Existuje ustálený způsob, jak o rave mluvit, a ten způsob je v jádru tezí o subjektu. Říká se, že tanec na elektronickou hudbu je zkušeností rozpuštění: jednotlivec se v něm vzdává sebe sama a splývá s davem. Důkazy jako by ležely na povrchu – společný beat, jednotný pohyb, anonymita ve tmě, repetice rušící plynutí času i jakýkoli příběh. Z takových prvků se snadno složí obraz kolektivního těla, v němž obrysy jednotlivých lidí splývají do jediné pulzující hmoty. Rave se pak jeví jako únik z individuace, jako dočasné rozpuštění toho, co nás dělá oddělenými já.

Tento text vychází z opačné domněnky. Tvrdí, že právě ona uniformní, repetitivní a odosobňující půda, která má individualitu rušit, je tím, co ji teprve produkuje. Aby ale tahle teze nezůstala jen efektním obratem, je nutné nejprve rozlišit dvě věci, které se v běžné řeči o „ztrátě sebe“ slévají do jedné.

 

 

Dvě individuality

To, co se během tance skutečně rozpouští, je identita sociálně-rolová: jméno, status, profese, biografie, již o sobě umíme vyprávět, tvář chápaná jako rozpoznatelná maska, podle níž nás okolí zařazuje a vztahuje se k nám. Je to vrstva, která nás činí čitelnými, a právě tím i zaměnitelnými, neboť čitelnost je vždy čitelností nějakého typu. Charakteristika „právnička, pětatřicet let, z Prahy“ sděluje mnoho, a přitom neříká nic o tom, kdo konkrétně tu stojí; popisuje obsaditelnou roli. Ve tmě, kde nikdo nezná naše jméno a kde stejně nelze vést řeč, se tato vrstva stává nepoužitelnou. Není komu ji předložit.

Co po jejím odpadnutí zbývá, není prázdno, nýbrž cosi elementárnějšího: tělo, které tu je, dýchá, drží nebo ztrácí rytmus, zrovna teď a na tomto jediném místě. Tahle singularita není dalším, jemnějším popisem; není to soubor vlastností, jež by šlo vyjmenovat a porovnat. Je to spíš fakt, že prožívání má střed právě zde a nikde jinde. A tento fakt nelze sdílet ani zaměnit. Paradox mého postoje k rave lze teď formulovat přesněji: čím důsledněji se rozpouští sociálně-rolové já, tím zřetelněji vystupuje ona tělesná jedinečnost. Mizí role; obnažuje se ten, kdo ji nesl.

Zbývá ukázat, jak se to děje. K tomu poslouží dva myšlenkové koncepty, z nichž každý odpovídá na jinou otázku. Performativní pojetí Judith Butler vysvětluje, jak vzniká individualita chápaná jako výsledek neustálého opakování společenských norem a rolí. Fenomenologie těla Maurice Merleau-Pontyho ukazuje, kde individualita vzniká.

 

Odchylka uvnitř opakování

Judith Butler proslula tezí, kterou rozvinula v knihách Gender Trouble (1990) a Bodies That Matter (1993): identita není výrazem nějakého hotového nitra. Nejsme uspořádáni tak, že bychom uvnitř měli pevné jádro, jež navenek pouze vyjadřujeme; je tomu spíš naopak. To, čím jsme, se teprve ustavuje skrze opakované, citované jednání. Mluvíme, pohybujeme se a gestikulujeme určitým způsobem, a tím opakovaně citujeme vzorce, které tu byly před námi a jejichž autory nejsme. Identita je v tomto pojetí sedimentovaným účinkem takových opakování, nikoli jejich zdrojem.

Na první pohled to vypadá jako špatná zpráva pro každého, komu jde o jedinečnost: jsme-li jen místem, kde se citují dané vzorce, kde se vůbec bere odlišnost? Butler zde – v návaznosti na Derridovo promýšlení opakovatelnosti znaku – přidává rozhodující obrat. Žádné opakování není čistou reprodukcí téhož. Citovat znamená vždy přenést do nového kontextu, a každý takový přenos s sebou nese možnost posunu, selhání, přeznačení. Právě proto, že identita musí být znovu a znovu opakována, aby vůbec trvala, je trvale vystavena možnosti, že se v opakování nepatrně promění. Proměnlivost není protikladem repetice; je její vnitřní podmínkou.

Tím se vyjasňuje, proč může být rave – zdánlivě triumf monotónnosti – privilegovaným polem individuace. Rave je v jistém smyslu strojem na opakování: čtyřdobý beat, smyčka vracející se po celé hodiny, sdílený repertoár pohybů. Z hlediska čitelnosti tu vládne maximální uniformita; nic se nevypráví, nic se nevyvíjí, vrací se totéž. Avšak právě na tomto nehybném pozadí se stává viditelným to, co by se v pestřejším prostředí ztratilo. Když se jediné gesto opakuje tisíckrát, přestává nás zajímat jako gesto a začíná vystupovat jako způsob, jímž ho provádí toto konkrétní tělo. Rozhodující není, co se opakuje, nýbrž jak – a ono „jak“ je pokaždé nepatrně jiné. Individualita se tu neukazuje navzdory opakování, nýbrž skrze ně: jako odchylka uvnitř iterace, jako rozdíl, jenž by se na pohyblivém pozadí ztratil, ale na nehybném vystoupí o to ostřeji.

Rave tedy nestírá rozdíly tím, že by je zarovnal. Stírá kulisy, na nichž se rozdíly obvykle inscenují – oděv jako sdělení, řeč jako sebeprezentaci, tvář jako masku – a nechává vystoupit rozdíl, jejž nelze převést na popis: rozdíl v provedení sdíleného. Dvě těla konají na tentýž beat takřka totéž, a přesto je nelze zaměnit, i kdyby nepadlo jediné jméno. Toto „a přesto“ je individualita ve smyslu, který Butler umožňuje myslet.

  

 

Tělo jako neztratitelné „zde“

Druhý zdroj sleduje jinou stopu a doplňuje tu první přesně tam, kam sama nedosáhne. Merleau-Ponty po celý život promýšlel, že nejsme vědomí připojené k tělu, nýbrž že svým tělem jsme. Nevnímáme svět odněkud zvnějšku, z neutrálního bodu, nýbrž odsud, z tohoto konkrétního těla, které určuje náš úhel pohledu na vše ostatní. Žité tělo je v jeho slovníku nulovým bodem prostoru: úběžníkem, k němuž se vztahuje každé „blízko“ a „daleko“, „vlevo“ a „vpravo“, počátkem orientace, jejž samotný nelze v prostoru umístit, protože je tím, odkud se prostor teprve rozvrhuje. A tento bod nelze opustit. Nelze obejít sám sebe a pohlédnout na své vnímání zvenčí; „zde“ je vždy tam, kde jsem já, a přesouvá se se mnou, ať jdu kamkoli.

Tato samozřejmost má pro otázku splynutí překvapivý dosah. Obraz davu jako jednoho těla totiž žije z jediného, vnějšího pohledu – z pohledu pozorovatele, který scénu vidí z odstupu. Z tohoto místa se tisíc lidí skutečně jeví jako jedna pulzující masa. Jenže nikdo z tančících tento celek neprožívá; každý nese a slyší týž beat ze svého jediného „zde“. Sdílený rytmus, zvnějšku totožný pro všechny, je zevnitř pokaždé jiný: jinak doléhá na unavené tělo než na svěží, jinak zní v různé vzdálenosti od zdroje zvuku, jinak prochází tělem, které právě cítí teplo, vyčerpání, slast. Rytmus je objektivně tentýž; jeho žití je neredukovatelně v první osobě.

Merleau-Ponty přitom netvrdí, že bychom byli jeden druhému uzavřeni. Naopak: tělo je už předreflexivně naladěno na těla ostatní a rozumí jejich pohybu dřív, než o něm cokoli ví. Sladění s rytmem a s těly okolo není výkonem úsudku, nýbrž čímsi, co tělesné schéma u většiny těl alespoň částečně zvládá samo od sebe. Tato interkorporealita však sdílení nikdy nedovede až ke splynutí. I když mé tělo „chytne“ společný pohyb, chytá jej jako moje; sdílená motorika probíhá vždy z jednoho těla, které zůstává počátkem perspektivy. Předreflexivní souznění a neredukovatelnost první osoby se nevylučují, naopak se navzájem podmiňují.

A právě tady je singularita, kterou žádné splynutí nemůže zrušit. A nemůže ji zrušit nikoli proto, že by se jí tělo bránilo, nýbrž z principiálnějšího důvodu. I nejhlubší ponoření do sdíleného pohybu, i dokonalé „zmizení“ v hudbě musí být někým prožíváno, a toto prožívání má vždy perspektivu, kterou nelze s žádnou jinou sloučit. Sdílet lze rytmus, nikoli místo, z něhož je vnímán. Extáze, ono vykročení ze sebe, je vždycky něčí extází. Dav proto nemá jedno tělo; má tolik center, kolik má tančících, a každé z nich je celým světem perspektivy.

  

 

Kolektivní vytržení, nebo tisíc center?

Závěr o tolika centrech, kolik je tančících, stojí v napětí s nejvlivnější tradicí, jež rave vykládá. Sociologie zná pro zkušenost shromážděného davu silné pojmy. Émile Durkheim mluvil o „kolektivním vzkypění“ (effervescence collective): v rituálním srocení se jednotlivec pozvedá nad sebe sama, nabíjí se energií shromáždění a hranice jeho já slábne. Victor Turner popsal „communitas“ – pouto liminální, protistrukturní fáze, v níž padají sociální role a lidé se setkávají jako nerozlišení rovní. Michel Maffesoli viděl v podobných seskupeních „neokmeny“, afektivní a estetické pospolitosti pozdní moderny. Každý z těchto pojmů na rave částečně sedí; popisují cosi nepopiratelného a tvoří onu samozřejmou půdu, z níž obraz rozpuštění čerpá svou přesvědčivost.

Klasické čtení z nich však vyvozuje příliš mnoho. Z toho, že se rozpouští role, usuzuje na rozpuštění jednotlivce vůbec – jako by sejmutí sociální masky neponechávalo nic než dav. Teze tohoto textu přijímá sociologii vzkypění i communitas na rovině kolektivu, odmítá ale její závěr o jednotlivci. To, co Durkheim a Turner pozorují – totiž že se hroutí struktura rolí –, je právě podmínkou, za níž, jak ukázal fenomenologický rozbor, vyvstává předrolová singularita. Kolektivní vytržení a individuální jedinečnost nejsou soupeři; první je médiem druhé. Kolektivní splynutí při rave není tělo, které své členy pohlcuje, nýbrž tisíc center, z nichž každé je světem perspektivy. Síla shromáždění se neobrací proti jednotlivci, ale teprve mu odklízí to, co jej dosud zakrývalo. A tato jedinečnost má ještě jeden, dosud sotva zmíněný rozměr: čas.

 

Čas stočený do smyčky

Repetice odsouvá nejen příběh, ale i čas, a tyto dvě věci spolu úzce souvisejí. Lineární čas je časem vyprávění: má počátek, rozvíjení a konec, směřuje odněkud někam. A sociálně-rolové já je z valné části příběhem vyprávěným právě v tomto čase – biografií, kariérou, představou toho, kým se teprve stávám, plánem, do nějž je každý okamžik zapojen jako prostředek. Smyčka rave však tento čas zastavuje. Čtyřdobý beat nepostupuje, nýbrž se vrací; hodiny míjejí bez událostí, noc nemá zápletku ani rozuzlení. Spolu s narativním časem ztrácí půdu i narativní já. Já chápané jako souvislý příběh, který o sobě skládáme a předkládáme druhým.

Co zbude, není bezčasí, nýbrž zhuštěná přítomnost: žitá současnost Merleau-Pontyho těla, ono „teď“, v němž tělo drží rytmus a nemusí se vztahovat k ničemu, co bylo nebo bude. A zde se znovu ohlašuje i Butler. Bez vyprávěcího oblouku, jenž by identitu ukotvil jako souvislý příběh, zbývá pouze ta identita, která se ustavuje okamžik za okamžikem v opakovaném gestu. Identita jako děj, nikoli jako životopis. Suspenze času tedy není útěkem od subjektu do prázdna; je sejmutím narativní kostry, po němž zůstává holá časová singularita těla přítomného svému vlastnímu rytmu. Tím se konečně vysvětluje, proč se zkušenost prožívá zároveň jako ztráta sebe – totiž sebe jakožto příběhu – i jako zostřená, takřka přebytečná přítomnost. Identita zde není ani vlastněna, ani vyprávěna; teprve se koná. A právě to nám dovolují spatřit obě myšlenkové linie, vezmeme-li je dohromady.

 

Kde se identita odehrává

Zde se obě linie potkávají a vzájemně se doplňují. Butler odhaluje singularitu, jež je v zásadě viditelná: odchylku v provedení, ono „jak“, které by v principu mohl zachytit i vnější pohled. Merleau-Ponty přidává vrstvu, k níž žádný vnější pohled nikdy nepronikne: samo prožívání, nepřenosné „jaké to je“ být právě tímto tělem v tomto okamžiku. První singularita se ukazuje v projevu, druhá se projevit nedá, a přesto nepochybně je. Teprve dohromady popisují individualitu, kterou rave nepotlačuje, nýbrž se k ní naopak prokopává. Tím, že odhrne vše, co se za individualitu obvykle mylně pokládá.

Tím lze odpovědět i na nejpřirozenější námitku: vždyť lidé na rave přicházejí právě proto, aby se ztratili. Hledají splynutí, úlevu od sebe, možnost nebýt na pár hodin nikým konkrétním. Jak může být ztráta já zároveň jeho podmínkou? Odpověď zní, že vyhledávaná úleva není úlevou od individuality, nýbrž od její nejnáročnější vrstvy. Od ustavičné práce na čitelném sociálním já, od nutnosti být pro někoho neustále někým. Když tato práce na chvíli ustane, nemizí ten, kdo ji vykonával; poprvé po dlouhé době se ukazuje bez ní. „Ztratit se“ v hudbě tedy neznamená přestat být sebou, nýbrž přestat se sebou jako úkolem trvale zabývat. A právě v této úlevné nepozornosti k vlastnímu obrazu vystupuje nejostřeji to, co žádný obraz nezachytí.

Rave tak není popřením individuality, nýbrž zvláštním uspořádáním, v němž se individualita teprve odehrává. Ztráta role zde není jejím opakem; je její podmínkou. Dokud o sobě dovedeme vyprávět příběh a dokud nás okolí umí obsloužit podle popisu, je sociálně-rolové já natolik hlasité, že přehluší vše pod sebou. Vykročíme-li z popisu – do tmy, do anonymity, do opakování, jež nikam nesměřuje –, nezůstane prázdno, nýbrž to, co popisu vždy unikalo: jak právě toto tělo nese sdílený rytmus a z jakého jediného „zde“ jej slyší. Co se rozpouští, je maska. Co se neztrácí, je ten, kdo ji nosil.

 

Rían Ragnarsson