rozhovor o komunitním a rezidenčním centru Hoprich

 

Barokní fara Hoprich se rozprostírá na malém vršku v Martínkovicích na Broumovsku a v roce 2020 ji začali osidlovat manželé Anna a Adam Smékalovi. Od té doby prostor kromě rekonstrukce žije také komunitními setkáními, kulturními akcemi, literaturou i vzděláváním například v podobě různorodých přednášek. Pořádá se zde mimo jiné i netradiční event bez hyperdokumentace, ale zato s intenzivnější dávkou odpočinku a přítomnosti s názvem A Festival of Memory. Na něm a i na dalším programu fary se podílí performerka a kurátorka Heidi Hornáčková. Právě s Heidi a s Annou jsme si povídaly o tom, jak se tvoří v místě, které leží mimo kulturní centrum, a jak se zde daří vplétat do již fungujících komunitních struktur s novými projekty.

 

Pro začátek úplně banální otázka: Jak se dělá kultura v Sudetech?

Anna:

Myslím si, že v něčem se dělá líp a v něčem hůř než ve velkých centrech. Snazší je to v tom, že když už se najdete s lidmi, tak společně můžete hledat živá témata. Obtížnost pro změnu tkví ve způsobu života v těchto okrajových částech, který je v něčem opravdu objektivně složitější, například ze socio-ekonomického hlediska, což také ovlivňuje kulturu.

Heidi:

První slovo, které mě napadlo, bylo „pomalu“. Myslím tím třeba budování důvěry, které jde pomaličku, ale o to je odezva od lidí pak srdečnější. Nicméně bych řekla, že pokud stavíš pomalu, tak o to víc má pak má ta tvoje činnost tendenci přežít než třeba v centrech.

 

 

Jak vznikl vůbec nápad Hoprich zrekonstruovat a vytvořit z něj kulturní centrum? Přece jenom na počátku vaší osidlovací kapitoly z Hoprichu byla ruina, takže se bezesporu jednalo o výzvu.

Anna:

Asi jsme měli s Adamem vždy touhu nějaký typ prostoru vytvořit nebo opravit, ale nevěděli jsme, že to bude tak rozsáhlé a specifické, a hlavně, že to bude fara. Na začátku nebyl žádný promyšlený plán, ale narazili jsme tady na to úžasné místo a tak to celé začalo. Pořídili jsme ho před pěti lety a z toho dva a půl roku tvořily hrubé stavební práce, aby byl Hoprich vůbec obyvatelný. Je to však nekončící proces vzhledem k velikosti celého objektu.

Důležité ale je, že už od začátku — aniž by to bylo hotové, — jsme tam začali vytvářet prostor pro setkávání, tvorbu, ale také pro odpočinek. V tom je ta síla, že se tento prostor buduje i vztahy a děním v něm. Důležitý je také fakt, že jsme faru pořizovali v covidu a po této etapě se také kultura začala dělat trochu jinak.

 

Obě jste se dříve podílely na kulturních eventech nejen v České republice. V čem je oproti vašim předchozím zkušenostem Hoprich specifický?

Anna:

Pro mě je specifické, o čem se asi pak také budeme bavit, že je to i náš domov, tudíž i to ovlivňuje výběr a podobu pořádaných aktivit.

Heidi:

Já bych řekla, že celá oblast kolem Hoprichu má velmi specifickou historii a přírodní charakter. Sehrává roli také fakt, že je to na vesnici u lesa, čímž se situace liší od festivalů v Praze, v Berlíně nebo v Plzni, takže události mají rurální povahu. Zároveň je naše bývalá fara hned u hřbitova, což samo o sobě přináší vlastní témata, která, ač je člověk vyloženě nevyhledává, se díky prostředí dostávají a prorůstají i do kulturních akcí. Je to silné místo plné klidu, čímž se zpětně dostáváme k pomalosti, o které jsem již mluvila. Přijde mi, že vytváří odpočinkový, až vegetační charakter Hoprichu.

Anna:

Souhlasím, že tyto přírodní aspekty vytváří prostor jako celek, který je otevřený do historického i geologického času. Otevírá se také zdejší řekou Stěnavou, která přitéká z Polska a tam se i vrací. Je otevřený lesem, který končí v druhé vesnici. Domnívám se, že spousta témat je uložená v těchto sedimentech. Mám pocit, že každého tvůrce nebo tvůrkyni, badatele nebo badatelku něco z toho inspiruje a podpoří jeho projekt.

 

V této souvislosti mi nedá se nezeptat, jakou roli pro vás hraje tedy při pořádání akcí právě zmíněný genius loci. A jak z něj čerpáte?

Heidi:

Záleží na typu akce. Většina z nich, například A Festival of Memory, jsou z devadesáti procent ušité na míru místu. Projekty rezidentů a rezidentek také většinou souvisí s tím, co na místě prožili nebo objevili.

Anna:

Zároveň je to jediná udržitelná cesta. Ve chvíli, kdy bychom se pokoušeli přinášet formáty nebo témata, která nemají oporu v místě, tak to bude stát opravdu velké úsilí s nejistým dopadem. Neznamená to však, že nejsme otevřeni novým nápadům nebo perspektivám.

Je jasné, že zkrátka formáty a temáty jdeme naproti tomu, co ten prostor a jeho genius loci nabízí. Týká se to nejen uměleckých akcí, ale také komunitních a sousedských setkání.

 

 

Mám právě pocit, že řada aktivit, které se na Hoprichu dějí už od jeho počátků, pomáhají v Martínkovicích budovat místní komunitu, ať už se jedná o kulturu nebo i o pomoc při rekonstrukci fary. Možná je to ovšem jen můj naivní pohled člověka odjinud. Jak se vám to daří? A jak vůbec reagují místní na vaše intervence?

Anna:

Zde bych se ve vazbě na komunitní a sousedské vztahy vrátila k pomalosti, která už jednou zazněla. Nyní předpokládáme, že jsme na Hoprichu na několik dalších desetiletí, takže opravdu nemá smysl spěchat. Důležité je si se sousedy dát prostor na setkání třeba při úplně jiných příležitostech, kde zároveň může dojít k pozvání na Hoprich. Vše se děje po malých krůčkách.

Heidi:

Mě k tomu napadlo, jestli ta otázka není spíš než o budování komunity, o prorůstání se s komunitou, která už v Martínkovicích funguje a má svoje akce, jako třeba Martínkovická naběračka — soutěž o nejlepší polévku. Zároveň se na prorůstání těchto dvou světů musí pomalu a odhadnout míru, kolik se může dostat z uměleckého světa do vesnického a obráceně.

 

Heidi, ty figuruješ v programu často jako kurátorka, ale také performerka, přičemž často vycházíš z rituálu a pracuješ s eventem multižánrově. Co ty sama vnímáš jako klíčové pro uměleckou praxi?

Heidi:

Protože jsem studovala site-specific divadlo a performance, je pro mě vždy klíčové místo, kde se událost děje. Z pozice kurátorky i performerky mám vždy tendenci si to místo ohledat, prozkoumat, strávit v něm nějaký čas. Nebo naopak zvu lidi, aby z konkrétního místa vycházeli. To je hlavní princip, se kterým pracuju.

 

S tím souvisí, že jedním z tvých tvůrčích postupů je začleňování jídla nebo hostiny do performancí. Co pro tebe jídlo znamená? Myslíš si, že dokáže lidi spojovat?

Heidi:

Příběh, jak jsem začala pracovat s jídlem, je delší. Asi mě vždy fascinoval samotný akt jezení, vkládání si jídla do úst, a to, jakým způsobem to děláme, transformace mezi vnějším a vnitřním. A pak ta možnost sdílení onoho okamžiku s druhými. Moje tvorba byla od svého počátku nějakým způsobem spojená s jídlem a jednáním kolem něho. Už moje středoškolská práce byla o chlebu, vodě a koláčích. Interaktivní a hravé prvky během hostin vznikly, když jsem organizovala festival, kterého se účastnilo mnoho mezinárodních umělců*kyň a bylo potřeba je nějak propojit. Tak mě napadlo jim uvařit a vymýšlela jsem u toho různé hříčky a možná i výzvy, jakým způsobem zkomplikovat způsob, jakým jedí. Díky tomu museli lidé navzájem spolupracovat v praktické situaci jedení či nabírání jídla, tak umělci a umělkyně začali spolu komunikovat, aniž by to bylo tlačené. Fungovalo to moc dobře, a tak jsem pokračovala s pořádáním něčeho podobného i pro jiné komunity. Často používám princip záměrného znejišťování a zkomplikování běžné situace, protože právě skrze tuto zkušenost je možné se přiblížit druhému člověku. Tento přístup je jedním ze základních principů mé tvorby.

S tím souvisí také místo, věnuji se teď jednomu projektu, který se zabývá vždy specifickou krajinou a tím, co tam roste, a zpracováním rostlin. V posledních letech se se můj fokus z interaktivity a hravosti přenesl na jídlo samotné a stává se pro mě tématem, kdy uvažuji nad tím, jak se k nám dostává, jak funguje a jakou roli hraje nejen společensky, ale i politicky, intimně, genderově, mezidruhově. Je to už komplexnější. Dalo by se říct, že to již není hostina, ale vznikají specifické instalace.

 

 

Fara představuje domov rozličných událostí, ať už jde například o přednášky, koncerty, performance nebo workshopy. Podle jakých parametrů a hledisek se snažíte program koncipovat a kdo má jakou pozici v tomto procesu?

Anna:

Je to hodně fluidní, ať už jde o témata nebo kapacity. Někdo je třeba unavenější, tak potřebuje dramaturgii nebo produkci předat a někdo jiný to po něm přebere. Tím se vracím na začátek, že tam nebyla jasná vize, jak to dělat. Celý program je hodně responzivní na naše životy, které žijeme, proto teď kurátorský podíl Heidi roste. Zároveň máme akce, řekněme na každotýdenní bázi, menší komunitní formáty např. aktivistické meditace, které pořádám primárně já.

Heidi:

Je to work in progress, protože postupně zjišťujeme, co nás zajímá. Zároveň si Hoprich udržuje dlouhodobé spolupráce a zrovna i já jsem před těmi čtyřmi lety takhle do toho spadla, což myslím v dobrém. Přijde mi, že to funguje na Hoprichu tak, že tam člověk zasadí semínko a pak ten vztah postupně roste a proměňuje se. Lidé se tam vrací a přichází tvořit znovu, což je dáno i specifičností a historií místa – prostě nelze k němu nemít vztah. Díky tomu se také buduje důvěra, protože se tam lidé netočí jako na běžícím pásu, na tom si dáváme záležet.

Anna:

Přesně, jak říká Heidi, je to o tom si budovat vztahy, nejen spolupráce. Tím, že se lidé vrací, vytváří se i zkušenostní síť s místem. Občas se ti stane, že někdo přijede a víš, kdo ho nasměroval a s jakým tématem přichází a on už skrze prostředníka zná tebe. To mi přijde na našich spolupracích krásné a mocné, jak je vše provázané a něčím otevřené do světa, za což jsem moc ráda.

 

S tím souvisí, že nabízíte rezidenční pobyty přímo v prostorách fary. Pro koho jsou určené a jak se na ně lze přihlásit?

Anna:

Prvním rezidentem ještě před oficiálním otevřením byl Adam Parks, což je spolukurátor A Festival of Memory, čímž se to celé otevřelo. Rok 2025 byl poměrně experimentální, protože jsme zjistili, že o tyto pobyty je velký zájem a ohledali si různé formy a formáty rezidencí – od kratších po delší, rezidencí uzavřených víc do sebe nebo těch s veřejným výstupem. Některé realizujeme v rámci našeho rezidenčního programu díky podpoře Královéhradeckého kraje - tento rok to například byla rezidence kolektivu Knedlík a Apoleny Typltové. Na některých jsme spolupracovali s dalšími organizacemi jako třeba Studio ALTA nebo Vzdělávací a kulturní centrum Broumov. Teď momentálně ke konci roku vyhodnocujeme, které věci fungovaly nejlépe a co v následujících letech podporovat a rozvíjet. Nejsme žánrově nebo oborově vyhraněni a spíš jsou pro nás důležitá témata jako již zmiňovaný genius loci místa, prorůstání s místními komunitami a respekt k obyvatelům a obyvatelkám Broumovska a rovněž i ke krajině a zvířatům.

V roce 2026 se také chceme zaměřit na rodinné rezidence a dát tak autorům a autorkám možnost volby, jak svou tvůrčí rezidenci skloubí s rodinným životem. A jak se do nich přihlásit? Příští rok budeme mít několik open callů, na kterých spolupracujeme i s dalšími organizacemi. A také s Heidi, protože se na části rezidenčních programů se podílí kurátorsky. Lze nás oslovit přes sociální sítě, webovky nebo platformu ART-IN-RES kde je podrobně popsané celé místo. Kapacity, které tvoří dvě bytové jednotky ve spodním patře fary, nám umožňují ubytovat jednotlivce nebo skupiny do šesti lidí.

Heidi:

Ze zkušenosti našich rezidentů a rezidentek vím, že je to pro ně opravdu jiná zkušenost, protože se tam zpomalí a údajně první dny jenom spí, takže to místo má opravdu specifickou sílu.

Anna:

To je dobrý, že to zmiňuješ, protože si myslím, že naše rezidenční místo není jen o práci, ale spíš o propojení sama se sebou a svými tématy – a k tomu potřebuješ odpočinek.

 

Hoprich také spolupracuje s mnoha subjekty. Například zde na podzim roku 2024 měl zastávku Performance Bus Studia ALTA nebo tu pořádala autorská čtení Revue Prostor. Na jaké instituce cílíte a jak kooperaci s nimi plánujete do budoucna?

Heidi:

Na nikoho vyloženě necílíme. Spíše se někdy z individuální spolupráce stává později institucionální.

Anna:

Je to hodně postavené na porozumění a tematické, organizační a formátové shodě. Zkušenosti z posledních let, třeba se zmiňovanou Revue Prostor nebo časopisem Plav, ukazují, že pro tato média nebo platformy je důležité působit i mimo velká centra. Takže stejně tak jako my potřebujeme mít kontakt s metropolemi a jejich tématy, tak naopak i lidé žijící ve větších městech potřebují mít vztahy s, řekněme, rurálními oblastmi, díky čemuž si ověřují, jak jimi zpracovaná témata rezonují v jiných oblastech a u jiných čtenářů a čtenářek. Například téma bydlení tady a v Praze nabízí úplně odlišné přístupy a perspektivy.

Heidi:

Co se týče Performance Busu, tak mě ke kurátorské spolupráci oslovili Petr Dlouhý s Antonínem Brindou, protože v tomto regionu žiji. Byla jsem tudíž schopna jim představit pro ně ne tolik známé místní instituce a organizace, takže to byl moc pěkný a příjemný zážitek.

Anna:

Tam se zrodila i nová forma spolupráce, protože u nás byly tento rok dvě rezidentky, vybrané v open callu Studia ALTA Dům odpočinku, který slouží výhradně k odpočinku. Takže zrovna to je výborný příklad, jak spolupráce na Hoprichu vznikají. Něco společně prožiješ, ochutnáš a pak zkoušíš, jak by váš vztah šel skrze různé formáty rozvíjet.

  

 

Součástí Hoprichu je také čítárna, kde se dějí aktivity související s literaturou. Na jaké bázi vzniká program v rámci tohoto prostoru?

Anna:

Je to prostor pro setkávání u literárních autorských čtení, ale i u sousedských aktivistických meditací, což je formát kolektivního čtení vycházející z aktivního postoje k životu. Při společné meditaci hledáme posilující mantru, která nám pomáhá se vyrovnávat například s náročnějšími situacemi naší každodenní reality. Důležité na tom je, že se věnujeme i otevírání nových perspektiv, které pak společně můžeme prodiskutovat. Pojmenovala jsem si to jako formát feministického kolektivního posilování, který jsme potřebovali a nějak ho s ohledem na naše potřeby vyvíjíme – i když je nám jasné, že se děje paralelně i jinde, čemuž moc fandíme.

 

Na podzim (11. - 14. září 2025) proběhl na Hoprichu první ročník A Festival of Memory, který jste nazvali konceptuálním multidisciplinárním setkáním. Kurátorkou této akce jsi ty, Heidi, a americký hudebník a krajinný architekt Adam Parks. Jaké v tomto případě uplatňujete tvůrčí principy?

Heidi:

Tento festival kdysi vymyslel Adam z potřeby nedokumentace nebo z reakce na současnou dobu, kdy se velká část událostí sdílí skrze telefon a vizuální dokument skrze fotografii či video. Přemýšleli jsme tak nad touto akcí i s ohledem na naše prožívání přítomnosti a v kontextu efemérních (živých) formátů, přičemž nás zajímalo, co se stane, když dokumentace neproběhne. Konceptuálně tak pracujeme s tím, že festival zůstává opravdu jenom v paměti všech zúčastněných. Festival ohledává téma paměti z mnoha hledisek, ale i její konstruktivní povahu – že si zkrátka všechno nepamatujeme a máme tendenci si vzpomínky při rekonstrukci spoluutvářet. Řada instalací a performancí vznikla právě na základě tohoto východiska a jako artefakt slouží pak i dále v procesu své nekonečné transformace; například keramika, která se na festivalu vypalovala se nyní stává součástí jiného projektu. Fungovala mezi námi taková nepsaná dohoda, že si nikdo nic nenatáčí a ani nefotí, sice jsme nikomu telefon nezakazovali, ale pokud by někoho příliš lákal, mohl si ho u nás uschovat. Obecně se snažili návštěvníci telefony u sebe nemít, což bylo hodně silné. Spousta lidí nám pak děkovala za ten zážitek. Říkali také, že je jiné to sdílet pak s někým, kdo tam nebyl, nebo naopak s někým, kdo to s tebou společně zažil. Díky tomu vznikly podnětné diskuze, jak vůbec vnímat kulturu a umění, ale také o vztahu ke krajině a přítomnému zážitku. Svým způsobem nás to učí že naše perspektiva nebo zkušenost není osamocená a že je dobré ji sdílet a ptát se také na prožitky ostatních.

Anna:

Zároveň je to i kolektivní experiment s pamětí: jak ohýbáš perspektivu, co se ti ztrácí a co naopak vytváříte společně.

Heidi:

Mělo to hodně silných momentů v tom, jak to lidé, kteří přijeli, prožívali. Zároveň jsme dostali impuls se zamyslet nad online prezencí, která vzniká po uskutečnění událostí, protože pár lidí se mi pak upomínalo s fotkami. Jenže my jsme tam prostě nefotili, což dávalo i jiný rozměr umělcům*kyním, kteří tam měli vystavené instalace. Namísto toho jsme na festivalu měli ilustrátorku Barboru Satranskou, která využívala kreslenou dokumentaci, což je jediný náš záznam nebo dokument kromě těch fyzických věcí. Zároveň během festivalu vznikla z kreseb výstava, kde se lidi různě rozpoznávali už během festivalu a užívali si, že si opět připomněli nějaký příjemný okamžik.

 

Mám pocit, že vzhledem k sociálním sítím jsou lidi vyloženě na fotodokumentaci závislí…

Heidi:

Je zajímavé, že na některé lidi to funguje tak, že si fotky prohlédnou a mají pocit, že tam byli, čímž si vytváří falešné vzpomínky. Ovšem v případě A Festival of Memory platí, že pokud jsi tam nebyl, tak je nemáš, a myslím si, že tak je to v pořádku.

 

Vím, že už teď plánujete tento event i na příští rok, tak co bude jeho obsahem a na co se návštěvníci mohou těšit?

Heidi:

Zůstává stejný dramaturgický rámec jako byl v prvním ročníku, ale mění se obsah. Určitě tam budou jiní umělci a jiné umělkyně. Zároveň se snažíme udržet kontinuitu, aby se navazovaly spolupráce s místními, protože velké procento projektů je site-specific, vznikají pro to místo. Také chceme expandovat za hranice Hoprichu dál ven.

Anna:

Typově se bude kopírovat výběr umělců a umělkyň, půjde o mezinárodní, ale i regionální autorstvo, protože každý čerpá z jiné zkušenosti, kterou může dál sdílet. Zároveň chceme využít právě i komunitního potenciálu, aby akce byla širokospektrální.

Heidi:

Je pro nás důležité, aby žádný žánr nepřevládal. Měli jsme hezký feedback, že je to event zaměřený na výtvarné a konceptuální umění a performance, ale zjevuje se tam také literatura, včetně té odborné. Na prvním ročníku jsme měli přednášku o paměti těla, o geologii nebo o archeologii, což jsou témata, která nějakým způsobem s pamětí souvisí. Zároveň se snažíme, aby se festival propojoval s akcemi, které na Hoprichu probíhají.

Anna:

Folklor, antropologie… Nejen žánrová pestrost, ale i interdisciplinární přístup k vědění. Nikdy totiž nevíš, jak se kdo a na co napojí.

Heidi:

V příštím roce bychom se chtěli ještě víc zaměřit na téma dokumentace z hlediska umění a třeba i orální historie a způsobu, jak paměť (a její konstruktivní povaha) transformuje historii. Protože už i dokumentace jsou tvůrčí výpovědí a zároveň je dokážeme vnímat jako fakt. Baví mě také sledovat, kdy je to pro nás třeba forma prezentace a kdy to začíná sloužit jako historický vjem.

  

 

Ani, kromě toho, že na faře pořádáte kulturní akce, tak tu i s manželem Adamem a synem Vítem žijete, jak jsi zmínila i na začátku. Je pro vás náročné to skloubit dohromady?

Anna:

Sdílení tvorby, prostoru, myšlenek a radosti z toho předávání je pro nás přirozenou součástí života na faře, což nám dost ulehčuje situaci. Zároveň uznávám, že to má své organizační a produkční aspekty, které se snažíme krok za krokem vychytávat, aby se na Hoprichu žilo dobře nám i dočasným rezidentům a rezidentkám, kteří a které se zde ocitnou. Děláme, co jde, a každá zpětná vazba je pro nás velmi důležitá. Každá malá věc totiž může rozhodnout o tom, jestli se tam cítíš dobře nebo špatně, a my se snažíme naslouchat zkušenostem jiných. To, že jsme tady my šťastní a žije se nám tam krásně, nemusí znamenat, že to tak mají i ostatní.

 

Je to možná z mé strany patetické, ale jaké je vaše největší přání v otázce budoucnosti Hoprichu?

Heidi:

Moje přání se teď děje. Jsem šťastná, že můžu být součástí tak krásného místa pro setkávání.

Anna:

Tys mi to vzala! Dobře, moc bych si přála, aby byl Hoprich bezpečný a udržitelný prostor, ať už kulturně, sousedsky, environmentálně, tak finančně. Zároveň si přeji, aby se z něj nevytratilo téma experimentování a hraní.

 

ptala se Petra Kupcová