Psal se rok 2020 a všude řádil covid, když Michael Sodomka, čerstvý absolvent Ateliéru divadelní dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU, vyměnil moravskou metropoli za pozici dramaturga v Divadle Šumperk. Pro mě osobně to bylo velké překvapení, protože ho znám a vždycky se mi zdálo, že spíše směřuje dál od periferie, neb kromě divadla ho značně očaroval právě rozhlas, kterému se původně věnoval v rámci studií rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na téže fakultě. Nedalo mi to tedy ho po šestiletém působení nevyzpovídat, jak se od té doby změnil jeho pohled na kulturu i samotnou divadelní tvorbu. Navíc Divadlo Šumperk je ve spojení s Prahou díky hostováním v Praze, například v Činoherním klubu, takže občas se přece jen dostane z periferie do středu.

 

Známe se spolu od tvých studií, vždycky jsi na mě působil skromně. Měl jsi už od mala ambici, že budeš jednou „slavný”?

To jsem rád, že na tebe působím skromně. Ambici být slavný jsem měl možná v pubertě, ale včas mi došlo, že bude rozumnější podílet se na různých věcech spíše z pozadí. Souvisí to s trémou, která u mě dřív byla velký problém, ale časem jsem to naštěstí docela odboural.

 

 

Co tě motivovalo se věnovat dramaturgii a scenáristice?

Na střední jsem psal povídky, texty písniček nebo skeče, co jsme pak hráli na školní akademii. Ve škole mě bavil sloh, který mi navíc šel, což mě motivovalo se dále autorsky rozvíjet. A pak mi začalo docházet, že by bylo příjemné tuto zálibu spojit s nějakým „praktickým využitím”, z čehož vzešla scenáristika. O tom, co znamená dramaturgie, jsem měl tehdy dost mlhavou představu. Hodně mě k tomu, že jsem zkusil uměleckou školu, motivovalo až nečekaně liberální prostředí, které jsem našel na gymplu v Hořicích. To bylo hodně formativní a inspirující. Nejen k tomu psaní.

 

Velkoměstské Brno, kde jsi studoval na JAMU, jsi vyměnil v roce 2020 za Divadlo Šumperk. Jak vzpomínáš na tyto začátky, kdy ještě k tomu všemu řádil covid?

To bylo hrozně zvláštní období. Ještě v březnu jsem měl krásný pokoj v Brně na Veveří, hotové absolventské inscenace a užíval si všechny radosti studentského života. Když v tom mě najednou spláchnul lockdown a vyplivnul na začátku září v Šumperku. Byl jsem za to moc vděčný, protože jsem v dané situaci vůbec nepočítal, že bych se dostal někam do angažmá. Začal strašně zajímavej rok. Všechno bylo zavřené, ale v divadle jsme zkoušeli nové inscenace do šuplíku. Takže jsme s kolegy přes den chodili do divadla a večer popíjeli víno z Alberta a snili o tom, jaké to bude, až se to konečně všechno rozjede.

 

V čem se dle tebe Šumperk od Brna liší?

Vypíchnu denní rytmus. Když si chceme třeba s kolegy někam večer vyrazit, musíme dřív, protože ve všední den se po desáté už moc nikde nechytíte. Dá se to, protože se často hraje dopoledne, nebo od pěti odpoledne pro předplatitele. V deset už jsem doma a můžu jít docela brzo spát. Zatímco v Brně bych v ten čas teprve začínal. Když někdo z „velkoměsta” přijede, tak ho ten náš posunutý rytmus docela překvapí.

 

Jak se zde na periferii dělá divadlo?

Koncentrovaně. Drtivá většina členů souboru jsme „náplavy”, které do Šumperka zavála právě potřeba dělat divadlo. Není toho moc, co by rozptylovalo. Má to samozřejmě své limity, protože dostáváme oproti jiným oblastním divadlům, která mají vlastní soubor, opravdu malé dotace. Ale o to víc mě pak těší, když se něco dobrého z toho mála uplete.

 

Podle jakého klíče s týmem vybíráte tituly a autory?

Tituly vybíráme ve dvou s ředitelem Matějem Kašíkem, který je zároveň umělecký šéf. Pak hledáme odpovídající režiséry, kteří buď přijmou, nebo odmítnou. Když oslovíme takové, kteří už s námi dříve spolupracovali, je to více dialogické, protože se už známe a oni znají náš soubor a provoz. S autorstvím je to podobné. Často si oslovený tvůrce napíše adaptaci sám, tuto zkušenost máme například s Václavem Klemensem, Vladislavem Kracíkem nebo Petrem Smyczkem. Spolupracujeme též s autory, kteří píšou přímo pro nás (Markéta Pilátová, Tomáš Syrovátka), anebo v některých případech se do toho pustím sám. Ale necpu se do toho, většinou mě osloví režisér, že by chtěl, abych danou látku autorsky zpracoval. To mě pak samozřejmě velmi těší.

 

 

S jakými úskalími se potýkáte při tvůrčím procesu? Přece jen Šumperk je město s cca pětadvaceti tisíci obyvateli a musíte oslovit publikum napříč generacemi. Mám pocit, že se to od vás tak nějak očekává.

Ano, musíme se snažit zaujmout všechny. Repertoár se snažíme mít co nejvíce vybalancovaný v poměru klasických textů a českých či světových premiér. A v každé sezóně mít ambicióznější projekty spolu s těmi, kde se předpokládá větší divácký potenciál. Tak by to koneckonců podle mého názoru mělo být v každém oblastním divadle. Vede to k velké žánrové pestrosti, což mě baví. Chci se naučit všechny možné žánry a způsoby, jak dělat divadlo. A myslím, že to je i argument pro mladé herce, aby sem přišli.

Vždycky se nám s nějakou generací diváků vede lépe a s některou hůře. Popravdě dlouhodobě výrazně líčíme na lidi ve středním a produktivním věku mezi třiceti a padesáti lety, co v Šumperku nebo v okolí žijí, pracují a logicky zde tráví i volný čas.

 

V hojném počtu jsou nebo byly v repertoáru Divadla Šumperk filmové nebo knižní adaptace (např. Děti z Bullerbynu, Pane, vy jste vdova!, Frankenstein, Malý princ). Co tě právě na této odnoži divadla baví?

Je to logický dramaturgický zdroj, který se nabízí. Baví mě, kolik cest dané tituly poskytují. Frankensteina jsme aktualizovali a vlastně z předlohy spíše vyšli a pustili se vlastní originální cestou. Oproti tomu adaptace Malého prince byla věrnější předloze. Když s režisérem vytvoříme dobrý koncept, pro který nadchneme i herce, a pak se potkáme i s diváky, tak jsou obě ty cesty úplně stejně legitimní.

 

Jak pro změnu přistupujete ke klasice, ať už jde třeba o Maryšu nebo Strýčka Váňu?

V případě, že děláme klasickou dramatiku, se dá předpokládat velký zájem škol. To v konceptu často zohledňujeme. Velmi je to znát například při práci s jazykem. Maryšu jsme do značné míry oprostili moravismů, za což jsme sice dostali bídu od jednoho kritika, ale školy tu inscenaci přijímaly s vřelým zájmem, totéž večerní publikum. Tomu příběhu to pomohlo. K Poprasku na laguně dokonce vznikl nový překlad. Zbavili jsme se archaismů a přehnané literárnosti, tudíž ten text může v naší verzi opět účinněji bavit současné diváky.

 

Část repertoáru se také věnuje lokálním tématům např. SENZIBIL: Temná strana Jeseníků nebo dernierované Osud zmizelého a Šumperák (is not dead). Co je jejich záměrem a na jaká témata cílíte?

Regionální témata pomáhají obhájit existenci stálého souboru ve městě velikosti Šumperka. Poznáváme region z mnoha úhlů a diváky to baví. Opět se snažíme být pestří. Osud zmizelého byl až noirovou detektivkou o záhadné vraždě sudetského mlynáře Habermanna. Oproti tomu Vabank je divokým komediálním průletem kariérou a životem místních legend, kterými jsou bývalý alpský lyžař Ondřej Bank a jeho bratr Tomáš, který jej koučoval. V tomto případě se pohybujeme na hraně pohádky, sportovního dramatu a parodie na muzikál.

 

Divadlo Šumperk se věnuje i dětem (např. Hrnečku vař, Kocour v botách) a ty sám jsi ještě v olomouckém Divadle Tramtarie uvedl pohádku Poklad Vikingů. Jak k dětskému divákovi přistupuješ?

Je to zásadní část repertoáru, ke které přistupuji se vší vážností. Naše produkce do značné míry ovlivní, jaký vztah budou místní děti k divadlu v budoucnu mít. Máme vlastně dva typy této linie. Poetičtější a malebnější, jako Hrnečku, vař! nebo nejnovější Děti z Bullerbynu. Druhá je spíše komediální, tam patří Kocour v botách nebo takové byly Rychlebské pohádky. U druhého typu mívám autorský vklad, neboť k tomu mám jako dramatik blíž. Ale těší mě, že produkujeme oba typy.

 

 

Kromě divadla se věnuješ hojně rozhlasové publicistice a dokumentaristice, což se propisuje i do inscenačních strategií v Šumperku. Jak se tahle dvě odvětví ve tvé tvůrčí praxi doplňují?

Vytvořil jsem s kolegy Reném Šmotkem a Klárou Marxovou nové hlášení, aby si diváci vypnuli telefony a netočili představení. (smích) Ale vážně. Dokumentárnost se projevuje na té zmíněné regionální tematice. A osobně bych se audiu chtěl zase začít věnovat více, za dob studií jsem to měl moc rád.

 

Domnívám se, že v obou médiích se snažíš lidi propojovat a vést je k naslouchání, což ve světě sociálních bublin není určitě jednoduché. Ostatně na toto téma naráží i nová inscenace Kočka v oreganu podle dramatu Torbena Bettse. Jak tě při její realizaci ovlivňovala aktuální frustrovaná společenská atmosféra?

Spíš než kvůli aktuální frustraci jsem tu hru navrhl k uvádění, protože její téma se mě dotýká celoživotně. Oliver a Emily přijíždí jako velkoměstští intelektuálové na periferii, což přináší zajímavé situace. Zažil jsem to, když rodiče koupili dům téměř na samotě poté, co jsem vyrůstal v mnohem větším městě. A pak přesun z Brna do Šumperka byl v něčem vlastně podobný.

 

 

S jakými ohlasy na váš repertoár se setkáváte, ať už od diváků nebo od odborné veřejnosti?

Od diváků máme vesměs pozitivní reakce. Hlavně od těch, kteří chodí pravidelně. Jsou to srdcaři, kteří nás podporují za všech okolností a troufám si říct, že s námi prožívají naše úspěchy i neúspěchy.

A odborná veřejnost? Musím říct, že ten zájem postupně roste, byť je to oboustranně těžké. Pro recenzenty je ekonomicky náročné k nám jezdit pravidelně, nám se zase těžko dostává na festivaly, kde by bylo těch ohlasů víc. Musím ale speciálně poděkovat těm, kteří k nám jezdí opakovaně. Jsou to Pavla Bergmannová, Vladimír Hulec, Jan Grulich, Petra Janák Zachatá, Jiří Landa nebo nověji Vojtěch Voska. Moc si vážíme také ocenění v podobě nominací Ladislavy Jančíkové na Thálii a na cenu i-divadla, nebo teď nejnověji nominace na Cenu Marka Ravenhilla, kterou s režisérem Michalem Sopuchem máme za Vabank. Je obrovská satisfakce, když se Divadlo Šumperk objeví ve společnosti renomovaných divadel.

 

Jak moc je pro vás stěžejní zpětná vazba při plánování další sezóny?

Důležitá. A chci, abychom jí měli ještě více. Do budoucna bych tím chtěl pomoct ještě větším propojením s diváky např. založením klubu našich příznivců. To by bylo skvělé, kdyby se povedlo.

 

Změnil se tvůj pohled na kulturu právě díky působení v Divadle Šumperk?

Velice. V našich podmínkách jsem si více uvědomil, že jde o službu, která musí být dobře zacílená na lidi, kteří zde žijí. Ego a vlastní ambice musí jít trochu stranou, nebo se tomu musí přizpůsobit. Toto uvědomění považuji za klíčové.

 

 

Kdyby sis měl vybrat mezi divadlem a rozhlasem, co by sis zvolil a proč?

Nedávno jsem před takovým rozhodnutím stál a protentokrát si vybral divadlo, protože mám pocit, že jsem v Šumperku ještě nedokončil práci, kterou jsem v tom roce 2020 započal. Ale příště to rozhodování může dopadnout zase jinak. Vlastně by mě opravdu bavilo to více kombinovat.

 

Na co bys pozval diváky k vám do Divadla Šumperk?

Určitě na zmíněnou Kočku v oreganu. Věřím, že půjde o další fajn příspěvek na naší malé scéně, kde nás, a myslím, že mluvím i za herce, moc baví tvořit. A pak na tituly nové sezóny, které budou mít výborné režiséry, kteří už v minulosti udělali v Šumperku výrazné inscenace. Vypíchnu autorské hudební drama Cirkus Archa, které u nás uvede Filip Nuckolls s nádhernou hudbou Daniela Fikejze, nebo znovuobjevené drama Tennesseeho Williamse Sladké ptáče mládí v režii Adama Doležala. Srdečně ale zvu a těším se i na všechny další chystané tituly.

 

ptala se Petra Kupcová