Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (PQ) představuje největší mezinárodní akci v oblasti scénografie, performančního designu a divadelního prostoru. Coby platforma založená pro výzkum a prezentaci scénografie vzniklo PQ již v roce 1967 v tehdejším Československu. Od té doby se koná nepřetržitě, takřka již šedesát let, a to vždy jednou za čtyři roky. Cílem PQ je vytvářet příležitosti k prezentaci současné scénografie a divadelního prostoru, mapovat a podporovat inovativní práci v této oblasti a poskytovat inkluzivní prostor pro dialog mezi profesionály a profesionálkami, studujícími a širší veřejností. V roce 2023 se stala jeho novou uměleckou ředitelkou kurátorka, badatelka a pedagožka Barbora Příhodová, která v rozhovoru vysvětluje, co její nová pozice obnáší; jaký typ příležitosti pro ni PQ představuje; jaké příležitosti naopak nabízí PQ širší i profesní veřejnosti a jaké jsou její koncepční vize nejen ve vztahu k nadcházejícímu 16. ročníku PQ 2027.

Amálie: Na konci roku 2023 jsi se stala novou uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, tedy na světě patrně největší platformy zabývající se scénografií v nejrůznějších polohách a kontextech. Jelikož se nadcházející ročník PQ uskuteční v červnu 2027, nacházíme se nyní v určitém poločase: jednak mezi dosud posledním a následujícím PQ, ale také ve smyslu tvého působení coby umělecké ředitelky připravující PQ 27. Nabízí se tedy zhodnocující otázka – jak se ve své nové funkci cítíš? Jak se ti od roku 2024 změnil tvůj pracovní život?

Bára: Cítím se dobře. Byla to pro mě velká změna, protože jsem před nástupem do PQ strávila většinu svého profesního života jako pedagožka na vysokých školách. Učení mě naplňovalo a jsem ráda, že se mu mohu stále alespoň trochu věnovat díky externímu kurzu na DAMU. Ale jinak se plně soustředím na PQ. Rytmus práce v kulturní organizaci je velmi odlišný od akademického života. Vyhovuje mi pracovat v týmu a společně utvářet a postupně zhmotňovat příští ročník.

A: Jedná se asi o vzrušující pocit, když člověku vzniká pod rukama tak velký celek, jako je PQ? 

B: Přesně, je to velké! A ohromně zajímavé a zároveň taky extrémně náročné. Jako bychom od základů stavěli dům a do toho se přizpůsobovali různým okolnostem, které nejdou vždy ovlivnit.

A: Podstatnou součástí „balíku“ nových výzev a zkušeností pojících se s postem umělecké ředitelky PQ je patrně i skutečnost, že jde o mezinárodní platformu světové úrovně, kterou nicméně zřizuje poměrně malý tým v Praze (PQ pořádá Ministerstvo kultury České republiky a organizuje Národní institut pro kulturu). Sama také působíš mezinárodně, coby výzkumnice a pedagožka kombinuješ práci v Evropě a USA. Zúročuješ nějak svou světoběžnost ve své nové pozici? 

B: Řekla bych, že ano. Moje pozice si jistý typ mezinárodního přesahu žádá. Samozřejmě nejsem první, kdo to tak má. Například Markéta Fantová a Sodja Lotker, které zastávaly funkce umělecké ředitelky přede mnou, jsou obě výrazné osobnosti působící mezinárodně. Již od svého založení v roce 1967 PQ oscilovalo mezi domácí půdou a zahraničním kontextem. Funguje tak i nadále a myslím, že velmi dobře.

A: Lze po dvou letech ve funkci říci, zda tě něčím pozice umělecké ředitelky PQ překvapila?

B: Samozřejmě, že překvapila a stále překvapuje. A to i přesto, že jsem se kolem PQ již dlouho pohybovala. Hlavně při přípravě posledních dvou ročníků jsem byla v poměrně úzké komunikaci s tehdejší uměleckou ředitelkou PQ, již zmíněnou Markétou Fantovou. Díky její otevřenosti jsem měla možnost nahlédnout do různých fazet toho, co umělecké vedení obnáší. Teď už ale vím, že realitu tak komplikovaného úkolu si člověk neumí plně představit, dokud ji nezažije. Je neuvěřitelné, co všechno se musí stát – jaké všechny kroky musí být podniknuty – aby se mohlo představitelstvo scénografie z osmdesáti zemí světa na deset dnů sjet do Prahy a prezentovat zde svou práci a diskutovat o svých zkušenostech z oboru.

A: Coby teatroložka zabývající se scénografií s PQ spolupracuješ již od roku 2009, a to na různých projektech a pozicích – například jako editorka, kurátorka, konzultantka či autorka odborných reflexí atp. Jak jsi se k profesnímu zájmu o scénografii vlastně dostala? Co tě na této disciplíně baví?

B: Umění mě zajímalo vždycky – ať už výtvarné, divadelní nebo literární. V určitý moment pro mě začala vše propojovat divadelní věda, tedy obor, ve kterém se snoubí rozličné umělecké žánry. Už od začátku studia jsem se zaměřovala na scénografii, dokonce už svou první seminární práci jsem psala o scénografovi Zdeňku Rossmannovi. Lákalo mě totiž zejména výtvarné umění a jeho přesahy, což scénografie dokonale zhmotňuje. Práce scénografů a scénografek, to, co umí přinést do celku inscenace, jejich všestrannost, která se pohybuje od mistrovské znalosti materiálů až po schopnost vystihnout třeba jediným předmětem nebo jeho nasvícením celou dramatickou situaci a vytvořit atmosféru, mě fascinují doteď.

Nebyla jsem si ale vždy jistá, že u scénografie zůstanu, zajímala mě také jiná témata; studovala jsem i anglistiku a věnovala se dramatice původních obyvatel Severní Ameriky. Pak ale přišla nabídka účastnit se dramaturgických příprav filmového dokumentu o scénografu Josefu Svobodovi, což byla důležitá zkušenost. Měla jsem díky ní přístup do Svobodova archivu a o jeho tvorbu se začala hluboce zajímat (Divadlo Svoboda, 2011, r. Jakub Hejma, pozn. red.).

Zhruba ve stejné době bylo vypsáno výběrové řízení na pedagoga dějin scénografie do Ateliéru scénografie JAMU, na které jsem náhodou narazila, tenkrát ještě jako na inzerát v tištěném periodiku. Přihlásila jsem se a vyšlo to. Ve stejné době vypsalo PQ soutěžní výzvu na nové autorstvo, do které jsem se se svým textem přihlásila. Dostala jsem se tím do povědomí Sodji Lotker a Daniely Pařízkové, tj. tehdejšího vedení PQ, a získala možnost odjet na výroční zasedání organizace OISTAT do Finska, kde jsem se začala seznamovat s lidmi z mezinárodních scénografických kruhů.  To už jsem věděla, že se chci vrátit do školy na doktorát a věnovat se scénografii prostřednictvím „svobodovského tématu“.  Tehdy se na Katedru divadelních studií v Brně vrátila profesorka Eva Stehlíková, která souhlasila, že mi výzkum povede, což pro mě bylo profesně určující.

A: Josef Svoboda je celosvětový fenomén, často jsi o něm také v zahraničí přednášela. Je tato oblast historie české scénografie stále „aktuální“? Zajímá ještě svět svobodovská scénografie?

B: O Svobodu je zájem stále. Zrovna nedávno jsem o něm měla on-line přednášku pro jednu scénografickou školu v Chile a myslím, že můžu říct, že to mělo velmi dobrý ohlas. Nedivím se, jedná se opravdu o mnohovrstevné téma, ve kterém nejde jen o samotného Svobodu jako jednotlivce, ale také o generace scénografů, kteří mu předcházeli, i jeho souputníky, o celkový kontext doby, ve které žil a tvořil; o postavení scénografie v bývalém ČSSR i ve světě. Samostatnou podkapitolou jsou i jeho technologické experimenty a inovace. Přiznám se, že jsem během studií o Svobodově tvorbě sice věděla, ale spíše povrchně; táhla mě jiná témata. Až poté, co jsem se do výzkumu díky zmiňovanému filmu vnořila, jsem pochopila, jak zajímavá oblast „Josef Svoboda“ v mnoha ohledech je. Odborné přístupy k reflexi jeho tvorby se samozřejmě posouvají, a to je dobře.

A: Jak formuje tvůj pohled na PQ – na jeho uměleckou koncepci – tvé akademické zázemí?  Dá se říct, zda je výhodou nebo nevýhodou že nejsi praktickou scénografkou a že tento obor nahlížíš naopak perspektivou odborné reflexe?

B: To, že nejsem praktikující scénografka, má svoje výhody i nevýhody. Člověk do problému přináší jinou paletu znalostí, dovedností a zkušeností a vytváří se jinak sítě spolupracovníků a spolupracovnic. PQ bylo ale od svých počátků formováno z teoretických pozic: některé principy, jako základní programová struktura a společná témata, které si uchováváme dodnes, byla zformulována dnes trochu pozapomenutým teoretikem scénografie Vladimírem Jindrou. Tím ale nechci říct, že by v čele měl vždy být teoretik či teoretička, je dobře, že se profily uměleckého vedení mění, protože pootáčení perspektiv může být přínosem.

Při formování PQ a jeho umělecké vize využívám své znalosti historie a teorie scénografie i PQ. A samozřejmě také svůj celkový přehled o tom, co se v disciplíně v tuto chvíli odehrává. Je také potřeba uvést, že z mého pohledu umělecké vedení vzniká v úzké spolupráci s vedením výkonným, i s celým týmem. S Adamem Svobodou, tj. současným výkonným ředitelem PQ, se myslím dobře doplňujeme, a já jsem za to velmi vděčná. Je pro mě také velmi důležité, že se při našem vedení můžeme opřít o silný tým spolupracovníků a spolupracovnic. Ten je pro chod PQ klíčový. Dále čerpám z dialogu s mezinárodním kurátorským týmem. 

A: Jednou z aktivit, jejímž prostřednictvím jsi se v minulosti výrazně zapojila do PQ, je programová diskusní sekce PQ Talks. Spolu s teatrologem Pavlem Drábkem jsi ji poprvé kurátorovala v roce 2019. Pro jaký typ sdílení jsou PQ Talks určeny?

B: Musím upřesnit, že s konceptem PQ Talks začala během svého období v pozici umělecké ředitelky Sodja Lotker a už tehdy se jednalo o velmi populární formát. Následná umělecká ředitelka Markéta Fantová navrhla PQ Talks strukturovat jako ucelenou programovou sekci s vlastním kurátorským týmem, který připraví otevřenou výzvu. Markéta pak oslovila mě a Pavla Drábka, abychom PQ Talks pro ročník 2019 připravili.

S Pavlem jsme navrhli určitá témata a program následně budovali na základě zaslaných příspěvků. Už tehdy jsme zdůrazňovali, že sice přicházíme s náměty k diskusi, ale jsme také otevření podnětům scénografické obce. Našim cílem tedy bylo, aby PQ Talks fungovaly jako fórum, které odráží to, co se ve scénografické oblasti právě děje. Snad se to povedlo… V podobném duchu jsem pak s PQ Talks pokračovala v roce 2023 a i na program tohoto ročníku máme velmi pozitivní zpětnou vazbu.

Obecně považuji za důležité vytvářet v rámci PQ příležitost pro reflexi a kontextualizaci různých aspektů praxe – mít možnost něco sdílet, společně promyslet, ale také trochu „doříct“ a vysvětlit. Pohybujeme se totiž v mezinárodním kruzích, kdy narážíme na velmi odlišné reference a okolnosti, s nimiž lidé svou scénografickou práci do Prahy přiváží. Je proto dobré mít také možnost o nich pohovořit.

Pro nadcházející ročník PQ Talks kurátorsky připravuji ve spolupráci s britskou scénografkou a teoretičkou Rachel Hann a brazilským scénografem a profesorem scénografie Renatem Bolelli Rebouçasem. Mít možnost dialogu a programový rámec skládat z vícero perspektiv je pro mě zásadní. Celek to vždy významně obohatí. Rachel i Renato jsou úžasné osobnosti a již během PQ Talks 2023 přinášeli do diskuse důležitá a inspirativní témata. O některých věcech uvažují jinak než já, což je skvělý vklad. Naše společná práce mě nesmírně těší.

A: Jaká témata se v PQ Talks 2027 například objeví?

B: Chceme, aby PQ Talks 2027 zůstaly platformou pro reflexi a společný dialog a zároveň i přinášely nové podněty, jak na scénografii nahlížet. Navrhli jsme tři hlavní témata: prvním je „worlding“, tedy slovo, jehož překlad myslím není v češtině zaužívaný, ale Pavel Drábek a Hana Pavelková to pro nás přeložili jako „obývání světa“ nebo „světování“. Dalším tématem je „surviving/přežívání“ a nakonec „futuring/formování budoucnosti“.

Zajímají nás perspektivy a tvůrčí postupy scénografie, které bývají marginalizovány, ale také další témata, která sice nejsou nová, přesto nicméně potřebují být otevírána opakovaně. Jedná se třeba o ekologické a environmentální aspekty tvorby či pedagogické postupy atp. Samozřejmě nás zajímají také otázky týkající se scénografického procesu, tedy jak scénografie vzniká, jak funguje s dalšími složkami inscenace nebo představení a jak komunikuje svůj vklad.

A: V koncepci, se kterou jsi se hlásila na post umělecké ředitelky PQ jsi uvedla, že chceš navázat na předešlé ročníky ve snaze o „větší inkluzivitu a otevřenost mimoevropským kulturním prostorům, nejen čistě ve smyslu regionálním, ale také v konceptuální rovině“. Daří se to? V jakém ohledu lze uvedené realizovat? 

B: Inkluzivita a s ní spojená přístupnost jsou velmi důležitá témata, která se se objevují ve všech rovinách naší práce. Začíná to dostatečně otevřeným pojetím scénografie, které vychází z umělecké koncepce a podepírá hlavní téma ročníku. Dále se to promítá do všech částí našeho programu. Například i zmiňované PQ Talks chápeme primárně jako platformu, která vytváří příležitost pro diskusi; nejedná se o čistě akademický prostor ale o širší fórum.

Jazyková bariéra je v tomto směru velký problém. PQ již nějakou dobu používá angličtinu jako hlavní komunikační jazyk, ale má to své limity, které se snažíme překračovat. Hledáme způsoby, jak zajistit, aby se všichni při svém vyjadřování cítili komfortně. Uvidíme, co se podaří.

Vedle jazyka jde ale, podle mého názoru, také o kurátorské rozhraní. Je potřeba jej nastavit tak, aby bylo přístupné pro co největší spektrum lidí. Bavíme se vlastně i na úrovni formátů a potřeby vytvoření adekvátních situací, do kterých budou chtít lidé vstoupit, vyjádřit se a být slyšeni. Uvedené platí principiálně o každé programové sekci.

A: Struktura každého PQ je do jisté míry stejná; součástí je pokaždé hlavní soutěžní sekce sestávající z Výstavy zemí a regionů & Studentské výstavy. Jak název napovídá, účastní se jí desítky zemí a regionů z celého světa, které si na lokální úrovni samy vyberou svou uměleckou reprezentaci, a ta pak připraví soutěžní expozici přímo pro PQ. Aktuálně běží výzva na českou národní expozici, jejíž výsledky budou známy během ledna 2026. Vedle toho ale PQ nabízí i mnoho dalších programových linií – jsou nějaké třeba i zcela nové, které vznikají pro nadcházející ročník?

B: Hlavním specifikem následujícího ročníku je PQ 60, tedy programová linie spojená s šedesátiletým výročím založení PQ, které v roce 2027 proběhne. V rámci této linie se zamýšlíme nad minulostí quadriennale, čímž, jak doufáme, připravujeme půdu pro jeho budoucí směřování. Věnujeme zvýšenou péči archivu, uspořádali jsme mezinárodní online symposium a na samotné PQ chystáme výstavní instalaci, která fenomén PQ v jeho proměnách představí profesionální i širší veřejnosti. Tato reflexe se také stala východiskem k zastřešujícímu tématu PQ 2027 – Absence a ticha jako prostory možností pro scénografické vize budoucnosti – které prostupuje celým programem, ať už jej připravují zúčastněné země a regiony nebo kurátorský tým PQ.

V nastavení programových linií se snažíme navazovat na to, co se podařilo před námi. Už do výběrového řízení na vedení PQ jsem se hlásila s tím, že se pokusím udržet jistou kontinuitu a pracovat s již zaběhlými formáty s tím, že je podle potřeby případně modifikujeme.

Jednou z těchto modifikací je, že jsou všechny programové sekce otevřené i studentstvu a kategorii „nastupujícího umělectva/ emerging artists“. Věřím, že stojí za to, aby se tyto skupiny prolínaly a mohly fungovat spolu. Studující se tak mohou hlásit do PQ Performance, PQ Performance Space, prostor pro ně vytvoříme i v PQ Talks nebo v PQ Publication Cultures. A naopak PQ Studio, kde se tradičně prezentovali studující, chceme rozšířit na prostor, kam je možné přijít se něco naučit, něco si vyzkoušet, ať už je člověk v jakékoliv fázi své profesní dráhy.

Co také můžu zmínit, je sekce věnovaná publikačním kulturám, PQ Publication Cultures, jejíž součástí bude na podnět jejího kurátora Pavla Drábka speciální program sestávající z veřejného čtení z vybraných publikací. Věřím v sílu společného prožitku, třeba právě čtením.

A: Jaké má tedy PQ aktuálně otevřené výzvy? Jak je možné se zapojit?

B: Je jich několik a první uzávěrky programových sekcí budou již na konci ledna – jedná se o PQ Performance a PQ Performance space. Také v těchto případech nově zveme k účasti i studující a začínající umělectvo, proto bych je ráda zdůraznila.

Do sekce PQ Performance, která zdůrazňuje, že scénografie je úplná až tehdy, když je zažita, zveme umělectvo, aby přihlašovalo představení, která jsou scénograficky výrazná; která se odehrávají v různorodých prostředích a prostorech a oslovují různé typy publika, včetně dětí. (Termín podání přihlášek je 31. ledna 2026, pozn. red.)

PQ Performance Space navazuje na tradiční sekci divadelní architektury a funguje jako širší prezentace performančního prostoru. Cílem je představit různá prostředí, v nichž představení vzniká. Tyto prostory nejsou omezeny na budovy, ale mohou zahrnovat i místa, která byla postavena, přetvořena nebo dočasně adaptována jako místa pro společný performativní zážitek. (Termín podání přihlášek je 31. ledna 2026, pozn. red.)

A pak máme řadu otevřených výzev, jejíchž uzávěrka je až v průběhu roku 2026. Například zmiňované PQ Studio, které má být prostorem pro učení, vytváření a experimentování. Zde zveme k účasti na prakticky zaměřených workshopech, které zkoumají různé přístupy ke scénografii a performančnímu designu. Najdou se tu příležitosti k rozvoji dovedností, sdílení zkušeností a společné tvorby, od práce s materiály a technologiemi až po ekologicky uvědomělé přístupy a kritickou reflexi scénografie. (Termín podání přihlášek je 31. května 2026, pozn. red.)

Již popisované PQ Talks má termín podání přihlášek 30. června 2026. Poslední vypsanou otevřenou výzvou je také již zmiňovaná PQ Publication Cultures, jejímž cílem je upozornit na bohatou škálu publikací věnujících se scénografii, performančnímu designu a performančnímu prostoru, a zároveň reflektovat způsoby, jakými se v těchto oblastech sdílí a rozvíjí poznání. (Termín podání přihlášek je 30. září 2026, pozn. red.)

A: Vystavování scénografie v sobě obsahuje jistý paradox, který se občas stává i tématem či obsahem samotných výstavních koncepcí. A to je jistá nezachytitelnost scénografie coby disciplíny odehrávající se v čase a prostoru nějaké události, ať už divadelního představení nebo třeba pouliční slavnosti. Na první pohled se může zdát nereálné takovou performativní podstatu scénografie vystavit, přesto ale PQ demonstruje mnoho možných způsobů, jak tak učinit. Může tě PQ po tolika letech, co jej sleduješ, svými výstavními strategiemi ještě překvapit? 

B: Určitě ano. Ve chvíli, kdy bych cítila, že ke mně již způsoby vystavování scénografie na PQ nepromlouvají, bych měla odejít. Škála instalací a výstavních přístupů, které jsou na každém ročníku PQ přítomny, je opravdu rozmanitá. Když výstavy procházím, snažím se – ačkoliv mám tendenci věci analyzovat a srovnávat – uchovávat si i pohled běžné divačky a nechat na sebe výstavu působit jako umělecké dílo. Ráda se nechám okouzlit, zasáhnout, ráda se něco nového dozvím.  A myslím, že právě to donquijotské úsilí – hledání, jak vystavit nevystavitelné – pohání PQ vpřed a dělá ho tak zajímavým.

Ráda bych v návaznosti na toto téma ještě zmínila, že vystavování a kurátorování současné scénografie je obsahem blížícího se sympozia Performing Exhibitions, Curating Scenographies, které se uskuteční v dubnu tohoto roku. Půjde o osobní setkání v Praze, jehož součástí je i seznámení kurátorů a kurátorek výstavy Zemí a regionů s prostory místa konání PQ 2027. 

A: PQ zahrnuje mnoho prezentačních poloh. Jak jsi zmínila, každá z programových linií si žádá vlastní kurátorské „nastavení“ a předpokládám, že i jistou flexibilitu ve smyslu adaptace na místo konání. Jelikož se PQ v posledních letech poměrně často stěhovalo mezi různými lokacemi, zajímá mě, kde se bude odehrávat v roce 2027?

B: V roce 2027 se PQ vrací na Výstaviště Praha, kde v současné době probíhá rekonstrukce. V tomto areálu se PQ konalo už od svých počátků, tj. již v roce 1967. Moc jsem si přála, abychom se vrátili právě na Výstaviště, a to nejen kvůli významnému výročí. I z ryze pragmatického pohledu je to skvělý prostor, protože disponuje fungující infrastrukturou, kterou pro organizaci tak obrovské akce, jako je PQ, nutně potřebujeme.

Z koncepčního hlediska mi zase připadá fascinující realizovat akci typu PQ v historické, a tak spektakulární budově, jako je právě Průmyslový palác se svou výstavní tradicí. Právě v takových místech jsou absence a ticha, tedy to, co vystaveno nebylo nebo nebývá, přítomny jen skrytě, implicitně.

Část programu, především PQ Studio, se bude konat také v nově zrekonstruované Staré čistírně odpadních vod v Bubenči. Taktéž jde o zajímavou modernistickou budovu s bohatou historií, která ve své době představovala vrchol technického pokroku. Na rozdíl od Výstaviště areál čistírny představuje místo, které nebylo určeno k pohledu lidí. Teď funguje jako kulturní památka, které my v průběhu PQ propůjčíme další, scénografické vrstvy. Těším se, jak se všechno nakonec spojí dohromady.

A: Tématem PQ 2027 jsou tedy Absence a ticha jako prostory možností pro scénografické vize budoucnosti, které vybízí k úvaze o tom, jak prostřednictvím scénografie vyjádřit či zviditelnit různé nejednoznačné stavy (současného) světa. Imponuje mi, že toto tematické rámování směřuje také ke zohledňování různých marginalizovaných – absentujících –  spíše „tichých“ hlasů kolem nás…

B: Programové téma je složitý úkol. Mělo by být konkrétní a zároveň natolik otevřené, aby mluvilo k co nejširší bázi uměleckých přístupů. Téma chápu jako impuls, který může podnítit něco, co bychom třeba běžně nezohledňovali. Vyzvali jsme jím záměrně i samotné země a regiony, jež se PQ účastní opakovaně i ty, které u nás ještě nebyly, aby se zamyslely nad tím, jakým způsobem se absence a ticha propisují do scénografie i její prezentace. Samozřejmě téma mohou chápat různými způsoby, a tak to má být.

Absence a ticha z pohledu účasti zemí a regionů na PQ jsou další složitý problém. To, zda nakonec pozvaní hosté a hostky dorazí, přirozeně záleží na mnoha mimouměleckých okolnostech. Rozšiřování jejich řad se daří postupně, často přitom jde o dlouhodobé procesy, které se zúročí až po letech. Například minulému vedení se podařilo navázat kontakt s uměleckou ředitelkou festivalu Kampala International Theatre Festival v Ugandě – my se tam loni vydali a tento již vybudovaný kontakt mohli rozvíjet dál. Díky tomu to vypadá, že se PQ zcela poprvé v historii zúčastní Uganda ve spolupráci s Keňou. Doufáme, že vše klapne, a tyto země opravdu budou mít společnou prezentaci ve výstavě Zemí a regionů.

Jak už jsem říkala, jsou to dlouhodobé procesy, které momentálně začínáme také v dalších zemích a regionech, a pokud budou úspěšné, tak určitě ne během našeho aktuálního funkčního období. Ale třeba snad jednou. Kromě toho jde také o udržování a kultivaci vztahů tak, aby se k nám lidé vraceli. Zapojování různých, dosud „absentujících“ subjektů je samozřejmě potřeba řešit nejen na úrovni kultur nebo různých geografických oblastí, ale i na domácí půdě. Scénografie má různé vrstvy a segmenty a stojíme o to, aby zapojení bylo co nejrozvrstvenější. Snad se nám daří jít tomu naproti.

A: Na závěr bych se tě ráda zeptala na již zmiňované šedesátileté jubileum PQ, které se uskuteční v rámci jeho 16. ročníku v roce 2027. Výše jsi již přiblížila, jak k reflexi založení PQ přistupujute a co chystáte. Co myslíš, že by do dalších šedesáti let „potřebovalo“? Co bys PQ do dalších let popřála?

B: Skutečnost, že se k historii PQ vztahujeme a věnujeme se jí, je založena na přesvědčení, že pokud se podíváme do historie, budeme se moci lépe zorientovat v tom, kde jsme a kam můžeme jít dál. Pro mě bylo od začátku důležité, že nejde o „historii pro historii“, ale že „pohled zpět“ chápu jako jakýsi nástroj, který lze použít k otevření diskuse o dalším směřování.

Scénografie je fascinující disciplína a z mnoha důvodů zejména v našem historickém kontextu. Bohužel ale není dobře známá za hranicemi svého profesionálního okruhu. Přála bych si, aby lidé o PQ věděli a mohli ocenit jeho krásu a s ní i krásu scénografie. Samozřejmě tím chceme výrazněji komunikovat význam scénografického oboru a posilovat jeho „symbolický kapitál“. Je to jedna z důležitých funkcí naší práce. Vedle toho bych PQ do dalších let popřála, aby se i nadále stále obrozovalo a proměňovalo. Aby zůstalo živé, otevřené a dynamické. A hlavně, aby pořád přicházeli lidé, kteří se mu věnují s takovou energií a láskou. Protože PQ jsou především lidé.

 

rozhovor vedla Amálie Bulandrová 

 

Barbora Příhodová, Ph.D. je kurátorka, badatelka, editorka a pedagožka se specializací na moderní a současnou scénografii. S Pražským Quadriennale spolupracuje od roku 2009, v roce 2019 spolukurátorovala sekci PQ Talks a v roce 2023 byla její hlavní kurátorkou. Její práce byla oceněna Stipendiem Husovy nadace, Fulbrightovým výzkumným stipendiem, Mellonovým stipendiem a výzkumným stipendiem Newyorské veřejné knihovny. O scénografii přednáší na mezinárodní úrovni a před nástupem do PQ vyučovala na University of the Arts ve Filadelfii a na Villanova University (USA). Jako hostující pedagožka pravidelně spolupracuje s DAMU, kde je zároveň členkou Oborové rady doktorského studia. Působí také jako členka Umělecké rady JAMU a redakčních rad odborných časopisů Divadelní revue, Theatre and Performance Design a Theatralia.