Divadelní festival REGIONY v Hradci Králové již poněkolikáté uvedl inscenaci slovinského Teatra Matita. Tentokrát se inspirovala Králem Ubu. Drama Alfreda Jarryho o krutém hlupákovi, který se valí přes mrtvoly, jen aby získal kousek moci, patří k dramatickým textům, jejichž aktuálnost (bohužel) nevyprchává. Teatro Matita ale původní hru neinscenuje: vyškubává z ní slova i obrazy a skládá jevištní koláž o násilí, hnusu a touze po moci. Z Jarryho textu zbyly v podání slovinského divadla jen cáry, jejichž prostřednictvím zakladatel souboru, režisér a herec Matija Solce spolu se čtyřmi kolegy reinterpretuje jak samotnou postavu Otce Ubu, tak i jeho odkaz v současné geopolitické situaci. Otec Ubu se objevuje jen ve fragmentech, jako připomínka dávného tyrana, jehož principy přebírají i někteří současní politici. Ve své krutosti je redukován na námět a není už tolik postavou jako spíš mechanismem, kterého se může zmocnit kdokoliv, kdo zatouží po moci.

Inscenace U!-Bu? – na festivalu uvedená v královéhradeckém divadle Drak – působí jako opulentní hudební skladba, v níž se mísí téma univerzální touhy po moci se zbytky Jarryho dramatického textu. V úvodu postává pět mužů v ošoupaných oblecích před rámečkem, připomínajícím zmenšené kukátkové divadlo. Divadélko je orámováno bílými záclonami a několika na tyčích upevněnými hudebními nástroji – elektrickou kytarou, bicí soupravou, klávesami a trubkou. Celý rám tak evokuje jeden velký pseudo-nástroj a také obrazovku televize nebo telefonu. Herci se postupně přetlačují o místo v čele kukátkového divadélka a když se konečně uspořádají, bílá záchodová štětka před nimi se promění v mikrofon a z celého setkání se stane sněm o válce.

Každý z herců vyjadřuje názory své postavy slovními spojeními vytrženými z kontextu a ze systému původní řeči. Na záchodovou štětku chrlí fráze jako „to nie, nie, to nie“ nebo „danke, danke, danke“. Opakováním slov význam občas vyvstává, pak zase mizí. Z „danke“ náhle vzniká „dank… Kill! Kill! Kill!“, a výzva k zabíjení se tak pojí s naprostým nesmyslem. Náhodné radikální výkřiky jednotlivých „univerzálních politiků“, jak jsem si postavy pracovně pojmenovala, svou rychlostí a pomíjivostí připomínají titulky zpravodajských serverů a nekončící mediální smršť. Paradoxně ale při tom všem „politici“ interagují především mezi sebou, přesvědčují ostatní kolegy nebo konkurenty o své pravdě, a proto celý výjev vyvolává dojem určité elitářské uzavřenosti. Potenciál oslovit veřejnost mužská skupina objeví až záhy.

Při oslovení diváků, kteří se stávají lidem, nebo snad i potenciálními voliči, jeden z mužů opouští rámec zmenšeného kukátkového divadla a fascinovaně pronáší jedinou formulaci, která pomalu nabývá podobu zvláštní mantry: „Billions and billions and billions and billions and billions…“ Intenzita projevu začíná být nesnesitelná, herec prochází celým sálem, až vyběhne ven z divadla, přičemž do ztišeného hlediště stále z dálky zaznívá jeho fanatický projev. Po své agitační pouti se vrátí a přednes ukončí: „Billions…of DOLLARS!“ Jeho pojetí války jako byznysového plánu sklízí úspěch u zbytku politiků a další vývoj je rozhodnut jejich potleskem a přízní – válka bude. Inscenace tak tematizuje ozbrojené konflikty jako byznysový plán a poukazuje i na jejich mediální obraz.

Postupně se ukazuje, že se každý politik chce stát novým Králem Ubu. Tvůrci mísí své výstupy s dějem stejnojmenné hry. Jedna realita napadá druhou, pohlcuje ji a pak ji zase vyplivne. Jarryho Ubu se tak potkává a v určitých fragmentech i splývá s univerzálními politiky, což působí jednak jako pocta dávnému (až zbožštělému) tyranovi, a zároveň jako oživení jeho odkazu v mysli těch, kdo touží po tom stát se vůdcem. Toto prolínání se projevuje využíváním opony malého divadélka, která je prostříhaná tak, že herci mohou skuliny roztahovat a imitovat tak řitní otvory. Vylézají z nich pak loutky v podobě mužských tváří – groteskní přívrženci Otce Ubu. Sám se objeví až vzápětí: jeden z herců si nečekaně stáhne kalhoty, vystrčí na diváctvo své pozadí a na bílé slipy mu jiný herec připíchne molitanový nos a pár očí. Ubu ožívá animací hýždí pomocí dlaně prostrčené mezi nohama, která představuje čelist. Práce s tělesností herců a fekální humor podtrhují brutalitu a amorálnost všech Ubuů, kteří se v inscenaci postupně objevují.

Ve druhé polovině představení přicházejí univerzální politici na jeviště pouze ve slipech a sakách. Jednu ruku mají prostrčenou sakem a umístěnou před rozkrokem, na ní nasazenou hlavu loutky – bezvlasé mužské tváře s velkýma ušima, nosem a výrazným čelem. Loutky jako by přebíraly kontrolu nad jejich tělem. Táhnou je k divákům a nutí je do značně nepříjemných interakcí, během nichž dochází k mocenské disbalanci – například když se herec nalepí k tváři diváka a ptá se zpitvořeným vtíravým hlasem: „Do you wanna see my duck?“ (přičemž slovo „duck“ pravděpodobně odkazuje spíše na „dick“). Přestože se herci brání grimasami a gesty, loutky směřují jejich pohyb, navádí je a cloumají jimi. Tyto politiky ovládá jejich přirození, jemuž nelze utéci a které je, v kontextu celé inscenace, vede k násilí. Splynutí objektů a živých herců otevírá otázku války jako „mužské záležitosti“. Koneckonců inscenace celou dobu pracuje se specificky maskulinní tělesností – polonahými mužskými těly, rozkroky a animovanými pozadími. Ani Matka Ubu zpodobněná Matijem Solcem, která v Jarryho textu odstartovala Otcovu touhu po moci a směřovala ho k vraždám královské rodiny, na něj nemá v inscenaci takový vliv jako „zlá loutka“ mezi jeho nohama. Jeho předurčenost k násilí a poddání se mu z inscenace vychází jako nejznepokojivější faktor.

Inscenace se v závěru balí sama do sebe, pohlcuje se, aby se mohla zase vyzvrátit – herci se totiž pomalu svlékají pouze do bílých slipů, hází veškeré zbytky oblečení (které si po výstupu s loutkami mezi nohama na chvíli opět oblékli) do diváků. Pak se znovu narovnají do rámečku malého kukátkového divadla, kde opakují celou úvodní diskusi. Děj inscenace U!-Bu? zobrazující svět zbavený veškeré naděje na dobro, spravedlnost nebo poctivost, by tak mohl pokračovat donekonečna. Není příliš těžké uhádnout, že univerzální politici mohou odkazovat k současným světovým politikům (některé výstupy připomínají třeba typické vystupování Donalda Trumpa), kteří vedou nejrůznější války napříč kontinenty. Inscenace neposkytuje únik nebo úlevu, spíše frustruje, ale přitom chytře baví. Její svět je zbavený naděje, je zbavený prince Hromoslava jako následníka polského trůnu, který Otce Ubu porazí. Nikdo se tu totiž nevzpouzí, nikdo se vůči vládci nevymezuje.

Můj vlastní dojem z inscenace směřuje k tomu, že se jako diváci nenacházíme na šachovnici mocných mužů, kteří si poměřují vlastní nekontrolovatelná ega, ale sedíme před obrazovkou, před displejem a s odstupem sledujeme, jak se rozpadá svět. Někdy je úlevné se vysmát tomu, co nás děsí, ale naprostá absence vzdoru a odporu vůči tyranii a uzurpátorství, obsažená ve struktuře samotné inscenace, přináší další rozměr. Jako „dobře vychovaní“ diváci v bezpečí divadelního sálu respektujeme pravidla hry. Smějeme se, zakrýváme si oči nebo se s odporem šklebíme, ale nevstupujeme na jeviště, abychom se proti zobrazovanému násilí vymezili. Stejnou roli často přijímáme i mimo divadlo. Politická rozhodnutí, války i jejich mediální obraz pozorujeme zpovzdálí, v bezpečí za obrazovkou. Inscenace umožňuje zvědomit si tuto zvláštně pasivní pozici, kdy se stáváme diváky na druhou – pozorovateli politické show, v níž se s námi tak úplně nepočítá. Odhalují se nám „pravdy“, které pouze pasivně přijímáme a jež v nás upevňují pocit bezmoci a odevzdanosti, třeba to, že tendence k násilí je nevyhnutelná „mužská přirozenost“.

Inscenace ve své podstatě nenabízí jediné východisko. Poskytuje možnost vysmát se tomu, co nás děsí, a uvolnit nahromaděnou frustraci, zároveň však prostřednictvím neustálého odkazování ke konvencím kukátkového divadla v makro i mikro smyslu a hrou s mocenskou nevyvážeností, která se projevuje například vnucováním se divákům, pobízí k zamyšlení nad vlastní pasivitou a možnostmi aktivity i mimo divadelní prostor. V každodenním životě totiž nejsme pouhými oběťmi. Pointa inscenace tak může směřovat diváctvo k překonání bariéry obrazovky, displeje či rámu kukátkového divadla, a tím i vlastní zdánlivě pasivní role. Pokud se člověk ozve, vymezí nebo nahlas vysloví svůj názor, získává tak zpět kontrolu nad svou pozicí a vystupuje z role „univerzálního přihlížejícího“. 

Tereza Tichá