Po premiéře Vrčení od uskupení Wariot Ideal mi kolegyně v divadelním baru Alfreda ve dvoře vnukla nápad, že by mohlo být dobré udělat rozhovor s duchem, který v inscenaci účinkuje. Protože Podhoubí rádo prozkoumává netradiční způsoby, jak vést o divadle dialog, padla u mě tato myšlenka na úrodnou půdu. Interview s duchem tu rozhodně ještě nebylo, a navíc mě tento potenciální respondent extrémně zaujal doslova na první pohled – koutkem oka do rohu zešeřelé scény. Na základě svých předchozích zkušeností s rozhovory s duchy soudím, že nikam nevede klást jim příliš přímé otázky, natož je zahrnovat velkým množstvím dotazů. Tak jsem povídání nechala spíš plynout.

 

 

Pokud jste inscenaci ještě neviděli, raději následující rozhovor nečtěte. Mohli byste se připravit o nenadálá poznání.

 

Barbora:

Všimla jsem si, že sis strašení ve světle na prázdno jedoucí promítačky diapozitivů extrémně užíval. Už ten objekt sám o sobě je mysteriózní. Slyšela jsem, že duchové mají obecně rádi techniku a mechanické stroje. Nejrůznější představení v Alfredu ve dvoře vám asi po této stránce poskytují velké vyžití, že?

 

Duch:

 

 

Barbora:

Mám na mysli například promítání ručně vyráběných nebo starých filmů v rámci série 8/16 MM (třeba tohle). Možná si dovedete užít i program pro děti plný historických elektronických her GAME ZONE, který má divadlo také na programu. Všechno jsou to příležitosti, při nichž je technika v centru pozornosti. Může perfektně sloužit, ale také nemusí vůbec dělat to, co po ní člověk chce…

 

Duch:

 

 

Barbora: 

Navštívila jsem premiéru a třetí reprízu Vrčení. O různých chybách a zásecích jsem si nejprve myslela, že jsou jasný režijní záměr, na třetí repríze už se ale neobjevily. Mluvím třeba o počítání s nepravidelnostmi během prvního uvedení. Kdyby mi kamarádka, kterou jsem vzala na premiéru, nepotvrdila, že vnímala to, co já, skoro bych si po zhlédnutí dalšího představení myslela, že se mi omyly a výkyvy na premiéře jenom zdály.

 

Duch:

  

Barbora: 

V jednu chvíli Jan Dörner přinesl na jeviště velkou kartonovou krabici, jejíž vnitřek jako by ho hypnotizoval nebo přitahoval magickou silou. A brzy se ukázalo, že se to nedělo jenom jemu, ale i dalším postavám. V poslední době si na jevišti Alfreda ve dvoře – ale i v jiných holešovických uměleckých lokacích – všímám, že se divadelní postavy často podobně zahledí na něco, co z pohledu publika nelze uvidět. Zaposlouchávají se do zvuků, které nelze uslyšet. Třeba v inscenacích Jiřího Adámka Austerlitze.

 

Duch:

 

 

Barbora:  

Řeč se v mnoha alfredovských inscenacích i v dílech ze sousedství záměrně zbavuje hlubšího smyslu, aby se povedlo otevřít jiné, méně uchopitelné hlubiny. Ne všichni si o nich ale myslí, že existují. „Hluchými bezvýrazovými hlasy říkali herci tupé fráze, na které tupě reagovali dalšími frázemi, což kradlo a ubíjelo všechno smysluplné, co v tom představní jinak bylo,“ vystihl jeden divák dojem z verbální roviny úspěšné nové inscenace ve Studiu Hrdinů Za rohem svět. A vlastně s ním nemůžu zcela nesouhlasit, i když sama jsem v díle nacházela dost pozoruhodných momentů, mám ho ráda a myslím si naopak, že herecký tým odvedl skvělou, nuancovanou práci. Ve Vrčení zazní asi jen dvě věty, ale protože je z podstatné části srozumitelné jen na jakési meta úrovni, má se Za rohem svět a i jinými inscenacemi ze Studia Hrdinů mnoho společného.

Měla jsem pocit, že Vrčení je jemná satira na lidi, kteří tento typ umění tvoří, a na jejich publikum. A zároveň určitá forma pocty adresované celému divadelnímu světu této části Holešovic.

 

Duch:

 

Barbora: 

Divadelní současnost určitě není jediný kontext, jenž se ve Vrčení odráží. Vpíjí se sem vliv nedávno zesnulého mima Ctibora Turby, jenž Alfred ve dvoře vybudoval. V inscenaci se objeví klasická pantomima: pejsek, kočka, gorila… A pak také ledacos z toho, čím se v Česku nonverbální divadlo inspirovalo a co do sebe přijalo. Vojtěch Švejda například vnesl do inscenace v rámci svých předcvičování pohybovou průpravu v butó. Nebo možná v jiné východem inspirované pohybové technice, těžko říct.

Bylo vlastně nádherné, jak se tato inspirace propsala do zvláštního pohybu všech tří účinkujících. Na jevišti jako by panoval jiný čas a prostor, herci vytvářeli iluzi, že sedí ve vzduchoprázdnu a trochu levitují, zatímco na stěny vrhali obrovské stíny. Mnohé scény byly tak hezké, že člověk nemusel hledat žádný význam, ale prostě si jenom užíval krásu okamžiku. Wabi sabi.

 

Duch:

Klauni, kteří nestíhají mistrovi. Mistr, který nestíhá klaunům.

 

 

Barbora: 

Byla tam krása, ale zároveň i obrovská porce ironie. Herci často používali barevná gumová lana ukotvená ve výšce na stěnách sálu, která si navlékli kolem trupu. Nakláněli se pak do prostoru a k udržení stability využívali odpor, který gumy kladly jejich tělům. Nebyla jsem si ale jistá, kdy byly gumy pro uskutečnění efektních póz, jež takto vznikaly, zásadní. Dovedu si představit, že v některých případech mohli účinkující pracovat s přenášením těžiště ve svých tělech a gumy jim sloužily spíš jako dekorace. Tato nejistota mi hodně připomínala Těžké divadlo od KHWOSHCH, jež se v Alfredu také mnohokrát hrálo. Ani tam člověk nevěděl, co právě dělá gravitace. Herečky a herci přenášeli přes jeviště různě těžké předměty a někdy, myslím, jen hráli, že se pod jejich skutečnou váhou prohýbají. Ale kdo ví. V anotaci psali: „Vyhýbáme se iluzi, přejeme si pravdu.“

Podle jedné teorie ve Vrčení pracují se stejnými pomůckami, jaké se běžně používají při stěhování rekvizit. Když se tato různobarevná lana vzájemně křížila, vizuálně trochu připomínala laserovou show na Signal Festivalu. Nebo staré spořiče obrazovek. Pomyslnou síť vztahů, které se zviditelnily. Některá čísla působila vysloveně nebezpečně. Třeba, když účinkující gumy pustili, a ony zasvištěly mezi vratce stojícími objekty, načež práskly o zeď.

 

Duch:

 

 

Barbora: 

Postavy si mezi sebou také podávaly jakési štafetové kolíky nebo nějaká pouzdra, jako kdyby plnily důležitou misi. Pod rukama jim pak znenadání vznikla lavička, přičemž do nejzazšího možného momentu nebylo příliš patrné, že právě toto byl cíl jejich konání. Pohyby, jež předcházely zrodu nábytku, se daly dost dobře vnímat jako tanec nebo pohybová etuda. Bylo každopádně cítit, že ve scéně postavám o něco hodně šlo. Možná dokázal někdo jiný z publika odečíst dřív, že vznikne právě lavička, ale před mýma očima se zjevila jakoby kouzlem.

 

Duch:

 

 

Barbora: 

Inscenace má hodně zvláštní časovost. Účinkující vždycky přijdou s nějakým nápadem, jenž se na první pohled může jevit jako blbůstka, která se rychle vyčerpá. Jenomže to se nestane. Pracuje se s ní dál a dál, překlopí se do naprosté vážnosti a pak se z ní humor začne rodit zase úplně jinak. Následně smysluplnost opět zanikne a po čase se vynoří. Vzniká tak zvláštní, originální druh proměnlivého a oscilujícího napětí.

 

Duch:

 

 

Barbora: 

Gumová lana bývají dlouho našponovaná, účinkující je drží neúnosně dlouho. Pak je najednou pustí, na jevišti se rozsvítí a je po situaci – jako kdyby někoho přestalo bavit držet černou hodinku a šel se radši podívat, co má v lednici k večeři.

 

Duch:

 

 

Barbora: 

Člověk měl během představení možnost popustit uzdu zvědavosti. Mohl se třeba vydat ven ze sálu, když se nikdo nenacházel na scéně a nic se nedělo, a pak se zase vrátit na své místo. Nebylo to nepatřičné: podobně, jako když se v jiné inscenaci Wariot Ideal, Kámen nůžky papír, snaží ti samí tři herci středního věku vysvětlit dětem úplně všechno na světě v padesáti minutách. Pouštějí se do toho a to, že selhávají, jim – zdá se – vůbec nevadí. Dopředu s neúspěchem počítali, což z nich právě dělá dospělé. Neporozumění a částečný nezdar jsou v jejich rukách ty nejpřirozenější věci na světě. Skoro všichni se tak na ně můžou napojit.

 

 

Barbora: 

Ve Vrčení skoro po celou dobu hrály různé známé skladby. Neoposlouchané, nikoliv ty nejpopulárnější. Takové, které si chcete po skončení představení pustit znovu…  Obvykle v divadle takové množství hudby ruší nebo něco násilně překrývá, ale tohle vůbec nebyl ten případ. Někdy skladby vystoupily do popředí pozornosti, jindy jsem je nevnímala a až po čase mi s údivem došlo, že jsem vlastně zaposlouchaná. I to dost přispělo k tomu, že jsme si mohli toto divadlo užít; inscenace prostě vytvářela laskavé prostředí. Děkuju za možnost vést s ní tenhle rozhovor.

 

povídala si Babora Etlíková

autorka fotografií z inscenace je Karolína Malá

za inspiraci díky Karolině Plickové