A Studio Rubín se rozhodlo v nynější 58. sezóně věnovat tématu zrcadlení, ve kterém se odráží zejména zájem o feministickou perspektivu, ale také o život subkultur, jako jsou například kamioňáci. Kam divadlo směřuje a co představuje pilíře jeho repertoáru? Nejen o tom jsme hovořily se zastupující uměleckou šéfkou Lucií Ferenzovou. Ta nedávno režijně uvedla první sezónní titul, a to V zrcadlové síni podle stejnojmenného komiksu Liv Strömquistové.

 

Pocházíš z Mostu, města s výraznými sociálními problémy, kterých se tematicky dotýkáš nejen v inscenacích A studia Rubín. Jak moc tě v tomto ohledu formovalo právě rodné město?

Se spoustou otázek se pořád potkávám, protože se tam stále vracím za mámou. Mám pocit, že Mostu dlužím zpracování určitých témat, která jsou tam palčivá. Snažím se to dělat alespoň na dálku nebo někdy i z větší blízkosti, jak se tomu stalo v případě Fakanů. S Ondřejem Štefaňákem jsme při přípravě této inscenace jezdili do Litvínova-Janova, což je asi třicet minut od Mostu městskou dopravou. Tam jsme s dětmi z této vyloučené lokality a z dětského domova Hora Sv. Kateřiny připravovali hudbu a výtvarný koncept. Byly to tři workshopy a máme v plánu se tam vrátit s dalšími kolegy*němi a pokračovat ve spolupráci. Je to ohromně inspirativní a obohacující.

 

Když už zmiňuješ Fakany, tak mě napadá se zeptat, jak moc pro vás byla jejich příprava náročná. Kromě toho, že v nich vycházíte z Pasoliniho románu Darmošlapové, také čerpáte z autentických výpovědí těch dětí.

Zmíněný dětský domov funguje jako komunita. Jsou to takové rodinné buňky, kde o sebe navzájem pečují. Pak jsme ale pracovali ještě s další skupinou, kterou tvořily obecně děti z Litvínova-Janova. Pro ně dělá obrovskou službu Petr Globočník, který vystudoval sociální práci v Německu, a následně se vrátil do svého rodného města. S pomocí místních lidí upravil zchátralou vilu uprostřed zbídačeného sídliště. Kolem ní zformoval komunitu a tvoří tam permanentní program. Místní děti jsou naučené do vily zajít po škole a stejně tak maminky s malými dětmi nebo senioři. Bývají tam pravidelné kroužky, je tam knihovna, swap oblečení, hudební nástroje, lidi se setkávají a povídají si. Chlapi tam přicházejí pomoct s opravami. Je to zkrátka komunitní, ne-li zázračné.

My s Ondřejem jsme připravili workshopy – beaty a rapy s Hihihahaholkami a výtvarnou dílnu, kterou vedl Ondřej. Jako režisér a zároveň scénograf měl určitou představu, podle níž zadával různé úkoly. Setkání s dětmi, s Petrem Globočníkem a Hanou Berlovou – zástupkyní ředitelky dětského domova a vychovatelkou – bylo pro nás nesmírně obohacující. Poznali jsme obětavé lidi, kteří na hraně existenčních a finančních možností dělají přes všechny překážky, co je baví. Uprostřed těch zdevastovaných paneláků, kde je centrem casino, drogy, násilí.

Ta lokalita je opravdu příšerná, ale taky tam funguje tahle vila. Žijí tam tihle lidi, kteří svou existencí tvoří pozitivní vzory. Je tu naděje, že se s rozkladem hodnot (což je Pasoliniho téma) dá něco dělat. Vraceli jsme se s ohromným entusiasmem, protože jsme viděli zájem, zapojení, obrovské nadšení a naději. Ve Fakanech sice ukazujeme naši možná blízkou depresivní budoucnost, ale v realitě jsme zažili velký smysl v té dennodenní drobné práci.

 

 

Jak bys definovala pilíře repertoáru A studia Rubín?

Dramaturgicky to pojmenovala Dagmar Fričová jako „druhé dějiny”. Vedle oficiálních dějin (které určují ducha doby, obsahují velké události a jsou dané politikou, ekonomickou situací) jsou ještě druhé – „malé dějiny“. A ty jsou osobní, intimní, jsou zdánlivě nezajímavé a plné příběhů. V mnoha případech se ty velké dějiny propojují s těmi malými. Prostor A studia Rubín je hodně těsný, intimní, herci*ečky jsou diváctvu opravdu blízko. Velká show tam vlastně ani moc dělat nejde. Důležité je téma. S tím souvisí lehká angažovanost našich inscenací. Tvůrci*kyně většinou přes svá osobní témata mluví o něčem, co se dotýká mnohem větší skupiny lidí.

Co se týče pilířů, jsou to dokumentární inscenace Barbary Herz, která během roku, dvou nahrává časosběrné výpovědi respondentů*ek, pak píše text a až poté začne zkoušet finální tvar. Dále jsou to inscenace v mé režii, pro které píše texty Dagmar Fričová. Jde buď o čistě autorské zpracování témat nebo se jedná o literární adaptace. Pak jsou to autorské inscenace Jiřího Ondry, Ondřeje Štefaňáka či Jana Friče. Hledání tématu vždy vzniká v dialogu. A studio Rubín je divadlo autorského typu – texty se vždy tvoří nově přímo pro inscenaci. Také každý rok vypisujeme výzvu Autor*ka v domě s cílem podpořit tvorbu pro divadlo a minulou sezonu jsme vyhlásili první ročník open callu RubínLab pro umělce do pětatřiceti, v čemž hodláme pokračovat.

 

A co je pro vás s uměleckou šéfkou Dagmar Fričovou klíčové, když hledáte nový titul nebo se snažíte oslovit tvůrce*kyně ke spolupráci?

Po personální stránce je to většinou směs osobního hledání, takové permanentní ostražitosti, a různých tipů. Chodíme třeba na inscenace absolvujících studentů*ek uměleckých škol, protože Rubín formujeme taky jako prostor pro vstup čerstvých absolventů*ek do profesionálního prostředí. Klíčový je originální tvůrčí pohled, ale i to, abychom si s tvůrcem*kyní osobně rozuměli. A studio Rubín je malé i co se týče týmu a to poslední, co chceme v našem téměř rodinném prostředí a při tak malém finančním ohodnocení zažívat, jsou rozepře. Čímž nemyslím ty tvůrčí, tam se přeme permanentně.

Samotná témata visí ve vzduchu dva až tři roky a pak je stahujeme k zemi. Souvisí to s děním kolem nás, ve světě, ale i s tím, co prožíváme. Asi proto se tak často objevuje specifické feministické hledisko, skrz které svět kolem vnímáme a umělecky zpracováváme.

 

 

V této souvislosti mě napadá taková polemika. Asi už jsi narazila na názor, že divák se chce v divadle bavit, a ne se zahlcovat těžkostmi světa. Zrovna tebe se chci zeptat, co si o tom myslíš jako zastupující umělecká šéfka a režisérka nezávislého divadla otevřeného nelehkým tématům.

Zrovna nedávno mi v mailu přistál názor, že se v českém divadle bojíme jít hlouběji do vrstev tématu tak, aby to nás i diváctvo osobně zabolelo. Rozumím tomu, ale nemyslím si, že se toho bojíme a že to v našich inscenacích není. My to v inscenacích máme, jenom to komunikujeme s lehkostí a radostně. Není to tak, že bychom se nořili do společného trápení, spíš se k tomu snažíme přistoupit s určitým nadhledem a změněnou perspektivou. A ta bolest tam samozřejmě uvnitř je.

My jsme si naši estetiku nazvali jako dark pop. To je název, se kterým původně přišla naše scénografka Andrijana Trpković a jednalo se vyloženě o estetiku – blyštivou a s flitry, vlastně hodně popovou, barevnou a pro někoho povrchní. Ale touhle stylizovanou formou zpracováváme temnou a tíživou tématiku. Témata jako deprese nebo duševní zdraví obecně, environmentální žal či násilí se snažíme komunikovat z nových perspektiv. Dost často naše inscenace působí jako komedie, mají v sobě nadhled a krutý humor. A přitom hovoří o těch nejtemnějších zákoutích života. Dark pop znamená, že se tu příšernou temnotu a depresi, kterou velmi osobně známe, snažíme nahlédnout z nové perspektivy. A prostě se rády smějeme. Nebo se o to minimálně pokoušíme. A navíc – takováto nově objevená perspektiva může být očistná. Možná to vychází z přístupu, jakým obě s Dagmar vychováváme děti: „Oukej, je to strašnej průser, co se děje, je to strašně bolestivý, ale pojďme to nějak řešit. Pojďme o tom mluvit. Otevírejme a zvědomujme to.“

 

Vaše nynější 58. sezóna A studia Rubín se věnuje zrcadlení. Proč jste se rozhodli pro toto téma a na co se v rámci něj publikum může těšit?

Inspirovali jsme se tématem první inscenace sezóny, která vznikla podle komiksu Liv Strömquistové V zrcadlové síni. Tato inscenace zpracovává téma ženské krásy a stárnutí v zrcadle sociálních sítí. Nám se zrcadlení zalíbilo jako zastřešující téma. V téhle sezoně se zabýváme vším, co se odráží v lesklých plochách, ale i tím, co je za nimi a co na první pohled není vidět – co je v takzvané zemi za zrcadlem. A tím zrcadlem může být (a skoro častěji teď je) plocha mobilu, ale třeba i zpětné zrcátko auta odrážející mizející krajinu.

V této sezoně kromě zmiňované inscenace vzniknou ještě další dvě: asfalt, asfalt, asfalt zabývající se subkulturou řidičů kamionu a stejnojmenná inscenace podle básnické sbírky Korále okolo hrdla Marcely Mikuláškové. Asfalt, asfalt, asfalt bude mimo jiné o tom, co stojí za celosvětovou cargo dopravou, která má velký vliv na životy nás všech. Každý produkt, se kterým se denně setkáváme, každá věc, kterou denně používáme, má v sobě určitý příběh. Někdo ji k nám dovezl, často putovala přes celý svět. Je v ní obsažen celý cargo byznys a symbolicky i mizející krajina. Za věcmi, které denně používáme, jsou pak také osobní příběhy a příběhy celých rodin.

Inscenaci připravují absolventi*ky DAMU (Tinka Avramova a Martin Krupa), které jsme jako tvůrčí tým vybrali v rámci výzvy RubínLab. Přihlásilo se téměř padesát projektů, z nichž jsme zvolili šest. Teď v prosinci realizujeme pátý projekt v podobě multimediální instalace ve všech rubínovských prostorách. Bude to večer kurátorovaný Hanou Kokšalovou a Lucií Vrbíkovou. Poslední inscenaci v sezoně režíruje Eliška Balog, která si ke zpracování vybrala básnický text Marcely Mikuláškové Korále okolo hrdla. Tato spirituálně laděná inscenace se zabývá archetypálním vztahem dítěte a rodiče, který zrcadlí vztah člověka k Bohu.

 

 

První premiéra nynější sezóny, V zrcadlové síni podle stejnojmenného komiksu Liv Strömquistové, se zaměřuje na mýty kolem krásy. Adaptace románu jsou na divadle běžné, ale jak vzniká inscenace na základě komiksové předlohy?

Musím říct, že komiksy Liv Strömquistové jsou specifické. Jsou to spíše ilustrované eseje nebo ilustrované a vtipně komentované odborné přednášky. Obrázky psaný text tolik neposouvají, spíš jej ironicky komentují, doplňují. V naší inscenaci se komiksovost objevuje hlavně v herectví a estetika knihy inspirovala i autorku scény a kostýmů Patricii Talacko. Od začátku jsme věděli, že obrázky chceme transponovat do způsobu hraní: rytmičnost, střihovost, stylizovanost, práce s kostýmem a gestem… Text pro inscenaci zpracovala Dagmar Fričová a udělala velký autorský posun v tom, že vypíchla téma královny matky – Sněhurčiny mámy. Je to rámcová figura, která nás provází dějem. Na to pak navazují jednotlivá témata, jako je bodyshaming, stárnutí, otázky krásy na sociálních sítích nebo dějiny ikonických krasavic.

 

Tato inscenace zapadá do vaší výrazné dramaturgické linie zkoumající role ženy ve společnosti a také téma rovných genderových práv. Ve velké míře ji zastupují inscenace režisérky Barbary Herz (Istanbulská úmluva, O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso a Jenom matky vědí, o čem ten život je). Když s uměleckou šéfkou Dagmar Fričovou pro tuto část repertoáru vybíráte témata a tituly, z čeho vycházíte a jak moc se necháváte inspirovat svými zkušenostmi žen-matek?

Témata si často vybírá Barbara sama. Je úžasná v tom, že má těch nápadů paralelně několik. Naším dramaturgicko-umělecko-vedoucím úkolem je pak vést dialog o tom, jestli právě teď a tady je zvolené téma vhodné realizovat. A jak to souvisí s námi jako s ženami-matkami? Samozřejmě, že souvisí. Všechny máme (už dvojnásobnou) osobní zkušenost. Třeba v Jenom matky vědí, o čem ten život je Barbara přímo vystupuje na jevišti. Dílo zpracovává výpovědi žen o porodu, vztahu k vlastním matkám, ale i sociálně-kulturní mytologii kolem mateřství a historické proměny diskurzu. Taky se inscenace točí kolem ekonomické situace mateřství a ironicky komentuje samotný pojem „mateřská dovolená”.

V Istanbulské úmluvě se spojilo rozčarování nás všech z toho, že k ratifikaci v České republice snad nikdy nedojde. Formát „binga o konci světa“ zpracovává mýty o tomto tématu napříč společností. Mám na mysli to, co se při každém projednávání opakuje ve veřejném prostoru: že nám seberou Velikonoce, že je to genderová ideologie nebo že tím trpí tradiční rodina. Tendence se bohužel s nastupující vládou nemění, spíš naopak. Tyhle zjednodušující nesmysly (které v listině ani nezaznívají) jsou velmi nebezpečný precedens. Pokud nejsme schopni jako stát podepsat symbolickou úmluvu proti násilí na ženách, umožňujeme ho skutečně páchat (což se třeba teď zrovna veřejně zrcadlí v kauze Turek). Ale téma Istanbulské úmluvy jsme dramaturgicky plánovali mnohem dříve, než smlouva (zase) nebyla ratifikována. Bohužel ve střední Evropě jsou ta volání po „tradiční rodině” a „tradiční roli ženy” čím dál silnější.

 

 

Rubín je také otevřený nejen novým tématům, ale jak jsi sama říkala i novým tvůrcům a jejich textům, protože nyní už posedmé pořádáte autorskou dílnu Autor*ka v domě. Jak bys projekt představila? Došlo v rámci nynější sezóny k nějakým změnám?

To je projekt, který iniciovala Dagmar Fričová na základě svých zkušeností ze zahraničí a svého zájmu o autorskou tvorbu. Jde o platformu podporující autory*ky píšící pro divadlo. Je to vlastně dílna, kde píšící autoři*ky a tutoři*ky na svých textech spolupracují a vzájemně si je komentují v průběhu vzniku. Výjimečné je, že píšou i tutoři*ky. V průběhu celé sezóny je sedm, osm kolokvií, a na konci bývají scénická čtení, případně vznikne text k inscenaci.

V současnosti připravujeme knihu všech textů, které po dobu šesti let vznikly. Kniha by v podobě PDF měla být k dostání dramaturgům*yním a lidem se zájmem o divadlo ke stažení. V této sezoně chceme zaměřit výzvu více k praxi – měli*y by být vybráni*y maximálně dva*ě autoři*ky a cílem je vznik textu přímo pro Rubín. Abychom jej mohli v následujících sezonách inscenovat. Zároveň je tento ročník speciální tím, že na jaře přijede vést třídenní workshop rakouský dramatik Ferdinand Schmalz.

 

V roce 2012 jsi založila Divadlo Kolonie, které s Rubínem funguje jako koprodukční partner u řady inscenací, ať už jde o Endemity: Příběhy mizení nebo Pravidla úklidu, která se kromě Rubínu uvádějí v olomouckém Divadle na cucky. Co je jejím cílem a co vedlo k jejímu vzniku?

Ryze prakticky: Rubín je divadlo s vlastním prostorem. Kolonie je subjekt, který dělá jeden divadelní projekt ročně. Spojuje to moje osoba a spolupráce přirozeně vyplynula. Kolonie a Rubín souzní tematicky, propojují je tvůrci a tvůrkyně. Pro Kolonii by bylo obtížné existovat na nezávislé scéně s jedním realizovaným projektem ročně; zároveň nemáme finance na provoz celoroční – a fungovat bez zázemí, vozit techniku, scénografii z místa na místo, to už jsme si zkusili. Nevím, co bude s Kolonií, až skončíme v Rubínu. To se uvidí. Doufám, že to ještě ustojíme dál. Samozřejmě je to otázka financí, ohledně idejí a nápadů problém nemáme! A k tvé otázce – cílem je ta jedna inscenace v sezoně, což znamená celoroční přípravu a následnou realizaci svobodné tvorby s lidmi, s kterými tvořit chci, nad tématem, co nás bytostně zajímá. To byl i důvod, proč Kolonie před třinácti lety vznikla…

 

Kromě Rubínu a Kolonie tvoříš v různých jiných divadlech, ať už jde o Švandovo divadlo, Horácké divadlo Jihlava nebo MeetFactory. V čem se pro tebe spolupráce s těmito scénami liší od situace, kdy tvoříš ve svých „domácích“ divadlech?

Když srovnáš třeba Horácké divadlo Jihlava s prostorem Rubínu, tak to je opravdu rozdíl. Horácké divadlo je velká scéna s jiným technologickým vybavením, jiným provozem. Je to systém, v němž se vše připravuje dopředu, scéna musí obsáhnout velký prostor jeviště a dává se do výroby s předstihem (a to pořád ještě HDJ je v tom velmi svobodné, díky za to!). Rubín funguje tak, že pokud víš, že se nic velkého vyrábět nebude (a to v Rubínu ani výrazně nejde), tak vše vzniká za běhu. Nabízí se možnost experimentu v průběhu zkoušení, což je v těch velkých provozních domech z podstaty omezeno.

To samé Švandovo divadlo – větší provoz, explikační, výrobní porady, vše s předstihem, jasná idea, kterou po výrobě scény už příliš nezměníš. S tím souvisí i proces zkoušení. Podobné jako v Rubínu je to v MeetFactory, kde jsem mimochodem při zkoušení inscenace Ferdydurke od Matěje Samce zjistila, že jsem tam vytvořila úplně nejvíc režií ze všech – v průběhu minulých šestnácti let asi devět inscenací. Takže MeetFactory se mnou taky strávila pár období!

 

 

Kromě toho, že jsi divadelní režisérka, tak jsi taky máma dvou synů a napsala jsi dvě knihy pro děti Neskutečná skutečnost (2024) a Hú is hú (2023). Jak tě při tvorbě ovlivňuje role matky, ať už po stránce praktické, tak inspirační?

Asi nedovedu dělat divadlo, když se mě ta tématika netýká, takže si potřebuju najít osobní rovinu. To jde ruku v ruce s tím, že svět samozřejmě vnímám i očima svých dětí nebo o něm přemýšlím v kontextu jejich budoucnosti. Asi mám bytostnou potřebu pro ně svět zlepšit, což netuším, jestli je v mých silách. (smích) A jak mě ovlivňuje role matky? V rovině každodenní je to plánování, neskutečné moře přesunů, jazyk na vestě, komunikace s různými institucemi (školka, škola, kroužky…). S tím samozřejmě souvisí financování – neustálé počítání, jestli zvládneme všechno zaplatit. Ale to jsou běžné rodičovské starosti.

Zároveň se s mateřstvím objevil pocit časového limitu – na všechno je vyhrazený čas, což má i své bonusy – třeba méně prokrastinace. Člověk v sobě objevuje až ninjovské výkony, čímž myslím neuvěřitelnou vůli k tomu něco dotáhnout. A ta inspirace? Mám dva kluky a denně aspoň jednou pomyslím na to, jaký svět jim zanecháváme, jestli jsou šťastní, co je čeká. Samozřejmě nechci, aby to byla apokalypsa, tak se snažím o prostor kolem sebe pečovat, jak můžu.

 

A co plánuješ za další projekty?

Píšu text o aktivních zálohách. To je pro mého muže Jirku Ondru, který ho na jaře bude režírovat v D21. Dělám rozhovory s lidmi, co vstoupili do aktivních záloh nebo k dobrovolníkům. Zajímá mě to asi právě kvůli mým synům. Vnímám určitý tlak na změnu paradigmatu; mezi mladšími generacemi se objevuje radikalizace. Mladí muži hledají své místo ve společnosti a celý kolorit vojny, co z kluků dělá muže, začíná být ohromně cool. Asi to souvisí i se současnou válkou a touhou alespoň nějak ovlivnit to, co se děje. Chci zkrátka zjistit, proč lidé dobrovolně vstupují do armády – co to obnáší, jaké jsou motivace a vůbec, jak vypadá současná podoba války a příprav na ni. Jak ten text bude nakonec vypadat, je zatím ve hvězdách.

Tak to je jedna věc. Pak aktuálně pro Miřenkou Čechovou připravuju dvouminutovou inscenaci na téma Ibsenovy Nory. Pro tento projekt oslovila jednadvacet žen-umělkyň, jimž na scéně propůjčí své tělo a mysl. A na jaře budu zkoušet ve Švanďáku text Dagmar Fričové. Půjde o family stand-up, v jehož centru jsou rodinné vztahy, hlavně asi vztah k otci. A samozřejmě, last but not least, denní rubínovská agenda a péče!

ptala se Petra Kupcová