Dobře naladěná žena si v prázdném prostoru obouvá kolečkové brusle, které zcela proměňují její fyzickou základnu, a vyplouvá na nich tak trochu do neznáma. Jitka Sara Páníková, tanečnice, choreografka a performerka v pohybovém a multimediálním díle SLIP GRIP otevírá dialog sama se sebou, se svým tělem a s (ne)otřesitelnou kontrolou a precizností pojící se s tanečním uměním v jeho vrcholových podobách.

Inscenace vytvořená pro plzeňské centrum Moving Station umělkyni slouží také jako výzkum, v němž se předmětem bádání i jeho nástrojem stává její vlastní tělo. Kromě toho má dílo povahu odlehčené, ale niterně osobní zpovědi, čemuž Páníková uzpůsobila formát. Při příchodu diváctva do sálu totiž sedí na bedně s technikou, kouká kolem sebe a usmívá se. Nazouvá si kolečkové brusle a na culík natahuje příčesek, který vlasům dodává objem. Ve sportovní bundě se stříbrnými lesklými třásněmi se opatrně rozjíždí po jevišti a zvyká si na nový a nezvyklý způsob kontaktu se zemí. Získávám příjemný dojem, že se nacházím jen na zkoušce nebo v uměleckém ateliéru, kde někdo v živém čase pozoruje vlastním tělem vlastní tělo.

Hudební podkres v podobě dunivých i táhle ladných rytmů vytváří za pomoci elektronické kytary, zpěvu a mixážního pultu živě skladatelka Natálie Pleváková, která stojí na svém místě, ale mimicky, pohybově i hudebně reaguje na Páníkovou. Tanečnice se po anglicky mluvené úvodu o pádech, životní energii, jistotách a nejistotách rozjíždí na bruslích do prostoru. Nejprve jen krouží kolem a ohledává vlastní stabilitu. Když už si je jistější, svou lokomocí odhaluje, že pohyb na bruslích se v její show nestane mistrně úctyhodnou a artisticky atraktivní jízdou, ale ani hluboce nepříjemnou a neodstranitelnou překážkou, která by ji děsila a brzdila. Brusle se pro tanečnici stávají nástrojem, jímž metaforicky detronizuje dokonalou a striktní fyzickou i mentální kontrolu, k nimž bylo její tělo odjakživa vedeno. V jednoduché paralele představuje pohybující se obuv prostředek, jakým poznat vlastní nestabilitu, pochopit ji a naučit se ji respektovat.  

Po „obyčejné“ jízdě prostorem se Páníková uchyluje spíše na podlahu, kde jí brusle umožňují celou plejádu nových směrů a pohybů. Nechává odjíždět nohy a sleduje, jak na to reaguje zbytek těla. Zalamuje se, kroutí se, padá a s tím přichází i temnější část večera. Na tíživou, až strašidelnou hudbu, se její tělo díky nápadité fyzické práci dehumanizuje a získává dojem potemnělé a proměnlivé hroudy s kolečkovými bruslemi občas na rukou, jindy na hlavě a pak zase na nohou. Performerka se ale postupně s bruslemi sžívá, začíná si jich vážit, čímž publiku odhaluje jejich metaforickou podstatu.

Inscenace SLIP GRIP nestaví na příběhu a není doslovná, v čemž tkví její atraktivita a neotřesitelná síla. Jitka Sara Páníková na jevišti sleduje vlastní tělo ve chvíli, kdy mu sebrala něco z jeho stability a kontroly. Tím vyvolaný nezvyk a nejistota se pak paradoxně pro ni i její tělo stávají určitou deklarací nezávislosti, ale i úcty k sobě a vlastní tělesné schránce.