Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu. Například adaptace knihy Heinricha Manna Der Untertan režírovaná Christianem Weisem kritizuje autoritářské Německo začátku 20. století, které zároveň nápadně připomíná i Německo současné. Díla provokativního chorvatského režiséra Olivera Frljiće nemají zábrany a často se vysmívají fungování institucí, v nichž se právě hrají. Studio Я však nabízí intimnější, osobnější opozici, která je mi mnohem bližší.

V roce 2025 na této scéně proběhlo několik premiér. Nejvíce mi však utkvěly dvě z nich – Karabakh Memory a Kim. Obě inscenace se poprvé představily během festivalu arménského umění, jenž se v Gorki odehrál na jaře coby prolog k bienální události Herbstsalon. Ta se uskuteční na podzim letošního roku a bude jednou z pomyslných teček za érou současného uměleckého vedení, které zde působí od roku 2013.

Karabakh Memory režisérky Rozy Sarkisian se věnuje situaci v Náhorním Karabachu, ale zcela jiným způsobem, než jak bývá arménsko-azerbajdžánský konflikt prezentován v mainstreamových narativech. Režisérka se zaměřuje na osobní rodinný příběh a vzpomínky a při jejich vyprávění si dopomáhá projekcemi, které podtrhují imerzi díla. Tvar uzavírá reflexí, jak konflikt v Náhorním Karabachu v roce 2020 zasáhl běžné arménské obyvatelstvo. Tato oblast je totiž de facto součástí Azerbajdžánu, ale žijí v ní převážně Arméni, již ze strachu před příchodem cizích vojsk zapálili své domy a majetek, aby jim nebylo zabaveno úplně všechno.

Témata slávy, feminismu, případně krize původu byla zase detailně prozkoumána v inscenaci Kim umělkyně Nairi Hadodo, která nejen napsala scénář, ale také ji zrežírovala a sama ztvárnila hlavní roli. Inscenace se zaměřuje na osobu Kim Kardashian, ale z úplně nového pohledu. Namísto zobrazování témat, jako je třeba slavný sex tape, otevírá inscenace téma influencerčiny nevyjasněné arménské identity, kterou si možná nahrazuje apropriací „black culture“. Dále se režisérka zabývá situací kolem násilného přepadení hvězdy v Paříži v roce 2016, které se před několika týdny znovu otevřelo kvůli zahájení soudního procesu. Světová popkulturní ikona není v inscenaci zesměšňována, ale skutečně rozebraná jako fenomén a hlavně jako člověk s emocemi.

Studio Я tedy nabízí něco, co v Česku dramaturgicky postrádám: kulturologický vhled do mainstreamu nebo způsob zpracování konfliktů, které známe pouze v hrubých obrysech, protože se vymykají našim geopolitickým rámcům. Za každým tématem zpracovaným na studiové scéně je patrná důkladná rešerše, jež nepochybně souvisí také s osobními zkušenostmi umělců, kteří daná díla tvoří z niterné potřeby.