Festival Bazaar dlouhodobě vnáší do českého prostředí zahraniční impulzy, které vedou k důkladnému přemýšlení o hodnotách, jež zastáváme. Rozhodně to není jediná zdejší událost s takovou schopností, ale tato už začíná být dobře zavedená a čím dál organičtěji zapadající do naší bohatě se vyvíjející divadelně-taneční scény. Bazaar je pro mě výrazný mimo jiné v tom, že přetáčí hierarchii mezi účinkujícími a publikem. Některé události na programu mají spíš povahu setkání než představení, a přesto zachovávají ve středu pozornosti umělecké záměry a vytvářejí vlastní estetické formáty. Skvělý příklad tohoto sklonu byla letošní performativní hostina Šlehat vítr, pražit hlínu, hníst mlhu v zahradě Kafkárna (s umělkyněmi o ní vedla rozhovor Magdalena Malinová tady). Té se však věnuji v textu psaném paralelně s tímto, který na Podhoubí vyjde později. Tento článek patří zahajovací inscenaci polské umělkyně Magdy Szpecht Ona stojí uprostřed bojiště, která zachovává divadelní formát, ale také vede publikum k důkladnému průzkumu zastávaných hodnot.

Dílo vzniklo ve spolupráci s autorčinou blízkou kamarádkou z Ukrajiny, jejíž životní zkušenosti tvoří základ jevištního vyprávění. To dokumentuje vnitřní svět ženy, pro účely této inscenace nazývané Lastivka, jež se rozhodla vstoupit do ukrajinské armády a bojovat na frontě s tou ruskou. Učinila tak mimo jiné v návaznosti na formulaci v ukrajinské ústavě, kde stojí, že v případě napadení Ukrajiny, se musejí na obranu postavit „všichni občané“. Magda Szpecht se společně s hrdinkou inscenace ptají, co to vlastně všechno obnáší, pokud se žena rozhodne sebe samu v tomto kontextu definovat jako plnohodnotného „občana“ a dobrovolně přijme povinnosti, které většinová ukrajinská společnost doposud přisuzuje hlavně mužům. Lastivka, již autorka celou dobu morálně i finančně podporuje, se vydává na náročnou misi, a to nejen fyzicky, ale především duševně. V ukrajinské společnosti, která doposud nevstřebala mnoho feministických impulsů, a navíc v armádě, kde obecně vládne mnohem konzervativnější režim než jinde, se hrdinka pokouší zachovat svou citlivost a integritu.

 

Hledání vztahu k válce

Z dokumentárně představené výměny textových a hlasových zpráv se může publikum dozvědět, co Lastivce běželo hlavou během výcviku, prvních dní a měsíců na frontě. Zároveň se tu stýkají dva důležité a do jisté míry kolidující postoje formující vztah naší společnosti k válce, a to nikoliv jen k té v Ukrajině. Na jedné straně stojí perspektiva vypravěčky, jejíž umělecké počínání by ve světě bojovně naladěné síly nejspíš bylo vnímané jako hloupé nebo dětinské. Zprávy z fronty symbolicky přináší na jeviště dron. Zbraň, k níž si herečka tvoří pečující vztah a nechává ji dokonce vést monology: „Nutí drony útočit na jiné drony! Nutí tě nosit bomby! Já nejsem zázračná zbraň. Jsem pořád ještě dítě!“ Pokud se začteme do feministické literatury, například do esejí filozofky Donny Haraway, najdeme u Magdy Szpecht stejná východiska jako ve vlivné „teorii přepravního obalu“. Ta klade do středu pozornosti obaly, tašky, nádoby jakožto nepostradatelné předměty, jejichž důležitost nedoceňují mýty o mužských dobyvatelích nebo jimi přímo opovrhují. I bojovník musí svou zbraň v něčem nosit a uchovávat, bez tašky nebo kabely by se neobešel. [1]

Na druhé straně stojí perspektiva Lastivky, která se dobrovolně rozhodla vstoupit do armády a přizpůsobit se tamnímu drsně úspornému režimu. Vědomě přistoupila na zásady typu: „Kdo se ptá, má víc práce a méně spí.“ Hrdinka v příběhu nedestiluje ze svých zážitků obecnější témata. I když původně zamýšlela napsat knihu, nemá na to sílu. Ale vlastně to není ani vypravěčka, kdo určuje, jaká bude výpověď díla. Přiznává své pohlcení láskou k Lastivce a zodpovědností dobře tlumočit její příběh. Smysl se však vyjevuje teprve skrze konfrontaci obou perspektiv. Pokud bychom se nechali příliš pohltit tou vypravěččinou, asi bychom zcela minuli, o co na bojištích skutečně jde a jaké problémy se tam řeší. Při ponoru do té Lastivčiny by nás snadno mohl pohltit cynismus nebo třeba zoufalost. Zbraň, kterou si Lastivka osvojila a ovládá ji stále lépe, je extrémní emoční chlad. Ve smyslu armádního humoru: „Co je to řeka? Překážka v terénu se 100% vlhkostí. / Co je to útok? Sled akcí, které následují po zvolání ‚Hurá!‘“ Její schopnost přesně mířit je díky takovému myšlení stále lepší.

 

Osvobození od soucitu

„Pokud hájíte své hodnoty v praxi, dříve nebo později se z vás musí stát dobrovolník, nebo možná dokonce voják,“ mohlo si publikum přečíst v titulcích v jednom intenzivním momentu představení. Patřil ke chvílím, kdy se sledující mohli cítit osloveni velmi napřímo. Sama jsem zažívala momentů oslovení opravdu hodně. Postupně jsem si uvědomovala, jak moc mě v případě jiných inscenací tematizujících válku v Ukrajině blokoval soucit v tom, abych s nimi mohla vést rovnocenný dialog. Během tohoto představení bylo možné se volně nadechovat, nejspíš díky osobně angažovanému odstupu vypravěčky, která publikum oslovovala středoevropskou citlivostí, ale zároveň nechávala vyniknout těžko představitelnou realitu bojiště. Možná to bylo také o minimalistických, ale názorných metodách evokace, které Magda Szpecht používala. Inscenovala třeba smyslově sugestivní reklamu na „suchou hygienu“ nebo pracovala s výrazovými prostředky, jako je projekce textů, fiktivní videa z terénu nebo performativní přednášení – zacházela s těmito médii způsobem, který podporoval jejich potenciál věcné komunikace.

Díky tomu všemu jsem vůbec nezaujímala jednostranný postoj „ona chudák zažívá něco nepříjemného, co mně se neděje“, ale místo toho se rozevřela pestřejší a komunikativnější paleta vjemů a myšlenek. Ty se často točily okolo celkově nenaplněné, leč během představení částečně naplňované, potřeby kulturního sdílení náročných situací. Sugestivně vyznívaly popisy krizových situací, třeba když Lastivka zachraňovala život zraněného kolegy a když šly všechny potenciální antipatie stranou. Kolektivní propojení, které by mohlo jen trochu konkurovat tomu, jaké lidé spontánně zažívají během takto nabitých situací přímého ohrožení života, ale skoro žádné naše současné kulturní události nenabízejí. A přitom by se nabízela spousta jevů, jejichž tmelící potenciál by bylo možné kulturně vyzdvihnout, zpracovat a snad tak společnost i pročistit. Hrdinka myslí třeba na pohřbívání: „Netruchlím po Oksaně. Jsem jen smutná. Kéž bych dokázala truchlit v reálném čase, odfiltrovat hněv a bolest. Naší společnosti chybí skutečná kultura truchlení.“ Představuje si třeba oheň, písně nebo společné ticho.

 

Co vlastně chráníme?

Pokud sdílení předpokládá upřímnost, pak mu inscenace vyšla vstříc mimořádnou otevřeností ohledně motivací, které Magdu Szpecht vedou k podpoře Lastivky a spolu s ní i ukrajinské armády: „Omlouvám se – znamenáš pro mě víc než Krym a Donbas. Pro mě jsi Ukrajina ty. Čekám na tebe tady v týlu.“ Působilo to na mě, jako by se vypravěčka snažila vyjádřit, že tuto defenzivu motivuje láska. Během představení nezazní žádná dobře známá bojová hesla vyzdvihující Ukrajinu jakožto stát, a pokud ano, stane se to ve formě kriticky vyznívající citace. V inscenaci totiž nepředstavují bezprostřední ohrožení Rusové – ti zde nejsou ani jednou zmíněni. V politické rovině je v této válce jasným nepřítelem koncept ruského imperialismu, proti němuž Ukrajina bojuje od roku 1667. V Lastivčině mysli však figuruje ohrožujícím způsobem ještě mnohem víc věcí, a ty jsou spíš otázkou lidskosti než politiky. Zatímco její okolí motivuje sdílená nenávist k Rusům, ona ji nejenže necítí, ale navíc se o ni pokoušejí silné negativní emoce vůči ostatním vojákům a vojačkám.

Lastivčino usilování o „pročištění“ vlastní mysli od silných afektů je důležitá součást jevištního dění a vlastně účinný prostředek, skrz který se s ní lze ztotožnit. „Držím si od všech odstup, protože tu padají další a další zábrany. Poslouchám hodně homofobní a rasistické řeči. Možná je úroveň vzdělání v naší zemi stejně nízká jako u nepřítele,“ píše Lastivka a popisuje tak vlastně stejné pocity, které lze dennodenně, ale v mnohem menší intenzitě, prožívat například i v českém veřejném prostoru. Dílo její prožívání ukazuje komplexně, tedy i v krajních polohách, kdy se pro ni stává výzvou jakkoliv kulturně uchopit, co cítí: „Říkám si, že tady provádím antropologický výzkum. Ve většině případů to funguje a cítím menší vztek, ale ta představa, že si pět dní nemáte jak umýt kundu...“ Magda Szpecht pomáhá hrdince dosáhnout úlevy – alespoň tak jsem to četla, byť jednoznačně to z kontextu nevyplývalo – například tím, že inscenuje koncert, v němž se ad absurdum koncentrují sprosté nadávky. Ve smyslu „když už je nesnesitelného moc, tak to zvelič natolik, aby se tomu dalo alespoň například usmát nebo se pořádně naštvat“.

 

Pohrdání konceptem péče

Nejakcentovanější tematickou linkou je devalvace femininně působících žen, k nimž patří i Lastivka. Válečný kontext slouží jako povolenka k veřejnému útočení na koncepty spojované s ženskostí i v českém prostředí. Těsně po uzavření nedávné Mnichovské konference zakončené památným pláčem jejího předsedy, diplomata Christopha Heusgena, bujely nejrůznější odsudky a výsměch v komentářích na sociálních sítích a dostaly se například i do podcastu Deníku N s ukrajinistou Davidem Svobodou. Podle něho Heusgen bezděky rozdělil Evropu víc než Donald Trump – na tábor „záchranářského týmu žen“ a „druhý tábor zdánlivých cyniků“. Mluvčí se nechal unést emocemi, když řekl, že diplomat „by zrovna v tomto případě neměl bulet – s prominutím, s prominutím – jako stará kurva“. [2] Je pochopitelné, že válka zplošťuje koncept péče na nezbytnou nutnost podobně jako hygienu. Možná však, že skutečné ohrožení začíná ve chvíli, kdy se pro jistotu už mimo bojiště začneme chovat podle válečných zásad typu „Nikdy neukazuj slabost“ a „Snazší cesta je vždycky zaminovaná“.

Hlavní otázkou Lastivčiny mise vedle té bojové se tak stává, jak se vyrovnat s paradoxem, že bojuje „za svět, kde každý může volně dýchat, mýt se, odpočívat, spát, vyhořet, truchlit“ spolu s lidmi, kteří o ty hodnoty nejeví zájem. Cítí se osamělá dokonce i mezi ostatními vojačkami, které se podle ní nezdráhají chovat vůči jiným ženám kompetitivně a flirtovat kvůli postupu, anebo si respekt zjednávají drsným, maskulinním vystupováním. Ona sama je titulována jako „dáma“, která potřebuje poučit pár dny na samotce, je to držitelka dárku-květiny, za kterou musí děkovat mužům, protože mají svaly. Nakonec o celé situaci také metaforicky vypovídá pasáž, kde se vypráví o tom, jak nedostatkovým zbožím jsou v armádě patologické pytle. V souvislosti s výše zmíněnou filozofií Donny Haraway, která akcentuje opomíjení nádob a schránek jakožto femininních atributů, je příznačné, že právě na ně se vypravěčka v jedné z dokumentovaných konverzací snaží poslat peníze. To všechno nejsou jenom záležitosti nouze a materiálního nedostatku v armádě, ale také kulturních priorit střední Evropy.

Vyprávění o Lastivce zapůsobilo při zahájení Bazaaru silně mimo jiné proto, že má archetypální rozměr. Skrývá se v něm velký příběh (vzpomínám na Jeana-Françoise Lyotarda) o hrdince schopné tvrdě pracovat na své bojové resistenci a chránit přitom kultivovaný vnitřní život okolí navzdory. Dokáže tedy spojit protichůdné principy, je zocelená fyzicky i vnitřně, navíc v sobě uchovala hodnoty péče a laskavosti. Je to svůdná představa. Jenže toto osobní hrdinství umožňuje pouze nemocné prostředí, které tento typ ženy tlačí do pozice krajního individualismu. Ona stojí uprostřed bojiště neprosazuje Lastivku nijak jednoznačně jako ženský vzor hodný následování, jakkoliv ji vykresluje velmi sympaticky. Četla jsem to tak, že spíš klade před kulturu výzvu, jak zapojit politicky zodpovědnou a současně femininní ženu do veřejného života. Nebo přesněji řečeno, staví před společnost výzvu, jak si lépe osvojit princip dobré péče i jiných hodnot spojovaných s feminitou jako něco, co nestojí v protikladu k obranyschopnosti společnosti, ale naopak ji posiluje a doplňuje se s ní.

Barbora Etlíková

---

[1] V eseji The Carrier Bag Theory of Fiction publikované v knize Staying with the Trouble se například píše: „V příběhu, jemuž dominuje bojovný hrdina, se všichni a všechno ostatní proměňují v rekvizity, pouhé pozadí nebo v kořist (...) Nezáleží na nich, jejich úlohou je stát v cestě, aby mohli být překonáni, být cestou, kanálem, ale ne cestovateli, ne původci. To poslední, co si hrdina přeje vědět, je, že všechna ta jeho krásná slova a zbraně by nebyly k užitku bez tašky, nádoby, sítě.“ (na Podhoubí se o spojení této eseje a tanečního divadla psalo zde)

[2] Začátek citace v podcastu 1:55: „Já bych řekl, že pan Heusgen bezděky rozdělil Evropu víc než Donald Trump nebo kdo jiný, protože ta se okamžitě rozštěpila na dva tábory. Jeden sestává zejména z ženského pohlaví, a ti mu vyjádřili jakési sympatie, které jsme viděli i na těch záběrech. On byl najednou (smích) obklopen jakýmsi záchranářským týmem žen, které ho začaly objímat a zcela se vžívaly do jeho pohnutí. No a pak byl ten druhý tábor řekněme zdánlivých cyniků, a tam jsem patřil i já, a ten si říkal v tu ránu, že pokud člověk, který uzavírá takovouhle důležitou, nebo minimálně prestižní, ne důležitou ve smyslu nějaké exekutivy, konferenci, tak by zrovna v tomto případě neměl bulet – s prominutím, s prominutím – jako stará kurva.“