Divadelní spolek Pomezí i letos rozšířil svůj repertoár. Inscenace Karavana oživila první patro starého činžáku na Florenci. Ten se tentokrát proměnil v několikadenní sjezd se stejnojmenným názvem, kde se každoročně setkávají lidé, kteří se ocitli mimo ekonomické jistoty běžného života, ať už donuceni okolnostmi nebo z vlastní volby.

Už při příchodu do prostoru bylo jasné, že Karavana sází na smyslové vtahování. Vůně lesa a praskání kůry pod nohama okamžitě navodily atmosféru letního kempování, a když se rozvoněla cibule s gulášovým kořením, štiplavost v nose jen potvrdila, že nejde o kulisu, ale o cílený zásah do divácké zkušenosti. Tohle u Pomezí není novinkou, už v inscenaci Krásný nový den publikum připravili o zrak, aby o to víc zapojili jeho ostatní smysly. Čich, sluch, hmat i chuť tam najednou získaly roli, jakou v mainstreamovém divadle obvykle nemají. V Karavaně se tvůrci k tomuto principu vracejí, i když jinak: zrak tentokrát zůstává, ale je doplněn o vůně, zvuky a drobné fyzické podněty, které diváka vtahují hlouběji do prostředí lesa. Jde o důsledné budování iluze, že se opravdu ocitáme na sjezdu uprostřed bažin. Zapojení smyslů opět není jen vedlejším efektem, ale součást dramaturgie. A právě tím Karavana potvrzuje rukopis Pomezí, v němž divák není jen pozorovatelem, ale tělem a všemi smysly přítomnou součástí děje.

 

 

Významnou roli sehrávalo také inscipientstvo. I přesto, že jeho zapojení pro mě bylo postřehnutelné, dokážu si představit, že části publika mohlo snadno uniknout. Dokázalo totiž přirozeně splývat s diváckou skupinou. Někteří jeho zástupci přišli do prostoru spolu s námi a na první pohled působili jako běžní diváci. Já sama jsem jejich práci naplno začala vnímat až při inscenaci Krásný nový den, kde byla naprosto nepostradatelná. Proto mi bylo brzy jasné, že „divák“, který se v ději zorientoval překvapivě rychle a kterého postavy oslovují jménem či po něm pátrají, je pravděpodobně jedním z inscipientstva.

Jeho přítomnost tu měla také výrazně funkční smysl, Karavana stojí na improvizaci a volné struktuře, která se spíš než pevného scénáře drží určité linky. Právě proto bylo jejich zapojení nezbytné: fungovalo jako jemná korekce, která udržuje děj v pohybu, posouvá ho dál, rozehrává dialogy, pokud se ztratí, a zároveň divákům nenápadně naznačuje, že i oni se mohou do dění zapojit. Atmosféra Karavany tak díky tomu působila otevřeněji a spontánněji než u jiných titulů Pomezí. V tom mi částečně připomínala dřívější městskou inscenaci (taktéž od Pomezí) My se neznáme, kde se divák pohyboval podle instrukcí městem a potkával postavy, které mu vyprávěly své příběhy, čímž vytvářely prostor pro dialog.

Témata, která Karavana otevírá, vyznívají až překvapivě naléhavě. Kritika konzumerismu a kapitalismu tu není jen kulisou, ale prostupuje i dialogy. V útržkovitých výpovědích zaznívá zkušenost s životními podmínkami, které jsou čím dál hůř udržitelné, s touhou po svobodě i s trhlinami, které většinová společnost nechce vidět. Připomíná to motivy z knihy Země nomádů novinářky Jessicy Bruder, která popsala život novodobých amerických kočovníků autenticky, protože se sama na pár měsíců nomádkou stala. Lidé, kteří by už dávno měli být v důchodu, se ocitají v karavanech a místo zaslouženého klidu přejíždějí z jedné krátkodobé práce do druhé. Nejsou bezdomovci, ale ani plně zakotveni v řádu, který by jim poskytoval jistotu a klid. Pohybují se někde mezi, na rozhraní svobody a vyloučení. Jejich život je svědectvím o tom, jak se rozpadá stará společenská dohoda: že tvrdá práce a vzdělání automaticky zajistí jistotu a klidné stáří.

Právě tuto křehkost připomíná i Karavana. V evropském kontextu se sice nejedná o identickou situaci jako v USA, ale znepokojivá paralela je zřejmá: i tady se střední vrstvy začínají propadat, přestože formálně „dodržely pravidla hry“. Dílo tak nastoluje palčivou otázku: co se stane, až se tento model definitivně zhroutí?

 

 

Vedle toho Karavana upozorňuje i na blížící se problém, odhaluje trhliny většinové společnosti a zároveň nabízí řešení v pospolitosti. Apel na solidaritu se nejvýrazněji ozývá v následující výpovědi jedné z postav, zveřejněné i na webu Pomezí:

“Dřív existovala společenská dohoda, že když se budete dobře učit a pak celý život tvrdě pracovat, budete vždycky mít co jíst a kde bydlet. To už neplatí. Můžete dělat všechno, co vám společnost diktuje, a stačí zrnko písku, aby se soukolí zadrhla. A vy skončíte na mizině. Takových lidí bude přibývat. Proto existuje Karavana. Pomáháme si, protože nikdy nevíme, kdy sami budeme pomoc potřebovat. V Karavaně je místo pro každého z vás.”

Sjezd nomádů tak sice přináší útěchu v pospolitosti, ale ta sama o sobě nestačí. Společné sdílení v inscenaci nevyznívá jako řešení, spíš jako provizorní úleva, něco, co na chvíli zmírní samotu a existenční nejistotu, ale neodstraňuje její příčiny. Postavy se k tomu staví různě, aniž by své postoje přímo verbalizovaly. Více než otevřenou reflexi vidíme náznaky, gesta a drobné situace, z nichž vyplývá, že většina z nich je se svou situací do určité míry smířená.

Právě tady vyvstává zajímavý paradox: prostor, který má být symbolem svobody, totiž není bez struktury a hierarchie. Bob, který působí jako hlava celého sjezdu, se vynořuje jako ten, kdo udává tón a v určitých momentech rozhoduje, kdo má a nemá v karavaně své místo. V prostředí, které má představovat únik od společenských tlaků a nerovností, se znovu rodí mocenské vztahy, které v menším měřítku napodobují svět, před nímž postavy utekly. Bob se tak do určité míry stává zosobněním „systému“, toho neviditelného rámce, který i uprostřed bažiny určuje hranice svobody.

 

 

Celý sjezd se odehrává ve fiktivní obci Suchá, která se paradoxně nachází uprostřed močálů, v prostoru, jenž se neviditelně prolíná celým dějem. Bažiny jsou místem, kde voda stojí, nemá odtok a velmi pomalu se odpařuje. Tato charakteristika se stává částečným leitmotivem inscenace: bažina obklopuje postavy, jejich konflikty i situace. Jako by zakonzervovala všechny křivdy a čekala, až se příští rok účastníci opět vrátí a ona je znovu pohltí. V tomto časoprostoru neplatí, že čas rány zahojí. Po roce se na hladinu znovu vynořují stejné spory, jako by se nikdy nevytratily. Dokonce i postava, která byla celý rok pohřešovaná, se náhle zjeví na karavaně bez jediné vzpomínky na předchozí období. Močál tak zúčastněné drží na místě, udržuje je v cyklu, z něhož není úniku.

Nečekaně se tento motiv přenesl i na samotné diváky. Při repríze panovalo dusno a úporné vedro, které sice nebylo tvůrčím záměrem, ale skvěle doplnilo atmosféru. Fyzický diskomfort se tak stal součástí díla, svíravým a nepříjemným prvkem, jenž některé scény posunul ještě hlouběji do tísnivé roviny. Možná právě díky tomu jsem cítila ještě intenzivnější splynutí s karavanou. Přestože i Krásný nový den byl nesmírně fyzickým zážitkem, tady jsem měla pocit, že se opravdu stávám jednou z nomádů. Účastnila jsem se jejich setkání, důležitých rituálů, a v temné hodině jsem přijímala nabídku přístřešku, protože „nikdo by neměl být v tento čas venku“. Běhal mi mráz po zádech z toho, že nevím, co se asi odehrává v exteriérech, které zaplňoval divadelní kouř, zatímco já jsem seděla v pohodlí karavanu. Zatímco v Krásném novém dni jsem se zavázanýma očima odevzdala kontrolu inscipientstvu, tady jsem stála vedle nich. Obklopená močály, zahalená kouřem, bloudila jsem po tmavých zákoutích provoněné scénografie, která mě opět zcela pohltila.

 

 

A právě z této dusivé atmosféry se rodí i jeden z nejzajímavějších momentů děje. Vzhledem k čerstvé premiéře nebudu prozrazovat, o jakou postavu v něm jde. Přináší však do díla téma, které možná ne každý divák při prvním zhlédnutí postřehne. Postava se po roce nezvěstnosti probouzí ve svém karavanu bez jediné vzpomínky. Tento moment otevírá zvrat, v němž jde o rozhodnutí: začít znovu, nebo pátrat po vlastní minulosti. Co se stane, když člověk ztratí půdu pod nohama, když mu jeho minulost přestane dávat oporu a budoucnost je vidět rozmazaně? Někteří diváci mohou v tu chvíli sdílet opojný pocit úniku – svobody, která slibuje možnost znovu definovat startovní čáru života. Postava zmateně bloudí, hledá vodítka, chytá se útržků rozhovorů ostatních a obrací se i k divákům. Ne jako k publiku, ale jako k bytostem, které by mohly vědět něco z její minulosti, co by jí pomohlo znovu si vzpomenout. Jenže postupně se ukazuje, že začít „od nuly“ není možné, že i bez paměti postavu definují vztahy a činy z předcházejícího života. Diváci se dozvídají, že na karavaně už kdysi byla a že její minulost nebyla zrovna lehká. Útěk před ní se tak ukazuje jako nemožný: vynořuje se spíš tvrdý náraz reality, v níž musí dotyčný čelit sobě samému i důsledkům svého dřívějšího života.

Dalším tématem, s nímž inscenace přichází, je spirituální a duchovní naladění některých postav. Karavana není jen sjezdem nomádů, ale také určitým druhem duchovního hledání. Většina zdejších je do nějaké míry pohlcena spirituálními praktikami. Někteří více, jiní jen okrajově. Hned v jedné z prvních scén se Milada Vyhnálková pouští do improvizovaného výkladu karet pro Jindřišku Dudziakovou. Po rozprostření karet na malém stole v karavanu vybízí kartářka svou klientku ke konkrétní otázce a k následnému tažení karty. Vykladačka na to navazuje volnými asociacemi, které se jí vybavily v souvislosti s položenou otázkou, nebo na základě toho, co se o své klientce do té doby dozvěděla. Její slova často zní natolik absurdně, až vyznívají komicky. Tahle improvizace je obdivuhodná nejen herecky, ale zároveň ukazuje, jak snadno může tato duchovní praktika falešně zrcadlit cizí projekce. Místo aby nabízela prostor k sebereflexi, stává se prostředkem, jímž někdo druhý promítá své představy, obavy či přání do života člověka naproti. Namísto intimního hledání je to hra s mocí a významy, která spíš než odpovědi odhaluje, jak moc toužíme po jistotách. Podobně je přítomné i další „hledání“, od jógy přes kartářství až po éterickou bytost Petra Jeřábka, jehož přehnaná obětavost a touha po osvícení ho nakonec zcela pohltí.

 

 

Za veškerým spirituálnem, které se v inscenaci objevuje, se skrývá společný rys: zranitelnost. Postavy se snaží chytit čehokoliv, co jim dá pocit jistoty, ať už je to karta, dechové cvičení nebo jiné praktiky. Nomádský život jim totiž stabilní oporu neposkytuje. Víra se tu rodí spíše z křehkosti a potřeby důvěřovat než z opravdového duchovního přesvědčení. Zároveň je zde patrná i kritičtější rovina: duchovno tu funguje jako postoj, maska, za níž se postavy ukrývají. A právě proto, že se mají za co schovat, nesou v sobě často i něco mnohem temnějšího než všechny spirituální obrazy, jimiž se prezentují.

Karavana působí na všechny smysly i vrstvy vnímání. Vtahuje diváky vůněmi a detaily, nechává je tápat a znovu objevovat, zároveň je ale svírá stejně jako postavy v bažinách, z nichž není úniku. Otevírá naléhavá společenská témata, nebojí se dotýkat křehkosti a zranitelnosti, a přitom nikdy nesklouzává k prvoplánovosti.

To, co se na začátku zdá jako útěšná pospolitost, se postupně mění v obraz cyklu, který nelze přerušit, a v připomínku, že žádný únik před vlastní minulostí neexistuje. Karavana tak není jen další zastavení na okraji společnosti, ale také prostor, kde se diváci mohou dotknout otázek, které by si jindy nepoložili. Konkrétně o hranicích svobody, paměti i o tom, co všechno s sebou vlečeme, ať chceme nebo ne.

 

Anna Šimáková