Spolek Vzbuďme Vary už od roku 2015 přináší na Karlovarsko dramaturgii současných performativních a interdisciplinárních forem umění. Vytváří prostor pro typy umělecké tvorby, s nimiž se jinak diváci v regionu nesetkávají, ať je to současný tanec, nový cirkus, nonverbální a pohybové divadlo, nové divadlo, vizuální performance a menšinové hudební styly. Ale nepřivážejí jen hostující produkce, v regionu iniciují původní interdisciplinární projekty, které pracují s duchem a historií zdejší krajiny, včetně té městské. Například prostřednictvím rezidencí Esence místa.

Zakladatelkou iniciativy je kurátorka, kulturoložka a facilitátorka Tereza Dvořáková, která houževnatě připravuje program s týmem kurátorek a přináší performativní umění do regionu, který ani nemá taneční dům. Ta vytrvalost pramení snad ze stejných zdrojů jako místní léčebné prameny. Povídaly jsme si o tom, jak a pro koho tu vzniká dramaturgie, s jakými těžkostmi se spolek potýká i jaká krása ve zdejším kraji díky umělcům vzniká a zpětně se do něj otiskuje.

 

 

Jsem především taneční publicistka i zpravodajka, takže ke mně doputují téměř všechny pozvánky na taneční vystoupení. Čas od času objevím akci, za níž stojí organizace Vzbuďme vary. Naposledy jsem díky facebookové pozvánce zachytila uvedení performance Anny Kroupové a Jolany Šturmové Těla Jáchymova v rámci vašeho programu. Začněme tedy u této akce. Jak došlo k vašemu spojení? Oslovily vás performerky, nebo vznik takových projektů iniciujete?

Letošní uvedení této performance v jáchymovské kavárně Café 1516 bylo součástí turné Manus Art Collective po různých místech České republiky (např. Dvůr Králové, Hradec Králové a Josefov). Tak se performance znovu vrátila do Jáchymova, kde se zrodila. Z umělecké rezidence Anny Kroupové, Jolany Štrumové a zvukového umělce Tomáše Uríka v roce 2023 vznikla nejdřív kratší performance. Minulý rok jsem obě tanečnice a choreografky oslovila, aby vytvořily site-specific performance pro uvedení výstavy Leny Jakubčákové a Márie Piatrikové v Řetízkárně. To je budova bývalé řetízkové šachty v prostoru Rovnosti u Jáchymova, jednoho z bývalých „uranových“ pracovně-trestaneckých táborů. Těla Jáchymova měla premiéru přímo v tomto historickém prostoru, ale po uvedení bylo jasné, že je to performance se silným nábojem, která přesahuje toto specifické místo a mohla by mít smysl i v jiných lokalitách, v nichž jsou silně otisklé traumatické kolektivní události.

Ráda iniciuji vznik uměleckých projektů na Karlovarsku. Považuji za důležité, aby se umění vztahovalo právě k tématům místa, k jeho kulturnímu a přírodnímu dědictví, jeho paměti i současným problémům. Aby s nimi umění komunikovalo. Věřím, že i drobné a zdánlivě nenápadné umělecké zásahy, které jsou všímavé k místům v přírodě i ve městě a snaží se naslouchat různým hlasům, mohou otevřít prostor pro další proudění, komunikaci a kultivaci. Jako kurátorka a produkční takové projekty mohu spolutvořit s umělci a umělkyněmi z celé České republiky i zahraničí, a to mi dělá velkou radost.

 

 

Těla Jáchymova vznikla díky rezidenci, která nese název právě Esence místa. O tomto projektu možná naši čtenáři také ještě neslyšeli. Můžete ho přiblížit?

Umělecké rezidence Esence místa jsme začali v roce 2020. Využili jsme situaci pandemie, kdy nebylo možné uvádět představení pro veřejnost, k tomu, abychom pozvali do Karlových Varů umělkyně a umělce na krátký pobyt. S lokacemi ve veřejném prostoru a krajině Karlovarska pracujeme dlouhodobě, od počátku působení ve Varech. V době vyhlášení nouzového stavu se objevila možnost se na téma soustředit do hloubky, více ho promyslet a zviditelnit pro naše diváky a spolupracující umělce. Nejprve jsme si zvolili lokalitu Thermalu, rozporuplného prostoru s mnoha otazníky a nenaplněným potenciálem, který byl zrovna před rekonstrukcí. Díky Národnímu plánu obnovy a podpoře uměleckých pobytů jsme pak mohli pobyty prodloužit a rozšířit i na další města: v Jáchymově a Ostrově. Tvůrčí pobyty nám umožňují právě dlouhodobou kurátorskou a uměleckou práci s místy, jak jsem o tom už mluvila. V současnosti máme možnost nabídnout jen sedm až deset dnů v jedné lokalitě, ale často mezi ní a umělci vznikne vztah, a tak se vracejí. To se děje právě v Jáchymově.

Jáchymov nejsou Vary, které máte výslovně v názvu, ale chápu to tak, že se snažíte kulturně postupně oživovat další oblasti v celém regionu, i když primárně „budíte“ právě Vary. K tomuto kraji mám blízko – vyrostla jsem ve Stříbrné u Kraslic, až jako dospělá jsem se začala v Praze věnovat psaní o kultuře, ale rozvoj nezávislé a nekomerční kultury „doma“ bych si přála. Jak začala vaše cesta?

Po studiích v Praze jsem žila v Pardubicích a působila tam jako produkční a edukátorka ve Východočeské galerii. Spřátelila jsem se tam s umělkyní, kurátorkou a kulturní manažerkou Šárkou Zahálkovou a stala se členkou spolku Offcity. Bezprostředně po přestěhování do Pardubic se stal Klub 29 skoro mým obývákem. Poznala jsem tam mnoho lidí a pravidelně navštěvovala multižánrovou scénu Divadla 29 vedenou Zdeňkem Závodným. Díky Jiřímu Dobešovi a jeho spolku Terra Madoda jsem se seznámila se současným tancem. Vnímala jsem tam kontinuitu, která mi ve Varech žalostně chyběla.

Všímala jsem si, že lidé a nestátní kulturní organizace na Pardubicku spolupracují a vytváří tak zajímavé umělecké projekty. Po nějaké době jsem vnímala volání zkusit něco z toho na Karlovarsku. Nadace VIA tehdy otevřela poslední ročník unikátního programu LeadershipAID. To byl geniální nápad Hany Vosmíkové podporovat autentický leadership a management vedoucích neziskových organizací. Tam jsem měla možnost si ujasnit, co skutečně chci udělat a jak budu postupovat, a tak vznikl nejdříve malý multižánrový festival Vzbuďme Vary. Díky němu jsem potkala své spolupracovnice a dnes i přítelkyně, restaurátorku Veroniku Žákovou a estetičku a filozofku Terezu Hadravovou. Obě se zrovna vrátily do Varů po několika letech strávených v zahraničí. Asi po roce k nám přibyla další kolegyně produkční a kunsthistorička Kateřina Svobodová. Ukázalo se, že nám všem chybí nezávislá nekomerční kultura a máme chuť s tím něco udělat.

 

  

Jak dalece je náročné začít s produkční prací takového druhu v západních Čechách? Hádám, že povědomí o alternativním divadle, novém divadle, performance art apod. nebude velké. Narážíte i na nepochopení a předsudky? Ať už ze strany diváků nebo třeba místní správy.

Je to boj s větrnými mlýny. To jsem věděla už, když jsem se rozhodla to tady zkusit. Z toho důvodu jsem se hned na začátku obrátila na Novou síť, abych měla podporu, možnost si postěžovat a nevzdala to hned po prvním roce. Produkční práce tady je meganáročná hlavně díky nepochopení ze strany místní správy, ale i dalších kulturních institucí a provozovatelů sálů. V podstatě stále začínám od nuly. Řada lidí, kteří zde mají vliv, neví, jak funguje nezávislá kultura, jaké jsou přínosy vzájemné spolupráce a v podstatě je to ani nezajímá. Stále kroutím hlavou třeba nad tím, že prostory nemají soupisy techniky nebo plánky jejího rozmístění. Ať už se člověk snaží jakkoliv, komunikace často skončí ve vzduchoprázdnu kvůli elementárním problémům. Proto je klíčová podpora ze strany Nové sítě. Zrovna nedávno jsem si s Adrianou Světlíkovou volala a moc mi pomohla.

Co se týče diváků, je to zajímavá výzva. Lidé, kteří nebyli na žádné naší akci, si prostě nedokážou představit, co to je, ta performance a další netradiční formáty, které s oblibou přinášíme. Motivuje mě to hledat způsoby, jak jim je přiblížit.

Vzpomínám si, že jsem si už před nějakým časem dala za úkol iniciativu Vzbuďme Vary víc prozkoumat, protože jsem si všimla, že uvádíte taneční performance s Markétou Kuttnerovou. Vím, že trpíme pragocentrismem a je špatné, že ztrácíme ze zřetele umělce, kteří odejdou. Markéta působí v Karlových Varech? Je vaše spolupráce trvalá?

Markéta Kuttnerová bydlí ve Varech a pracuje jako pedagožka tanečního oboru na ZUŠ v Horním Slavkově a Karlových Varech. Když se po studiích vrátila na Karlovarsko, přirozeně se naše cesty setkaly. Obě jsme si zvolily, že budeme tvořit v této poněkud drsné krajině bývalých Sudet. Mám ráda její invenci, taneční výraz a velkou citlivost k tématům a místům. Spolupráce s Markétou patří ke zdrojům, ze kterých čerpám, když mám zrovna dojem, že to tu nejde. Jako tanečnice a choreografka spolupracovala na řadě našich performancí, byla u zrodu Esencí místa v Jáchymově. Setkáváme se, podporujeme a inspirujeme. V srpnu budeme s Markétou Kuttnerovou, Jolanou Šturmovou a Michalem Kindernayem dělat performativní procházku ve Vřídelní kolonádě, jež bude vycházet z terénních nahrávek, které Michal pořídil během loňského rezidenčního pobytu v lázeňské zóně.

Máte ještě jiné pravidelně spolupracující taneční umělce?

Nesmím zapomenout na Petru Blau, vedoucí tanečního oboru na ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary. Petra je nejen výborná pedagožka, ale také choreografka. Letos jsme spolu s ní, jejími svěřenkyněmi z osmé třídy a Tomášem Žižkou vytvořili site-specific představení, které se uskutečnilo nejdříve v zámeckém parku ve Valči a v září ho přeneseme do zámeckého parku v Ostrově nad Ohří. Z Petřina tanečního hnízda vylétla do světa řada tanečnic a tanečníků a s mnoha z nich jsme spolupracovali a spolupracujeme. Teď třeba připravujeme uvedení inscenace Rapture pro Malou inventuru a workshopy pro děti a pedagogickou veřejnost s mladým uměleckým souborem 23 Poems. Aktuálně jsme v kontaktu také se Štěpánkou Nlasa Mfuta, která je také z Varů a připravuje uvedení představení, které vytvořila s Klárou Goméz Herrera (dříve Ešnerovou) v jejich novém spolku RAVV.

 

 

Na co se nejvíc soustředíte ve své dramaturgii? Je vaším záměrem spíš přivážet na Karlovarsko umění hostující, a rozšiřovat tak lidem obzor, nebo iniciovat vznik autorských projektů spojených přímo s konkrétním místem?

Naše dramaturgie má záměr vytvářet prostor pro vnímání uměleckých žánrů, které se zde jinak neuvádějí: současného tance, nového cirkusu, nonverbálního a pohybového divadla, nového divadla, vizuální performance a menšinových hudebních žánrů. Zároveň se tyhle tendence prolínají i s potřebou vzniku původních interdisciplinárních site-specific performancí pracujících s pohybovou, sonickou, vizuální krajinou Karlovarska, rozpohybovávajících krajiny těla a duše a podněcujících péči o ně. Věnujeme se také kreativnímu vzdělávání, navštěvujeme školy v regionu s tanečním představením o velké přestávce a uměleckým workshopem.

Podporujeme místní umělce a umělkyně a propojujeme je se sítí nezávislého umění Česka, rozvíjíme aktivní občanství prostřednictvím kulturně komunitních akcí a diskusí. Snažíme se integrovat lokální iniciativy, organizace a jedince při realizaci interdisciplinárních uměleckých událostí. Podněcujeme touhu prostřednictvím umění a vědy experimentálně zkoumat a kultivovat lázeňskou zónu, krajinu Jáchymovska, ale i další oblasti, které nás zavolají a přitáhnou naši pozornost.

Ovlivňuje samotné umění místo, kde se odehrává? Je to něco pozorovatelného?

Věřím, že to může vnímat každý, kdo se na to zaměří. V současnosti hodně mluvíme o procesech utváření veřejného prostoru, devastujícím vlivu člověka na přírodu a dalších problémech. Když se je ale snažíme zjednodušit, když se vyhýbáme rozporům a složitostem, stává se, že se naše slova změní v klišé a floskule nebo tak budou vnímána. Je tu riziko, že se vlastně vůbec nic nezmění, přestože jsme tomu věnovali hodně času a energie, hodně slov a diskusí.

Umění má ale schopnost dotknout se lidí a vyvolat v nás vnitřní pohnutí. Pávě tam, kde jsme nejkřehčí a nejzranitelnější. Tam, kde zároveň pulsuje život a naše vitální síla. A právě tím může umění ovlivnit prostor, ve kterém se odehrává. Tím, že působí na lidi, aby byli všímaví, aby se dívali jinak než obvykle, aby si dovolili otevřít se nečekanému, otevřeli se zdrojům, jako je třeba úžas, empatie, erotický vztah k přírodě, láska. Aby tímhle způsobem získali sílu vidět a pojmenovat své největší strachy a nemuseli je stále promítat na vnější svět.

Jak to sama pozoruju a zažívám, myslím si, že mezi člověkem a místem existuje vzájemná rezonance. Je pro mě důležité starat se o to, abych do nich vstupovala vědomě a všímavě, naslouchala příběhům, náhledům, interpretacím vycházejícím z různých kulturních konceptů i preverbálnímu porozumění. Ve své kurátorské práci se snažím vytvořit takový prostor, aby to mohli dělat i další umělci a umělkyně, diváci a divačky. Během studií na kulturologii jsem se věnovala tématu ekologického vztahu přírody, Země a naší tělesnosti. Moje kurátorská práce na to navazuje. Zajímá mě, jak rozšiřovat, podporovat vnímavost a pečovat o ni. Myslím si, že právě to místa potřebují a my také, protože jsme jejich součástí. V oblasti umění byli a jsou lidé, kteří to cítí a navazují na tyto snahy.

Když se podíváme i na nějaké praktické, produkční záležitosti – jaké jsou možnosti, kde lze akce pořádat? Jsou prostory, kde uvádíte program pravidelně?

Za těch skoro dvanáct let jsme jich v Karlových Varech, Jáchymově a Ostrově vyzkoušeli celou řadu. Jakmile se vynoří nějaký nový prostor, který by šlo umělecky využít pro uvádění představení, pořádání výstav nebo workshopů, hned testuji, jaké jsou možnosti. Často jsem na procházce nebo výletě a napadne mě, co by v některé lokalitě šlo udělat, ať už v parku, v horách, v kostele nebo nějakém sále. Přemýšlím, jak by tam šlo uvést představení, o němž jsem slyšela nebo ho viděla. Nebo jakou uměleckou intervenci tam speciálně vytvořit. Podobně to mají i mé kolegyně, Veronika a Tereza, i když asi ne tak intenzivně. Na mě ta místa vyloženě promlouvají.

Spolupracujeme teď s malou scénou Divadla Dagmar, kde jsme v tomto roce začali uvádět inscenace objektového a výtvarného divadla pro celou rodinu (a od podzimu je chceme rozšířit o představení pro dospělé). Začneme Faustem od Handa Gote v rámci Malé inventury Karlovy Vary. Každý rok děláme akce ve spolupráci s Jakoby kavárnou v Ostrově a Café 1516 v Jáchymově. Máme radost, že můžeme spolupracovat také s galerií Letohrádek Ostrov, pro niž připravujeme taneční performance. A samozřejmě spoluvytváříme program v kulturně-vzdělávacím centru Výměník v Karlových Varech. Všechno to jsou prostory, kde jsou lidé, kteří si váží naší práce.

 

 

Chtěli byste mít vlastní prostor, nebo vám v rámci komunitní filosofie dává větší smysl jej sdílet? Jako třeba zmiňovaný Výměník...

Stále sníme, že bychom měli svůj prostor, ať už pro rezidence, představení nebo něco jako kavárničku, kde bychom mohli dělat výstavy a malé akce. Ale v podstatě to je nereálné. Nemáme prostředky na to, abychom takové místo provozovali. Propojení s Výměníkem je vyhovující. Vznikl v roce 2021 jako společná iniciativa Vzbuďme Vary, PROTEBE live, Cirkus Céres, KultiVary a Žijeme Tuhnice. Nejdřív jsme zkoušeli prostor provozovat společně s KultiVary a Žijeme Tuhnice jako spolupracujícími spolky, ale to se ukázalo jako neudržitelné. Je ale skvělé, že ho můžeme plnit programem. A rádi poradíme, když se na nás obrátí Dizajnpark neboli PROTEBE live (v kulturním prostoru Výměník tento spolek v současnosti pořádá výstavy, workshopy, přednášky a networkingová setkání, pozn. red.).

Vzniká kolem vás nějaká stálá divácká komunita? Je takový organický vývoj ve vašich podmínkách možný?

S diváckou komunitou komunikujeme prostřednictvím sociálních sítí a zároveň se přirozeně vytváří kolem našich rodin, našich přátel a známých a jejich rodin a přátel… Už pár let na naše akce chodí i lidé, které osobně neznáme a kteří si nás našli. Hned na začátku naší činnosti bylo znát, že je na Karlovarsku hodně lidí, kteří mají vztah k současnému tanci. Předpokládám, že je to právě díky výborné práci zdejších tanečních pedagožek: již zmíněných Markéty Kuttnerové a Petry Blau, pak také Markéty Odvodyové, Karin Winteové a dalších.

Je pro vás zajímavější nabízet spíše performance, kde je divák „jen divákem“, nebo participativní formáty?

Participativní formáty nás zajímají a baví, ať už jde o komunitní aktivity nebo umělecké site-specific projekty. Pro mě je důležité zkoumání prostoru mezi tím, kdo tvoří a kdo tvorbu vnímá. Je to prostor komunikace, přibližování, porozumění, odporu, hranice i nedorozumění. Myslím si, že se v těch bezpečných prostorech „hry“ v rámci různých uměleckých tvarů dějí setkání a procesy, které jsou totožné s tím, co zažíváme v našich životech a ve společnosti. Cítím zodpovědnost takové bezpečné prostory vytvářet a umožňovat tak lidem, aby se učili komunikovat, být spolu v tvůrčím konfliktu, projevovat emoce, být přítomní a všímaví. I když není jednoduché takové akce lidem přiblížit, myslím si, že má smysl je dělat i pro pár lidí, kterých se dotknou. Třeba je to i podpoří, a oni to dál aplikují ve své práci a životě.

 

  

Vycházíte z potřeb publika/účastníků? Pokud ano, jak je zkoumáte? A jak pracujete se zpětnou vazbou? Víte, co místním lidem chybí?

Vycházíme z toho, že potřeby publika jsou i naše potřeby. Na Karlovarsku jsme totiž jediní, kdo přináší propracovanou dramaturgii současných performativních žánrů a interdisciplinárních forem umění. A také jedni z mála, kdo o umění přemýšlí v dalších souvislostech. Nasloucháme všem hlasům a přemýšlíme, co nám vlastně říkají.

Projektů věnovaných nekomerčnímu umění je tu málo, ale vynořují se. Dlouhodobě tu působí zmiňovaný Dizajnpark, který se specializuje na design a kreativní vzdělávání a v rámci něho kooperuje s mladými lidmi ze zdejších středních škol. Stálicí je Divadlo Dagmar, které založila Hana Hniličková Franková a před časem předala žezlo mladším kolegům. Další je třeba Galerie Venek sochařky Markéty Donátové, různé umělecké projekty nejmladší generace, studentů a absolventů zdejší SUPŠ Karlovy Vary. Pak tu máme občasné umělecké výsadky spolku KultiVary a zajímavá jsou také divadelní představení žáků Jana Kindla na ZUŠ. V rámci Cirkusu Ceres vznikají i první původní novocirkusová představení.

Kulturní centrum Výměník, o němž už byla řeč, je skvělý prostor, kde nacházejí místo rozmanité projekty. Může tam tvořit i nejmladší generace a my sami také můžeme pracovat se zdejší komunitou příznivců. V letech 2022–2023 jsme v něm facilitovali několik setkání, kde jsme se právě zabývali zpětnou vazbou lidí, kteří mají zájem o kulturu.

Je jasné, že taneční umění má ve vaší dramaturgii své místo. Vnímáte současný tanec jako samostatný žánr, kterému dáváte prostor, nebo podle takových kritérií vůbec neuvažujete?

To je zajímavá otázka. Interdisciplinarita se určitě prolíná napříč veškerou naší činností. Ve své kurátorské práci vlastně podle žánrových kritérií neuvažuji. Jejich pojmenování používám, abych přiblížila divákům formát a zaměření dané umělecké události. Zároveň vnímám jako důležité, aby se kvůli osvětě o uměleckých disciplínách, které tu nejsou známé, událost uvedla v rámci nějakého kontextu zahrnujícího i žánrové východisko čerpající z historie oboru či z přístupu konkrétního umělce a umělkyně. Současný tanec a pohybové divadlo akcentujeme také, protože tu nemá moc prostoru, a to doslova. Na Karlovarsku není scéna, která by měla standardní technické dispozice pro uvádění současných tanečních představení. Bohužel to platí i pro všechny nové prostory, které byly v poslední době rekonstruovány, jako jsou Císařské lázně v Karlových Varech nebo Dům kultury v Ostrově.

Zaznamenala jsem, že u vás vystupovala také tanečnice a choreografka Agáta Jarošová. Bylo to hostování projektu, nebo šlo o site-specific vytvořený pro vás? Oslovujete umělce sami? Vyhlašujete výzvy?

Agátu jsem oslovila, protože předloni byla v Ostrově na umělecké rezidenci a věděla jsem, že místo Letohrádku Ostrov už trochu zná. Většinou oslovujeme umělce sami. Jsou to ti, s nimiž jsme už spolupracovali nebo s jejichž prací jsme se seznámili jinde. Rádi se ale také otevíráme dalším podnětům prostřednictvím uměleckých výzev. Bohužel v tomto roce jsme výzvu nestihli vzhledem k situaci kolem rozpočtu na kulturu. Využili jsme proto nabídky pardubického Offcity. V jejich poslední výzvě přišlo velké množství kvalitních projektů, které z finančních důvodů nemohli vybrat. V září tak přivítáme intermediální umělkyni Andreu Kalinovou ze Slovenska, která se původně hlásila do Pardubic a my ji z přihlášených, na které se nedostalo, vybrali. Ukázalo se, že její projekt a zaměření na architekturu péče se výborně hodí právě do lázeňské zóny Karlových Varů.

 

 

Předpokládám, že abyste přežili, musíte hodně spolupracovat s jinými organizacemi a iniciativami. Můžete tedy ještě shrnout, kdo jsou vaši hlavní partneři, tedy s kým společně tvoříte zdejší podhoubí?

Některé jsem již zmínila, spolupráce je skutečně základem. Letos jsme začali pravidelně uvádět divadelní představení v prostorách Divadla Dagmar a navázali spolupráci s unikátním prostorem galerie na Zámku Valeč, o nějž pečuje kurátorka Barbora Tichá. Po úspěšné site-specific procházce v zámecké zahradě tam připravujeme fotografickou výstavu Poločas proměny autorského týmu absolventů a studentů Ateliéru Fotografie na FUD UJEP: Magdaleny Košárkové, Jaromíra Harny, Jana Koláčka, Karolíny Malé a Silvie Milkové.

Dlouhodobě pořádáme akce ve zmiňovaném Výměníku, který provozuje spolek PROTEBE a Cirkus Ceres. Kooperujeme na dalších projektech, jako třeba na sérii uměleckých workshopů pro školy Proměň Výměník, víme o sobě a podporujeme se. Cirkus Ceres, zaměřený na nový cirkus, pečuje o performativní koutek ve Výměníku, v němž často pořádáme taneční a divadelní představení.

Spolupracujeme s Nadací St. Joachim a také Řetízkárnou v Jáchymově. Každý rok děláme pár událostí v Café 1516 v Jáchymově, které patří Janě Kijovské, nebo v Jakoby kavárně v Ostrově.

Jsme ve spojení také se Studijním oddělením Krajské knihovny, snad se nám tam letos podaří alespoň jedna akce. Máme radost, že již pár let nacházíme společnou řeč s Letohrádkem Ostrov, pobočkou Galerie umění a její vedoucí Michaelou Šarközi; pár let zde uvádíme taneční představení, která komunikují s aktuálními výstavami. S Galerií umění Karlovy Vary bychom si přáli pracovat ve větší míře. Dlouho to nešlo kvůli bývalému vedení, teď už nějaký čas komunikujeme s novou kurátorkou Julií Motyčkou, jejíž přístup konečně přesunul galerii do jednadvacátého století. Letos jsme tam měli alespoň pár setkání při tvorbě naší Velké vyšívané mapy Varů.

Naším hlavním podporovatelem je Ministerstvo kultury ČR, zatímco dotace od Karlovarského kraje je poměrně nízká, od Karlových Varů ještě nižší. Naše aktivity kofinancujeme hlavně díky podpoře našich příznivců a rodin. Podporuje nás i Nadace české architektury, ale každý rok hledáme nové fundraisingové příležitosti. Lidé z příspěvkových organizací na Karlovarsku často nevědí, jaké mají možnosti spolupráce s nezřizovaným sektorem, nezávislými iniciativami a umělci. Nevědí ani o výhodách, které z ní mohou plynout. Zde je tedy také prostor pro další práci.

 

ptala se Lucie Kocourková