„Třetí impulz [k psaní] je důvod politický neboli, jak píše Orwell, touha posunout svět jistým směrem nebo ukázat ostatním ideu určitého druhu společnosti, kterou je třeba prosazovat, nebo se jí naopak vyhnout. Orwell dodává – a já s ním bezezbytku souhlasím -, že žádná kniha není takových politických souvislostí prosta. Trvat na tom, že umění by nemělo mít nic společného s politikou, je v podstatě politické přesvědčení.“

Olga Tokarczuk, Vnímavý vypravěč

 

Na úplném počátku stálo mé politické přesvědčení, že aktivismus je nezbytnou součástí cesty ke zdravé solidární společnosti.

A hned vedle stál až fyzický prožitek nespravedlnosti, když jsem si uvědomovala, jak hluboce je aktivismus většinou české společnosti nenáviděn a opovrhován.

Fyzicky se mě dotýkala i prohlášení některých umělců, že umění by mělo společnost pouze odrážet, nikoliv se ji snažit proměňovat.

Jelikož mně samotné v kulisách pozdního kapitalismu není úplně nejlíp a spoustě lidí je ještě hůř, představa pasivního přihlížení a možná až cynického konstatování stavu mě příliš neuspokojuje. Potřebuji se aktivně podílet na změně. Aktivita mě uvolňuje. Uvolnění činí snahu o proměnu vzdušnější a efektivnější.

A zřejmě i toto pozorování vlastních tělesných prožitků vedlo k rozhodnutí, aby projekt o krizích dnešního světa a o tom, jak na ně reagujeme, mohl být prožitý v pohybu.

Pak už jen stačilo zhlédnout dokument Občanka Jane Fondová o americké herečce, protiválečné a klimatické aktivistce a legendární cvičitelce. Nápad divadelně zpracovat téma aktivismu s důrazem na společenská angažmá slavných či uměleckých osobností a na škálu reakcí na tato angažmá byl na světě a započala tvorba participativní performativní fitness lekce Lekce s Jane, ve které figuruji jako autorka textu i jako jediná performerka.

 

 

Chtěla jsem prozkoumat aktivismus z mnoha úhlů pohledu, ale neměla jsem potřebu jej zpochybňovat ani předstírat neutrální postoj k tématu, což ovlivnilo i sestavení tvůrčího týmu. Na dramaturgicko-režijní spolupráci jsem oslovila Libora Brzobohatého, který působí v environmentálně vzdělávacím spolku NaZemi a má zkušenosti s přímými aktivistickými akcemi. Zároveň angažovaně tvoří jako umělecký šéf Divadla 3+KK, které následně nabídlo projektu Lekce s Jane koprodukční partnerství.

Kostýmy a scénu vytvořila umělkyně působící na Instagramu pod přezdívkou judisch_fraulein, která propojuje autorskou tvorbu originálního spodního prádla, kukel a tapisérií s aktivismem, beneficí a vzděláváním.

O skladatelce Haně Foss jsem zas tušila její zájem o permakulturu a zero waste.

Dominika Černá, lektorka a tanečnice, nám pomohla nahradit některé cviky z videí s Jane Fondou zdravějšími variantami. Její poukazování na současný životní styl deformující těla shledávám když ne jako aktivistické, tak alespoň silně aktivizační.

V inscenačním týmu jsme se tedy probírali škálou osobních zkušeností od policií potlačované občanské neposlušnosti požadující odpovědnost korporací, až po naše individuální spotřebitelské změny chování.

Ve volbě cvičit společně s publikem mě utvrdily první rešerše, při kterých jsem si zacvičila přímo s Jane Fondou. Na YouTubu jsou dostupné její slavné nahrávky z osmdesátých let, kterými proměnila svět fitness (významně do něj vtáhla ženy) a navýšila poptávku po VHS přehrávačích. Dokonale štíhlý komparz v upnutých trikotech a záběry rafinovaně objektifikující ženské tělo versus já v roztrhaných teplácích snažící se napasovat Janinu sestavu mezi stůl a postel tehdy ještě v 1+kk, to okamžitě rozviřovalo témata, která nakonec v inscenaci silně rezonují.

Při cvičení mi vytanuly na mysli také děti, kterým hraji divadlo ve školkách. Milují participaci a mají radost z opakování pohybů. Zapojit se je pro ně přirozené. Neznají odstup. Přemýšlela jsem, nakolik si i my dospělí můžeme užít ponor do tématu, který participace přináší. Místo pozorovatelů se stát aktéry. Namísto zapojení pouhého intelektu zaangažovat celé tělo, včetně svalů, o kterých jsme doposud ani nevěděli. Tušila jsem, že toto vnitřní dítě, které chce zažívat, už asi na lusknutí neprobudí každý, ale pokud sama miluji první řady v publiku a srdce se mi rozbuší vzrušením, když mě herci na scéně zapojí, musí existovat alespoň pár podobných interreagujících nadšenců.

Dvanáct dosavadních uvedení inscenace dokazuje, že tito odvážní jedinci skutečně existují. Není jich mnoho a kupodivu jsou velmi různí. Věkově se pohybují na škále cca od patnácti do pětasedmdesáti let. Ačkoliv převažují návštěvnice, byly i reprízy s přibližně čtyřiceti procenty návštěvníků. Najdou se mezi nimi aktivisté, aktivistky a lidé z neziskovek, ale i lidé, kteří mají k aktivismu spíše neutrální či negativní vztah, ale baví je cvičení nebo je zajímá Jane Fonda. Přichází studentstvo, divadelní fajnšmekři, lidé se vztahem k bizáru.

Všechny spojuje zejména otevřenost.

 

 

Při psaní scénáře jsem s dramaturgem Liborem Brzobohatým diskutovala hypotetické situace, kdy by mi diváci znemožnili pokračovat v hraní, protože by se mnou významně nesouhlasili. Obávala jsem se zejména případných sporů vyvolaných narážkami na genocidu v Palestině. V textu jsme například citovali britský zdravotnický časopis The Lancet, který udává, že v důsledku izraelských vojenských akcí v Gaze zemřelo během deseti měsíců až sto osmdesát šest tisíc Palestinců a Palestinek. Podotýkám, že scénář vznikal v létě 2024, kdy české postoje k této genocidě byly ještě zoufalejší než nyní a veřejných hlasů podporujících Palestinu bylo poměrně málo. Dosud však žádná konfrontace na jevišti nenastala. Zřejmě i proto, že se diváctvo názorově vyfiltruje předem. Naši největší potenciální oponenti si přede mnou na jógamatku asi nikdy nelehnou. A možná je to tak dobře, protože předeslaný cíl projektu byl vzájemně se posílit, nikoliv bojovat v předem prohraných bitvách, kdy je protivník tak daleko, že pokusem přetáhnout jej na svou stranu dojde leda tak k totálnímu vyčerpání. 

Na pohyb publikum reaguje velmi pozitivně. Dokonce se mi od některých dostává zpětné vazby, že v určitých pasážích je nechávám odpočívat příliš dlouho. Někteří byli připraveni dát si mnohem víc do těla. Jiní rok necvičili, možná i přišli s předsevzetím, že se budou šetřit, ale zápal pro téma v nich probudil i zápal fyzický. Publikum je předem instruováno, že může kdykoliv odpočívat nebo si cviky přizpůsobovat. Přizpůsobení cviků diváci a divačky občasně využívají, z čehož si i vyvozuji, že hledají pohyby, které jsou pro jejich těla příjemnější či zdravější. Nikdo ovšem zatím nevyužil možnosti necvičit vůbec a jenom ze své karimatky pozorovat.

Ve výsledném tvaru při pohybově nejdynamičtější části (cardiu) zahlcuji publikum množstvím aktuálních informací ohledně sociálních a environmentálních krizí (např. informacemi o překročení planetárních limitů, počty civilních obětí válečných konfliktů atp.). Někteří tyto informace znají, jiní jsou překvapeni jednotlivostmi, ale málokdo si zřejmě tento balíček plný katastrof někdy rozbalil naráz. Je zásadní, že má publikum možnost se v této pasáži dynamicky hýbat. Trauma totiž vzniká ve chvíli, kdy člověk na to, co jej ohrožuje, reagovat nemůže. Myslím si, že kdyby diváci a divačky týž monolog plný nemilosrdných vědeckých pozorování slyšeli ze židlí, po chvíli by jej buď v sebeobraně přestali poslouchat anebo by odcházeli po představení s nelibým pocitem, možná i s neadresným vzdorem, že si něco takového vůbec museli vyslechnout. Pokud jsme ovšem chtěli hovořit o aktivismu, bylo nezbytné představit si výchozí situaci, na kterou aktivisti a aktivistky reagují. A pokud usilujeme o změnu, je také nezbytné poznat výchozí situaci. Náš pokus hopsat, zatímco posloucháme o stoupající úmrtnosti zapříčiněné horkem, sice vypadá při pohledu zvenčí bizarně, ale vnitřní prožitek, kdy se uvolňujeme tváří v tvář tlaku, již smysl dává.

 

„Pohyb a témata jako aktivismus, globální krize, klimatická změna a zodpovědnost k našim životům se přirozeně snoubila dohromady. Upřímně jsem se obávala, že jsou to na mě náročná témata, která nebudu zvládat v reálném čase zpracovávat. Fyzická aktivita a hereččino občasné ironické zpracování témat mi dopřávalo chvíle, kdy jsem sice nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet, ale za to pro mě byly ventilací napětí. Jsem za tuto povedenou rovnováhu moc vděčná.

Následná vedená skupinová terapie byla pro mě nádherným dojezdem. Při pojídání hroznů jsem si urovnala myšlenky, načerpala atmosféru sdíleného zážitku a mohla odcházet s pocitem, že takhle je mi dobře.”

Lucie Vyskočilová, studentka

 

Po některých reprízách následoval doprovodný program v podobě feministické terapie vedené Kristínou Pelikánovou a Radkou Honsovou. Této terapie se já jakožto autorka a performerka neúčastním, aby přede mnou diváctvo nemělo zábrany.

Navazující terapie iniciovala výtvarnice projektu. Jsem za to velmi vděčná, jelikož se ukazuje, že publikum získává nejen bezpečný prostor pro sdílení případných citlivých témat, která v něm intenzivní zážitek otevírá, ale i perspektivy ostatních přítomných. Pokud se zrovna terapie nekoná, snažím se alespoň nabídnout prostor na otázky či sdílení nebo i neformální společné posezení.

Nemohu mluvit za všechny divačky a diváky. Lehce i podezírám samu sebe ze selektivního vnímání, jelikož mám tendenci v situacích, kdy prožívám nadšení, vidět a pamatovat si především to dobré. Mám ale pocit, že se nám v projektu Lekce s Jane podařilo nabídnout pohyb ve formě emancipačního kolektivního zážitku oproti zažité individualistické honbě za dokonalou postavou a přes společný pot se dotknout čehosi někde pod kůží.

Po nedávné repríze se mi jedna divačka svěřila, že je nyní odhodlaná ve svém životě změnit jeden svůj zvyk. Pokud pětaosmdesát minut společného cvičení a rozjímání o světě, soucitu a síle jednoho každého a všech spolu vede k pozitivním životním změnám, možná bychom spolu měli rozjímat při cvičení častěji.

Lucie Tomsa