Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová. Do inscenace tak vstupuje stále aktuální téma politizace sportu a jeho využití jako nástroje symbolického odporu, ale i propagandy. Čáslavská ostatně byla otevřenou kritičkou komunistického režimu. Na následující olympiádě v roce 1968 odvrátila zrak při sovětské hymně, za což byla perzekvovaná a její sportovní kariéra tak byla předčasně ukončena.

V Tokiu si však údajně podmanila davy a stala se symbolem olympiády, jedná se tak o ideální námět pro česko-japonskou inscenaci. Střídavě se uvádí v obou zemích, účinkují v ní čeští i japonští herci a tvůrčí tým zde kombinuje různé loutkářské postupy typické pro obě kultury. Na jevišti se tak dřevěné marionety setkávají s divadlem bunraku, kde loutku animují tři herci v černém, nebo s technikou kuruma ningyo, během níž loutkář sedí na malé pojízdné stoličce a s loutkou je přímo propojen. Objeví se ale i projekce autentických videozáznamů a fotografií, zpěv, stínové divadlo nebo práce s objektem. Použité prostředky spolu však překvapivě souzní a výsledný tvar vůbec nepůsobí eklekticky. Navíc se jejich střídáním částečně kompenzuje místy pomalejší dynamika způsobená tím, že postupně zaznívají stejné repliky v obou jazycích.

Navzdory předem známému výsledku gymnastické soutěže se tvůrčímu týmu podařilo vystavět dramatickou podívanou, k čemuž si dopomohl také úpravou některých reálií – v inscenaci třeba Čáslavská spadne z bradel tak, abychom do konce pochybovali o jejím vítězství, přestože ve skutečnosti spadla v samostatné disciplíně a nikoliv během víceboje. Dění občas působí melodramaticky a pohybuje se na hraně patosu, třeba když z úst Kristýny Frankové v roli Čáslavské zazní už lehce omšelá Modlitba pro Martu. Naštěstí je každá dávka emocí stejnou měrou vyvážena i humorem a nadsázkou – nicméně nebudu předstírat, že jsem se představením nenechal dojmout. Pojetí dobového kontextu pak může vyznívat schematicky a sklouzávat do národního stereotypu, kde je Čáslavská vykreslena jako hrdinka, která byla schopna zachovat si osobní integritu a postavit se zlu v podobě démonické sovětské rivalky. Je ale zřejmé, že historický rámec musel být zprostředkován tak, aby byl pochopitelný i pro japonského diváka. Na české straně pak považuji za podstatné tuto postavu představit nejmladší generaci a udržet ji tak v povědomí navzdory snahám komunistického režimu navždy vymazat její jméno z paměti veřejnosti.