Festival Santarcangelo je nejstarší italský festival věnovaný současnému performativnímu umění. Od svého prvního ročníku v roce 1971 se zaměřuje na jeho sociální a politické rysy a vytváří tak opozici vůči komodifikovaným typům divadla. Tomasz Kireńczuk, současný umělecký ředitel festivalu, mluví o rostoucí potřebě zapojit se do politických debat z umělecké perspektivy a využívat performativní umění jako nástroj k budování vztahů v době současné nejistoty. Tento polský kurátor byl nejprve zvolen uměleckým ředitelem pro tříleté období 2022–2024. Poté bylo jeho vedení prodlouženo o další dva roky. Nyní se pod ním koná 55. ročník.

 

Uměleckým ředitelem Festivalu Santarcangelo ses stal poté, co jsi opustil festival Dialog-Wrocław a Teatr Nowy v Krakově. Jak tvoje předchozí zkušenosti v Polsku, zemi, která už v té době čelila náročným politickým výzvám, ovlivnily rozhodnutí přesunout svou kurátorskou praxi do Itálie?

Do Santarcangela jsem se přestěhoval v obtížném období, jak na osobní rovině, tak na obecné. Předtím jsem pracoval pro festival Dialog-Wrocław, ale po roce 2019 mi nebyla prodloužena smlouva kvůli politickému konfliktu, který vznikl, když jsme se v roce 2017 rozhodli uvést Klątwu Olivera Frljiće. Ministerstvo kultury chtělo festival cenzurovat a představení zrušit, protože z kulturního hlediska byl Oliver Frljić v Polsku veřejným nepřítelem číslo jedna. Byli jsme velmi napřímo vydíráni. Z pondělka na úterý jsem přišel o své hlavní zaměstnání. I když jsem byl zahrnutý také do jiných projektů, festival pro mě byl velmi důležitý.

Začal jsem přemýšlet o tom, co to znamená pracovat v Polsku v nezávislých kulturních institucích, které přesto závisejí na veřejném financování a politickém tlaku. V té době jsem emocionálně velmi trpěl, protože jsem ze svého pohledu zažil určitou nespravedlnost. Vrátil jsem se do divadla Teatr Nowy v Krakově a pokračoval v práci na projektech. Také jsem začal zabývat networkingovými projekty zaměřenými na internacionalizaci mladých polských divadelníků, což mi pomohlo udržet mezinárodní kontakty. I když jsem miloval to, co jsem dělal, stále jsem měl pocit, že nemohu naplno využít své znalosti a dělat přesně to, co bych chtěl. 

Zpočátku jsem doufal, že budu moct založit vlastní festival a navázat nové kontakty. Pak mi ale došlo, že to nebude tak snadné. Vzhledem k politické situaci v Polsku jsem si uvědomil, že na to nemám prostor. V tu chvíli jsem začal uvažovat o tom, že se přihlásím do zahraničí. A pak se objevil opencall ze Santarcangela. V té době jsem byl stále v depresi, ale kolegové z různých zemí mě povzbuzovali, abych se přihlásil. Vzal jsem to jako znamení, abych začal přemýšlet o budoucnosti. Byla to forma sebeterapie. Cítil jsem se připravený opustit Polsko. Festival jsem sledoval už roky, takže to pro mě byla vysněná práce. A když jsem byl – nečekaně – vybrán, přišlo perfektní řešení mé situace. 

Překvapilo tě po přestěhování do Santarcangela něco?

Festival má mnoho specifik, jak v dobrém, tak ve špatném smyslu. Musel jsem se naučit, jak s nimi zacházet a stát si za svými rozhodnutími. Na začátku bylo mnoho různých výzev. Když jsem se přestěhoval do Santarcangela, uměl jsem trochu italsky, takže jsem mohl brzy začít konverzovat, ale na začátku to bylo stále velmi těžké. Měl jsem štěstí, že se o mě moji kolegové postarali a dali mi dostatek času na to se adaptovat. Nejdůležitější bylo pochopit systém, ve kterém se festival odehrává, dostat se do kontaktu s místními a pochopit význam události pro jejich komunitu. A také pochopit, co to znamená být umělcem v Itálii a co to znamená být závislý nebo nezávislý na institucích. A co může instituce jako Festival Santarcangelo podporovat nebo rozvíjet.

 

 

Změnil se během čtyř let v Santarcangelu tvůj přístup k festivalu a jeho kurátorování?

Přišel jsem sem s myšlenkou hodně spolupracovat na mezinárodní úrovni. Přístup založený na sdílení nápadů se ukázal být důležitější, než jsem očekával. Pochopil jsem, že nemůžeme a neměli bychom pracovat sami. Může to znít jako politické prohlášení, nicméně nechceme být ani sami, ani jedineční. 

Zmínil jsi některá specifika festivalu, která jsi nejprve musel pochopit. Festival Santarcangelo je sice jednou z nejvýznamnějších událostí na evropské divadelní a taneční scéně, ale přitom se silně zaměřuje na místní komunitu, protože se koná v malém městečku v regionu Emilia-Romagna. Jeho dramaturgie je zároveň velmi progresivní a zahrnuje postkoloniální, feministická a queer témata. Setkal ses v uplynulých čtyřech letech s nějakými obtížemi v souvislosti s tímto zaměřením?

Ne tak úplně. To je na Santarcangelu opravdu zvláštní. Program je každým rokem riskantnější a radikálnější. Mám pocit, že každým rokem nás navštěvuje stále více místních. Nakonec má festival více než padesátiletou historii, takže zdejší jsou opravdu zkušení diváci. Není to nenáročné publikum, ale pro mě není příprava programu o tom, bavit diváky nebo se je snažit uspokojit. Vždycky se najde někdo, kdo nebude spokojený. Ale myslím si, že náš úkol není dělat všem radost, což ani není možné. 

Využíváme mnoho prostorů, které jsou ve veřejném vlastnictví, díky čemuž je naše propojení s místními velmi reálné. Používáme město jako jeviště. Musíme uvažovat o tom, co znamená obsadit veřejné prostory, zejména hlavní náměstí, na deset dní. Je nutné, abychom také brali v potaz, co nabízíme na oplátku, protože město nám dává hodně. Hledáme, jak může festival navést místní, aby se na město dívali z jiné perspektivy. Toho podle mne dosahujeme tím, že přetváříme veřejné prostory a přivádíme do Santarcangela množství úžasných lidí. Zdejší si tak mohou uvědomit, že realita může být mnohem bohatší a rozmanitější.

 

 

Mám pocit, že nejistota dnešního světa byla od počátku základním tématem tvého uměleckého směřování, a nyní se to ještě zřetelněji promítá do letošního tématu „not yet“.

V mé praxi přichází kurátorské prohlášení vždy až po dokončení programu. Nezačínám s tématy a náměty. Vždy začínám s umělci, jejich praxí a estetikou. Jakmile je program hotový, snažím se na něj podívat jako na celek. Rád se dívám z pohledu hypotetického diváka, který navštíví celý festival a sleduje jedno představení za druhým v očekávané dramaturgické lince. Pro můj osobní proces je důležité představit si ideální způsob sledování představení, protože věřím, že to, co sledujete před ním a po něm, má významný vliv na vaši recepci.

Po dokončení programu se snažím se pochopit, co mají společného všechny postupy, které představujeme, a všichni umělci, které zveme. Vždy mají mnoho společného, protože sledujeme množství politických a sociálních souvislostí. Obvykle trvá nějakou dobu, než pochopím, co vlastně festival nabízí. Myslím, že je užitečné mít zastřešující téma, protože nám pomáhá vytvořit narativ programu, na který zveme. A nemám rád moc přímé slogany; dávám přednost těm, které vzbuzují zvědavost, aniž by poskytovaly příliš mnoho vysvětlení.

Co pro tebe přesně znamená „not yet“? Máš pocit, že se tohle vědomí nejistoty v posledních letech stalo naléhavějším, a to i v oblasti performativního umění?

Na tvorbě umělců, které letos představujeme, mě velmi zaujalo jejich vnímání velkých změn, které se odehrávají, a reality, která směřuje stále negativnějším směrem. To je něco, co zažíváme každý den, o čemž svědčí genocida v Gaze, válka v Ukrajině a v Íránu, omezování svobody slova, agresivita vůči menšinám a tak dále. Tento pocit je teď mnohem zřetelnější, než před deseti lety, alespoň co já si vzpomínám a alespoň v Evropě.

„Not yet“ se tedy vztahuje k současnému okamžiku, kdy se změny odehrávají, ale ještě nejsou definovány. V tomto stavu nejistoty nevíme, co se stane zítra, protože už neuvažujeme v horizontu radikální změny za pět let, ale může přijít příští týden nebo příští měsíc. To se hodně změnilo. 

Zároveň mi připadalo velmi zajímavé, že umělci, jejichž projekty letos uvádíme, vnímají tuto nejistotu jako prostor pro naději a akci. Pokud něco není potvrzeno nebo rozhodnuto, znamená to, že se stále můžeme pokusit vyvinout tlak a organizovat odpor. Mnoho z letošních děl vyzývá k akci, což ukazuje, že nejsme bezmocní. Možná nedokážeme zastavit válku, ale to neznamená, že nemůžeme dělat nic, stále se můžeme rozhodovat a nést určitou zodpovědnost. Je to patrné také v tom, jak umělci využívají performativní praktiky jako nástroje k propojování, posilování sounáležitosti a k usnadnění spolupráce. Můžeme se z toho hodně naučit, a to nejen z estetického hlediska, ale také z hlediska toho, co můžeme dělat s jiným tělem. Nakonec jde vždy o těla.

 

 

V posledních letech se Festival Santarcangelo stal mezinárodnější, jak z hlediska prezentovaných umělců, tak i jeho publika. Navzdory rozmanitému kulturnímu a politickému zázemí umělců pozvaných na letošní ročník se zdá, že existuje velmi jasná společná základna v tématech, která zkoumají: například zaměření na (zejména marginalizované) tělo a jeho osvobození, reflexe přetrvávajícího rasismu a kolonialismu v naší společnosti a nové pojetí zapomenutých dějin. Jak vnímáš toto společné tematické zaměření, které se objevuje v tak odlišných uměleckých a kulturních perspektivách?

Je těžké hovořit o společném základu, protože přece jenom vycházíme z mých interpretací. Ale řekl bych, že jeden společný základ existuje doopravdy: vše začíná tělem. Tělem někoho, kdo k vám promlouvá v různých jazycích: znakovou řečí, řečí těla, bez řeči nebo řečí obrazů. Všude kolem nás jsou různá těla a my si to musíme uvědomovat. Musíme pro tato těla najít prostor. Musíme také pochopit, proč na určitá těla reagujeme určitým způsobem. Některá těla jsou vyloučena a některá nejsou vidět. Musíme pochopit, proč se některá těla mohou objevit ve veřejném prostoru, zatímco jiná ne, a kdo o tom rozhoduje.

Fyzičnost, přítomnost a vůně těla propojují celý program. Nabízí průzkum historie těl, která byla rasově diskriminována a vystavena násilí kvůli barvě pleti. Zastoupena jsou také těla, která trpěla kvůli své sexuální identitě, a neslyšící těla marginalizovaná kvůli hendikepu. Pak jsou tu těla zápasící jen o to, aby mohla prožívat potěšení a dělat to, co chtějí. Nejde jen o bolestné zkušenosti. Jde i o to, že jsme vlastníky svých těl – a to právo náleží všem.

V tomto bodě se hranice mezi performativním uměním a politickým aktivismem začíná stírat. Je podle tebe umění prostor, kde se v časech nejistoty může rozvinout imaginace?

Myslím, že to je nejmocnější stránka performativního umění. Cítím, že je to něco, co teď opravdu potřebujeme. Věřím totiž, že dnes žijeme ve světě, který čím dál méně umožňuje představovat si odlišné způsoby existence a budoucnosti. Čím méně realitu zpochybňujeme, tím snáz se s námi manipuluje. A právě performativní umění v tomhle může něco změnit – díky tomu, že působí přímo na těla a probouzí představivost.

Nezajímá mě tolik, zda se lidem líbí představení, která na festivalu uvádíme. Více mě zajímají lidé, kterým se možná nelíbí a kteří odcházejí z divadla s otázkami, pochybnostmi nebo dokonce hněvem. Myslím, že to má hodně co do činění s imaginací. Jsme v Itálii, na velmi krásném městě, a je snadné předpokládat, že všude je to stejné. Ale není to tak; stále jsme velmi privilegovaní. A toto uvědomění může vzejít právě z imaginativního procesu.

 

ptala se Kristýna Vinařová