ píše se v anotaci projektu Ghost Charging původně vyvíjeného jako školní klauzura na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU a v Centru pro umění a ekologii na UMPRUM. Jeho inspirační zdroje jsou však mnohem bohatší, než jak tomu bývá u školních klauzur zvykem. Vznikal mezigeneračně a napájí se například z dřívější tvorby uskupení PYL nebo z četby velkého množství současné literatury – součástí rozhovoru jsou i literární tipy. Za Ghost Charging stojí Yanina Arlova, Světlana Silič a Michaela Čajkovičová. A právě jim kladla Barbora Etlíková otázky ohledně způsobu myšlení, tvoření, selhávání a hravého ztrácení smyslu.

 

Kdybyste měly udělat na Ghost Charging upoutávku, co by v ní bylo?

Y: Pojď uvolnit své tělo, ať si vzpomene, jaké to je jen si hrát a mrhat časem

S: Yania si češe vlasy v rukavicích z kaktusu — střih — a venčí šneky na ruce.

M: Člověk, který opatrně vkládá ruku do pařezu. 150 W.

 

 

Pro některé z vás je projekt školní klauzura, pro jiné prostě pokračování vlastního výzkumu performativity. U jaké instituce je ukotvený? Na DAMU? UMPRUM? Na Kafkárně? Nebo ho plánujete vynést i mimo školní sféru?

Y: Záměrně porušujeme hranice mezi performancí a instalací, takže je velmi obtížné Ghost Charging pevně ukotvit v jedné instituci.

S: Projekt narušoval standardní postupy tvorby ve výše zmíněných institucích a hledal svou rovnováhu na pomezí, což s sebou nese své výhody i nevýhody.

M: Každá ze zmíněných institucí vnesla do procesu jiný kontext a jiné otázky – což nás často uvádělo do rozpaků, ale zároveň to vedlo k vzniku takových otázek, které bychom si bez jejich přítomnosti vůbec nepoložily. Výsledkem je nezařaditelný formát, který však ke své realizaci vždy potřebuje publikum.

 

Čím jste se každá z vás zabývala, než jste začaly pracovat na Ghost Charging?

Y: Studuji režii a dramaturgii na DAMU. Se Světou máme také vlastní umělecký projekt Ghost Compost Collective, kde si děláme legraci z našich pokusů o vytvoření zcela udržitelné scénografie.

S: Kromě toho tvořím s kolektivem PYL a poslední rok spolupracuji s multimediální umělkyní a režisérkou Cristinou Maldonado.

M: Ukončila jsem bakalářské studium režie a dramaturgie na KALD a budu pokračovat v magisterském studiu. Mám pocit, že se čím dál víc ukotvuji v dramaturgii, která mě v poslední době stále více zajímá. Působím také jako performerka (an essay on pleasure, IS JOY, režie: Aljoša Lovrić Krapež), což je pro mě velmi důležitý způsob, jak o divadle přemýšlet.

 

V souvislosti s projektem jste mluvily o „víc-než-lidském“ herectví. Co to je?

Y: V instalaci máme stanoviště, kde si diváci mohou na ruce nanést „slimáky“ z mořských řas. Je to místo zpomalení a péče. Řasy jako materiál totiž umí ekosystémy jak čistit, tak dusit. Každý materiál má svou paměť — a když se dotknete těchto slimáků, cítíte i doteky ryb, které mezi těmito řasami plavaly, i když si to neuvědomujete.

S: Scénografie je pro mě bytost, která performuje spolu s námi. Pomeranč se během performance rozkládá, stoleček se během zkoušek naučil chodit a kousek kurkumy se schovává, když zrovna nechce hrát.

M: Pro mě to asi znamená nechat se inspirovat jednáním, které není primárně vlastní lidem, ale věcem. Jednáním ve smyslu zpomalení, spočinutí, ticha, neaktivity, jemného hmýření.

 

 

Co to obnáší, působit interdisciplinárně mezi výtvarným uměním a divadlem? Je těžké ty dva světy sladit, nebo se již mezi uměleckými druhy dávno setřely hranice?

Y: Nezajímá mě budování binárních světů, ale propojování. Studuji režii a dramaturgii, věnuji se scénografii a byla jsem na stáži na UMPRUM v ateliéru Volného umění I. V našem projektu se snažíme tvořit svět, který není ani černý, ani bílý a kde se člověk a příroda nerozdělují.

S: Za mě se už všechno dávno propojilo a jedno přetéká do druhého. Vnímám ale problém vzdělávacích institucí, které si často drží své hranice vnímání — takové bubliny. Jedna škola jezdí jen na divadelní festivaly, druhá chodí na výstavy současného umění. Přitom mám pocit, že směřujeme ke stejnému bodu, jen z různých stran.

M: Upřímně o tom vůbec nepřemýšlím. Jsou to určité rámce, které pro mě většinu času spíše definují typ diváctví než samotné dílo. To ale neznamená, že dílo tím není ovlivněno. Myslím si však, že je pro nás důležité tyto definice samotným dílem rozrušovat a ponechat prostor divákovi, aby si našel svůj vlastní způsob, jak v něm existovat.

 

Popíšete mi každá vlastnosti vašeho nejoblíbenějšího materiálu?

Y: Spíš mě zajímá, jak se každý materiál rozkládá – i když to nemůžu vždy fyzicky sledovat. Ropa je také kompost, jen velmi pomalý.

S: S Yaniou jsme se skamarádily na základě našeho společného obdivu k aloe. A vaječným skořápkám. Máme rády různé přírodní objekty, které si sbíráme do kapes. Jednou jsme neodolaly a poslaly si poštou z Madeiry velký kus palmového listu — nevešel se totiž do letadla. Ale můžu taky jmenovat nejnepříjemnější materiál: jsou to mikrovláknové utěrky…

M: Mám moc ráda Yaniny slimáky. Jsou slizcí, ale ne příliš mokří, a taky příjemně chladí. Jsou tak pomalí, že se skoro vůbec nehýbou. Ze živých slimáků mám ale docela strach.

 

Bylo něco, co jste po svých materiálech chtěly, ale ony se odmítaly přizpůsobit?

Y: Nejvíc jsem vyjednávala s materiálem na naše „ghost nabíječky“ – odmítal se nalít do formy. Nakonec jsme nabíječky vyrobily a zasadily do země, kde se rozložily.

S: Myslím, že většinou přijímáme materiály takové, jaké jsou — když schnou nebo hnijí, jsme s tím smířené. Ale jednou jsme chtěly, aby náš vlastnoručně vyrobený stoleček na jedenácti nožkách stál na místě. Místo toho se ale naučil chodit a při každé zkoušce si někam vykračoval.

M: Snažím se tento vztah při práci s materiálem obrátit – mou úlohou je zjistit, co by materiál mohl chtít ode mě. Nejsem si ale jistá, jestli materiál vůbec umí „chtít”, a tak je to spíše hledání jiné přirozenosti a autenticity ve vzájemné spolupráci.

 

 

Řešíte z etického hlediska, odkud vaše materiály pocházejí, jak jste se k nim dostaly a kolik si jich můžete vzít?

Y: Na Kafkárně jsem dělala horký kompost ze zkaženého ovoce a zeleniny z večerek a tržnice. První vybírali lidé bez domova, pak sociálně slabí, já byla až poslední. Horký kompost potřebuje hodně materiálu – ale zbyl nám i na experimenty: jablečná slupka, ananasová, mangová, houbová… Také bereme objekty ze skladu Art Reuse, často pracujeme s odpadem. Myslím, že si objekty někdy vybírají nás. Například na Madeiře po nás zůstaly malé nůžky, které nešlo vyvézt – a v Kodani jsem zase jiné našla.

S: Je v tom něco mysliveckého — materiál, který si „ulovíš“ sám, s pak s ním můžeš performovat. Ale často také přemýšlím o etice — například jestli je v pořádku použít pro performanci vypadané fousky mé kočky, které sbírám.

M: Popravdě ani nevím, co se tím „etickým hlediskem” vlastně myslí. Je to pojem, kterému úplně nevěřím. Často mám pocit, že spíš slouží k udržení určité identity nebo „morálního” obrazu tvůrce než k reálné změně způsobu práce v umění. Pro mě je to spíš otázka filozofie tvorby – a ta je v tomhle případě třeba i o tom, nacházet potenciál v selhání.

 

Jak se daří vašemu kompostu?

Y: Dva z Kafkárny už se zkompostovaly. Teď děláme se Světou guerillové komposty – zakopáváme bioodpad a staráme se tím o místo, kde jsme.

S: Yania mě kompostováním dost „nakazila“. Nemohla jsem se starat o kompost na Kafkárně, tak jsem si domů pořídila vermikompost s žížalami. Jinak proces stárnutí je vlastně taky takové kompostování — probíhá pomalu, ale jistě.

 

Kdybyste si měly představit, že Ghost Charging má technologický patent, co by patentoval?

S+Y: V Mechanickém pomeranči byl stroj, který nedovolil zavřít oči. My bychom naopak navrhly zařízení, které blokuje sociální role a uvolňuje prostor pro hru — třeba i se slimáky.

 

Jak vypadá váš pracovní čas, když se věnujete práci na projektu? Je to víc ateliérová, nebo performativní práce?

Y: Bioplasty je třeba zahřívat, takže často začínáme v kuchyni. Kuchyň vnímám jako komunitní místo a mám ji ráda. Nerada zkouším v učebně. Ráda pracuji ve veřejném prostoru a hodně se zajímám o relativní geografie.

S: Taky mě stresují black boxy. Ideálně nápady vznikají během procházky — když jdeme krajinou, sbíráme objekty a hrajeme si s nimi. Až potom je na zkouškách mapujeme a skládáme dohromady. Skvělé je taky jen tak sedět pod keřem a vymýšlet performanci.

M: Na tomto projektu jsem dlouho spolupracovala na dálku. Bylo pro mě extrémně náročné, téměř nemožné, bavit se o materiálech, kterých jsem se ani nedotkla, v kontextu nějakého performativního tvaru. Viděla jsem hodně videomateriálu a snažila se tam na dálku „přenést”. Toto verbalizované snažení snad Yaniu a Světu občas i inspirovalo, ale spíš jako podnět k dalšímu přemýšlení. Jakmile jsem se ale vrátila a udělaly jsme si zkoušku v prostoru, všechno se otevřelo a došlo mi, že cesta není věci nějak úzce směrovat, ale spíš je ještě víc rozvolňovat. Pochopila jsem, co Yania myslí tím, že naším úkolem je celé to „dílo” oslabit.

 

Pracujete víc intuitivně, nebo analyticky? A jak případně tyhle přístupy ladíte?

Y: Nejdřív čtu spoustu knih, pak experimentuju. Všechno se postupně rozplyne. Až po premiéře se ke knihám vracím a začínám chápat, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.

M: Jsem intuitivně hodně analytická, takže vědomě musím hledat způsoby, jak se té analytičnosti na chvíli zbavit, něco zažít a pak se na ten zážitek znovu analyticky podívat. Většinou mi pomáhá to prostě vyzkoušet na vlastním těle – nebo vlastním tělem a učit se od diváků.

 

Má Ghost Charging nějaké duševní příbuzenstvo v podobě uměleckých projektů, které vytvořil někdo jiný nebo vy samy?

Y: Poslední rok se věnuji ekologii a komunitě. Třeba performance pro děti Jsme, Chobotnice — o znečištění oceánů. Nejraději mám, když se po představení jeviště promění v hřiště. Tělu to připomíná, jaké to je si hrát s jinými těly.

S: Ráda bych zmínila Laure Prouvost — francouzskou umělkyni žijící v Belgii, která je známá svými imaginativními multimediálními instalacemi. Je mi sympatická tím, že často vytváří haptická a smyslová prostředí a zapojuje návštěvníka do hry. Také jsem nadšená z instalací Sarah Sze, především díky tomu, jak dokáže proměnit pohled na každodenní věci a materiály.

M: My jsme se haptické povaze věcí hodně věnovali už ve zmiňovaných projektech Aljoše Lovriće Krapeže: IS JOY a an essay on pleasure. V těchto projektech jsem se naučila přistupovat k materiálu a objektům skrze tělo a smysly, vnímat jejich performativitu a zároveň si hrát.

 

 

Podělíte se o tipy na zajímavou literaturu, kterou jste během příprav projektu četly nebo čtete?

Y: Náš projekt byl inspirován esejí Marka Fishera Je čas na stíny z knihy K-punk, kde píše, že naše prsty jsou už jen prodloužením mozku. Také doporučují Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem, Až skončí práce (Helen Hester & Nick Srnicek), Dům a zahrada (ed. Bulandrová, Vídenová), a Zůstat u nesnází od Donny J. Haraway.

S: Dost mě nadchla kniha Playing Possum: How Animals Understand Death, která poukazuje na to, co leží za hranicemi lidského vnímání. Silně na mě také zapůsobila Chroma Dereka Jarmana, kde autor odráží svůj prohlubující se vztah k barvám v době, kdy mu postupně slábl zrak.

M: Během tvorby jsem psala bakalářku, takže bylo moje čtení limitované tímhle záměrem. Teď ale například hodně čtu texty mexicko-amerického performera Guillermo Gómez-Peñi, jehož způsob psaní a imaginativní jazyk je pro mne zajímavým přístupem k teorii. Umožňuje uvažovat o performativním umění za hranicemi tradičních binárních kategorií a potřeby pojmenovat nepojmenovatelné. V kontextu Ghost Charging a práce s performativním jazykem v samotném procesu tvorby a vůbec způsobu, jak mluvíme, když tvoříme, se to určitě nějak intergalakticky propojuje.

 

Vaše představení nám bylo doporučeno vnímat skrz citrusové brýle, které navozovaly „žížalí perspektivu“. Člověk viděl jen malými škvírkami ve slupkách, což znemožnilo běžné způsoby orientace. Jako divačce mi to na jednu stranu připadlo originální a inspirativní, na stranu druhou mi to způsobilo nevolnost. Jaké na to máte od publika zpětné vazby?

Y: Reakce se liší. Každý jsme jiné tělo s jinou zkušeností. Někdo nerad chodí v šeru, někdo se nerad dotýká. Chceme to respektovat — proto připravujeme i zvukové popisy materiálů inspirované popisy pro nevidomé. Brýle vnímáme jako způsob, jak posunout instalaci do performance, ale vždycky říkáme, že si to můžete kdykoliv sundat.

S: Moje teorie je, že to není příjemné hlavně v kombinaci se stísněnou místností. Ve větším prostoru, nebo venku, to bylo mnohem snesitelnější.

M: Je pro mě fascinující, jak se z citrusových brýlí může stát snad nejkontroverznější prvek Ghost Chargingu. Ty brýle vás nutí zpomalit – a když s tím bojujete, je to ještě horší. Zároveň divák dostane informaci, že si je může kdykoliv sundat. Většina to ale neudělá, protože má pocit, že by přišla o „ten správný” zážitek, který jim chceme zprostředkovat. Tady ale není správný zážitek a určitě není jenom jeden. Pro mě je to určitá otázka emancipace diváka, které se snažíme vytvořit bezpečné prostředí, kde selhání otevírá další typ zážitku.

 

Jak se vám děje, že v objektech vidíte to, co vidíte? Máte nějaké vlastní „praxe“? Mám na mysli třeba pravidelně opakované techniky, jak docílit jiného než běžného vnímání přírody.

Y: Dívám se z perspektivy „více-než-lidské“ — krajina nebo objekt jsou tělem, které si se mnou hraje nebo o mě pečuje. Haraway píše, abychom zůstávali u nesnází a tvořili generativní jinovztahy. Myslím, to je pro lidi důležitá praxe.

M: Myslím si, že občas prostě stačí rezignovat na způsob vnímání reality, ve kterém všechno musí mít nějaký význam, důvod nebo účel. Je pro mě důležité si hrát, nebát se hloupostí, trapnosti, nesmyslnosti nebo neproduktivity. Prostě s objekty jen být a nechat za sebe jednat ty neklidné, nespoutané myšlenky, které kašlou na smysl nebo řád.

 

Jakou roli má během vašeho představení publikum? Je pro vás zásadní, aby s předměty fyzicky interagovalo a dotýkalo se jich? Co se stane, když se odmítne takto zapojit?

Y: Letos jsem se zúčastnila performance Asli Hatipoglu a Heidi Hornáčkové, kde divák jí — a jídlo performuje uvnitř těla. V Ghost Charging pracujeme se hmatem, ale účastí může být i pozorování. Respektujeme, pokud se někdo nechce dotýkat. Připravujeme proto alternativní formy zapojení.

S: Zásadní je pro nás hravost. Naprosto chápeme, že některé z námi nabízených materiálů mohou být pro někoho nepříjemné na dotek — a nikoho do interakce nenutíme. Naším cílem je ale probudit v divákovi hravost, ať už si hraje s našimi objekty, nebo se svými vlastními myšlenkami.

M: Publikum má naprosto zásadní roli. Když jsme měly otevřenou zkoušku, byly jsme v prostoru společně s diváky, protože jsme chtěly vyzkoušet, jak rozproudit interakci. Uvědomila jsem si ale, že v takto nastaveném prostředí může být přímý vstup velmi invazivní – a tak jsem jen pozorovala. Diváci jsou zároveň i performeři – a nuda se může stát katalyzátorem jemných interakcí a nečekaných performativních obrazů či situací.

 

 

Jaké má v Ghost Charging místo nějaký lidský příběh? Ať už příběh publika během představení, nějaký obecný lidský příběh, váš vysněný lidský příběh nebo naopak konkrétní příběh někoho jiného.

Y: Je to příběh o slaďování a vzájemném probouzení nečekaných schopností při skutečných setkáních — o spolumyšlení s bytostmi, lidskými i více-než-lidskými. Společná hra, která oživí to, co ve mně utichlo, nebo mi ukáže věci jinak — a tím posílí mou schopnost vnímat.

S: V Ghost Charging nemá lidský příběh klasickou lineární podobu — místo toho se rozpouští do prostoru a doteku. Příběhem se stává zkušenost návštěvníka: jeho pohyb mezi stanovišti, jeho zvědavost, tělesnost. Je to příběh, který nevzniká v hlavě, ale v těle a ve smyslech — ve chvílích, kdy si člověk uvědomí, že nemusí reagovat „správně“, že nemusí chápat, že se může jen dotýkat a být. Pro nás je to vysněný lidský příběh: příběh zpomalení, ne-produktivity, sdílené zvědavosti a hry mimo rámec výkonu.

 

Jakým směrem se teď Ghost Charging vyvíjí?

Y: Hodně jsme s formátem experimentovaly. Zpočátku to byla spíše performance, kde jsme performovaly my tři společně s publikem. Pak byl projekt vybrán pro IN SITU — evropskou platformu na podporu umělců, kteří pracují ve veřejném prostoru. A během finální laboratoře v Kodani se projekt proměnil v interaktivní instalace s časovými sloty, kde diváci dostávají instrukce ve formě obrázků vedle každého stanoviště.

Pro prezentaci projektu v Kodani jsme našly zahradu, která byla navržená asi před jedenácti lety pro restauraci AMASS a po jejím bankrotu začala chátrat. A teď se z ní díky péči spolku Transfer.cph stává komunitní zahrada. Mám radost, že se Ghost Charging také mění v takovou komunitní zenovou zahradu.

 

ptala se Barbora Etlíková