Před pěti lety jsem ještě jako studentka DAMU napsala kritický komentář k iniciativě Nemusíš to vydržet!. V časopise Hybris vyšel s titulkem Komentář k pocitu hyperkorektnosti a pocitu elitářství DAMU. Zrovna jsem nastupovala do druhého ročníku magisterského programu a článkem jsem si zadělala na několik desítek inspirativních, ale i zbytečně konfrontačních rozhovorů. V reakci na můj text se mnou Barbora Etlíková v roce 2022 udělala rozhovor pro Svět a divadlo s názvem Umění není výlučný sektor lidské činnosti. Mimo jiné jsem v něm poukazovala na propastný rozdíl mezi podmínkami na uměleckých vysokých školách a v divadelní praxi, specificky ve zřizovaných divadlech. Zatímco v akademickém prostředí se dává prostor evaluacím atmosféry a vzájemných vztahů, řád zřizovaných divadel určují našlapaný ferman a ekonomické faktory.

Jasně že mému staršímu já při čtení mých tehdejších myšlenek trochu cukají koutky. Ale kdo z píšících to při konfrontaci se svými starými texty nemá stejně? Jedno téma mi však připadá nadčasové a krčí se tak trochu stranou, i když se občas aspoň na půl huby řeší. Dá se vyjádřit špatným vtipem: „Pracuji v divadle, jsem živ divadlem.“ Ve svém komentáři se pokusím vysvětlit, že realita je ještě horší než tento opravdu špatný vtip, který obhajuje nízkou výplatu tím, že člověka práce baví. Ono jde totiž občas i o život. Člověku se v divadle bohužel může stát, že bude chudý, a ještě k tomu neživý.

Pracovní a platové podmínky zaměstnanců v kultuře, především herců ve zřizovaných divadlech, zůstaly mým častým konverzačním tématem i poté, co už nějakou dobu v kultuře nepůsobím. S řadou z nich jsem zůstala v kontaktu, ale málokdy během rozhovorů zacházíme do detailů. Zůstáváme u vtípků podobných vtipu „Pracuji v divadle, jsem živ divadlem.” O to větší masakr pro mě vždycky je, když se s touto kulturní realitou znovu střetnu. Ráda bych se podělila o pár postřehů z premiéry Kytice ve Východočeském divadle Pardubice, který už řadu týdnů převaluju v hlavě a snažím se ho lidsky zpracovat.

Nastíním, v jakém prostředí se jako absolventka DAMU pohybuju teď. Považuju to za důležité kvůli srovnání s podmínkami v kultuře. Jsem dvojitá korporátní krysa. Pracuju pro dvě firmy v režimu OSVČ. V kultuře nepůsobím, protože jsem si určila následující životní priority: na prvním místě pomoc lidem a smysluplnost, aby mě to zároveň aspoň trochu bavilo; zadruhé do jisté míry časová flexibilita a work-life balance a v neposlední řadě samozřejmě příjem, ze kterého se dá důstojně žít. Taky občas potřebuju volný víkend, trávit čas s rodinou a přáteli a mít finance ve stavu, který odpovídá aspoň základním pravidlům finanční gramotnosti. Taková očekávání má od práce kdekdo a není na nich nic výjimečného. Každá korporátní krysa při přečtení souhlasně přikyvuje hlavou. Zaměstnanec v kultuře možná spíš rozpačitě skřípe zuby.

Zmíním jednu historku z korporátu, která mi otevřela oči. Na jedné neformální víkendové akci mě šéf napomenul, ať proboha v sobotu neřeším práci, protože jsou v životě i důležitější věci. Řekl a šlo se na panáka. Zarazila jsem se nad tím, jak hluboce se mi osm let na divadelní škole vrylo pod kůži. DAMU a kulturní sektor příliš nehledí na rozdělení času na práci a volno. Rovnítko mezi prací v kultuře a zábavou vede nejen k podhodnocení celého sektoru, ale dává vzniknout i dalším jevům, které jsou pro korporátní krysy neakceptovatelné. A v kultuře se o nich příliš nemluví.

Kromě nároku na ohraničení pracovního času nejede ve firmách vlak přes bezpečnost práce. Pravidelné školení a kontrola pracovních podmínek zaměstnanců jsou naprosto běžným jevem. Stejně tak jasně definovaný postup v případě jejich zhoršení. Firmy školí vedoucí pracovníky, jak se postupovat ve ztížených podmínkách jako jsou nevyhovující hygienické standardy, chlad, horko či déšť bez náležitých ochranných prvků. Běžně se zastaví práce, dokud vedoucí nezajistí nápravu. Obvyklou praxí jsou příplatky za nestandardní podmínky. Skladník těžko vyloží kamion bez zastřešené a vyhřáté ještěrky a nebude tahat manuální paleťák v dešti bez pláštěnky. Povinností vedoucího pracovníka je samozřejmě zabezpečit, aby se mu při těchto úkonech nic nestalo a práce byla zároveň kvalitně a včas odvedena. Vedoucí musí být schopen vyhodnotit riziko a pokud to bude nutné, půjde si kuřata do mrazáku přehazovat sám.

Dostali jsme se k pointě. Teď zkuste říct nějakému herci působícímu ve zřizovaném divadle něco o hranicích, přes které nejede vlak. Když korporátní kryse vylíčíte, že herci nejsou placení za zkoušky před premiérou, nebo že si někteří externisté kvůli zkouškám berou dovolenou ve svém druhém povolání, tak nevěřícně zírají a ptají se, proč to ti herci dělají. Argument, že je to prostě baví, neobstojí, protože korporátní krysy jejich práce taky baví.

Na stránkách Východočeského divadla Pardubice se dočtete následující informace o vstupném a představeních konaných na Kunětické hoře: „Hraje se i za mírně špatného počasí, začátek se může posunout až o 30 minut a představení se ruší jen při extrémních bouřkách. Nárok na vrácení peněz za lístky zaniká po odehrání první poloviny představení.” 20. června, v den premiéry Kytice, předpověď neslibovala nic pěkného. Vyrážely jsme na premiéru s tím, že nevíme, zda se vůbec bude hrát. Cestou z Brandýsa nad Labem na Kunětickou horu nás na dálnici potkala jedna z nejsilnějších letních bouřek tohoto léta. Řada aut podél dálnice parkovala v odstavných pruzích a radar se na divadelní premiéru moc netvářil.

Kunětická hora se tyčí do krajiny, kde je jednoznačně největším kopcem široko daleko. V případě bouřky je tedy ideálním místem, kde do vás může uhodit blesk. Ve 20:30 padlo rozhodnutí. Hrát se bude. Diváci si mohli koupit pláštěnky. Plenér na Kunětické hoře měl letos podobu železné konstrukce se scénografií. Zastřešení by kazilo estetický dojem z krásného hradu, který je vždy přidanou hodnotou. Déšť premiéře přece nevadí. Diváci si vystačí s pláštěnkami a do přestávky se to nějak přetrpí, když je to ta premiéra.

Kytice začala. Pršelo, kolem Kunětické hory létaly blesky a hřmělo. Pro milovníky letních bouřek bez pudu sebezáchovy zážitek na celý život. Patřím ale mezi ty, kteří se bouřek bojí a trpí chorobným strachem o svou maličkost. Jen obtížně jsem se soustředila na herecké a pěvecké výkony herců, spíše jsem přemýšlela, proč se proboha ještě hraje, když už ani pláštěnky nestačí, vodník vytírá kostýmem jeviště, prší stále víc a blesků neubývá. Před koncem první půlky se několik desítek diváků postupně zvedlo a doslova se utíkalo schovat. Premiéru přesto nikdo nepřerušil.

O přestávce diváci stáli s mobilními telefony u aut a studovali meteorologické radary. Bez ohledu na předpověď počasí však všichni řešili to stejné – různou míru promočení oblečení, teplotní diskomfort, protože teplota v mezičase klesla o dobrých patnáct stupňů, a samozřejmě bezpečnost. Patřila jsem mezi ty, kteří odešli krátce před přestávkou. Premiéra se pro mě stala nervově náročnou nikoliv kvůli uměleckým výkonům, ale kvůli vnějším okolnostem. O přestávce jsme odjely domů. A k mému velkému překvapení se premiéra dohrála. Herecký soubor se rozhodl dokončit pracovní úkol navzdory šíleným bezpečnostním podmínkám. Kontrolor bezpečnosti práce by jen nevěřícně zíral. To by se v korporátu opravdu nestalo. Kdyby mi někdo řekl, že budu pracovat v sobotu večer, v bouřce, na kopci v dešti, tak mu řeknu, že se zbláznil. Uspokojivé není ani to, že se nakonec nikomu nic nestalo. Znepokojivé je, že premiéra vůbec proběhla.

Jasně, divadlo je na některé pracovní úrazy pojištěné. Ale představme si, že by do Kunětické hory uhodil blesk a vodník plavající v reálných kalužích by utrpěl smrtelný úraz. Jasně, že je to na jednu stranu obdivuhodné. Smysl herců pro odpovědnost je příkladný pro všechny korporátní krysy. Pro mě však zůstává s podivem, proč se divadlo v tomto případě pasuje do role tak výlučného sektoru lidské činnosti. Herci nedostávají zaplaceno za zkoušení, pracují po večerech jako hodinky a dobrovolně se válejí ve vodě v nechráněném plenéru uprostřed bouřky. Ve všech ostatních oblastech lidské činnosti by vedoucí pracovník šel na kobereček za porušení pravidel bezpečnosti práce a zcela určitě by byl nějakým způsobem suspendován. V divadle jsou všichni spokojení, že nemusí vracet vstupné.

Není mým cílem pranýřovat Východočeské divadlo za to, že premiéra proběhla. Poukázala jsem na to, v jakých podmínkách jsou herci ochotní pracovat. A ty jsou v divadle daleko drsnější než v korporátu. Podobné psí kusy nikomu nepomáhají, už vůbec ne hercům v jejich snaze o lepší platové ohodnocení. Plní očekávání korporátu jménem divadlo, a ještě jsou na to hrdí. Pro korporátní krysu se jedná o naprostý bizár. Divadlo je práce, nikoliv výlučný sektor lidské činnosti. A měla by existovat hranice (třeba bezpečnostních rizik), která se prostě nepřekračuje, ekonomickým důsledkům navzdory. Je normální mít rád svou práci. Není normální pracovat v extrémních podmínkách za nízký plat bez příplatku a nesmyslně riskovat.

Sporné zůstává i to, co si z premiéry odnesli diváci kromě obdivu k hercům, že představení dohráli. Bouřka určitě podstatně ovlivnila herecké výkony a odváděla od nich diváckou pozornost. Nesmírně pěvecky náročné party skladatelky Vladivojny la Chia i režijní řešení Janky Ryšánek Schmiedtové si zaslouží pozornost recenzentů. Prozatím však zůstávají stranou hlubšího zájmu odborné kritiky. Aktuálně se po plenérovém provedení chystá přenesení inscenace do kamenného divadla, kde ji čeká start tradiční divadelní sezóny. Těším se, až ji uvidím v bezpečných pracovních podmínkách. Bez blesků.

Vendula Šustová