Inscenace Cracks Divadla Continuo je údajně inspirovaná výzkumem každodennosti, kterým se nezávislý soubor zabývá během dlouhodobého projektu Krajina příběhů. Ten má v rámci příprav na titul Evropského hlavního města kultury 2028 prostřednictvím site-specific projektů mapovat paměť Českých Budějovic od osobních příběhů až po regionální historii. V pohybově-výtvarném Cracks ale téma každodennosti figuruje spíše v přeneseném slova smyslu; jako existenciální konstanta lidského bytí, již narušují všudypřítomné trhliny. 

Tvůrčí tým kolem režiséra Pavla Štourače čerpal také z veršů z děl Antonina Artauda, Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové nebo T. S. Eliota. Zmíněné ženské autorky se noří prostřednictvím všedních prožitků do svého nitra (Plath popisuje hlavně domácí prostředí, Čerepková například samotu v davu) a skrze něj definují své odcizení. Mužští autoři představují běžnou realitu jako každodenní vězení moderního člověka, přičemž Eliot se soustředí hlavně na popis její banality a mechaničnosti, zatímco Artaud navrhuje tento falešný konstrukt přímo zničit.

Z průsečíku tvorby autorek a autorů zachovává inscenace hlavně pocit, že s dennodenní rutinou, jež rámuje naši existenci, není něco v pořádku. To se v tvaru projevuje v podobě trhlin, glitchů choreografie zobrazující běžné situace z lidského života. V restauraci číšníkovi při nalévání vody nejdříve zmizí host, po druhém záblesku reflektoru zase konzument sedí u stolu sám bez obsluhy. Iluze „mizení“ inscenační tým dosáhl kombinací stroboskopického světla a manipulace posuvných závěsů, které na scéně vždy odhalí novou konstelaci tanečníků a tanečnic.

Princip by možná byl překvapivý, pokud by na něm nestálo v podstatě celé představení, a pokud by publikum Skupovy Plzně, kde Continuo hrálo, den předem nevidělo Tempo v režii vizuálního umělce Kalleho Nia. Finský tvůrčí tým totiž pro inscenaci věnující se času (značně vágně a frázovitě, musím dodat) zvolil skoro totožné jevištní řešení, jen se mu ho povedlo provést technicky téměř dokonale. Bez vyvolání šoku tak v Cracks jednotlivé obrazy rozpadající se rutiny (trhliny se neobjevovaly jen v restauraci, ale i třeba na zastávce, oslavě narozenin, nebo v ložnici) začaly být po chvíli únavně repetitivní.

Osvěžení naopak přinesly sólové pasáže choreografie, které zobrazovaly momenty ztráty kontroly – přičemž záměrně nepoužívám výraz „šílenství“ z anotace inscenace, protože ho vnímám jako stigmatizující. V trhaném, útržkovitém tanci, jenž jako by sám ovládl její tělo, vynikala Nur Giménez Villarroya, schopná v krátkém úseku předat víc existenciální úzkosti než všechny předcházející sekvence dohromady. Právě v syrovějších momentech byly Cracks nejpůsobivější, bez zbytečného vršení technicky náročných prostředků (to jsem ani nezmínila těžko interpretovatelné výstupy s maskami a figurínami) – než se ovšem vrátily do repetitivní smyčky každodenní rutiny.