Vztahy jsou bezesporu pojivem, které nás zakotvuje ve společnosti, dává naší existenci smysl, ale možná nás občas i oslabuje. Je citlivé se o nich bavit, někdy totiž těší, jindy pro změnu zraňují, ale bez nich jako bychom neexistovali. Na této vlně paradoxů sjíždí divokou vztahovou řeku plnou sesterství i nová inscenace pohybově-tanečního seskupení Holektiv s názvem Sisterhood, kterou překvapivě režijně zpracoval Jan Frič, jeden z mágů současného českého činoherního divadla.

Přiznám se, že na toto představení jsem přišla až s příliš obrovským očekáváním, i když se tomu snažím vždycky vyvarovat, protože to spíš reflexi škodí. Jenže jedno z uvedení probíhalo na Letní Letné, která svým způsobem představuje záruku kvality, a právě sem jsem se za Sisterhoodem vydala. Za druhé samotná persona Jana Friče se obecně rovněž vnímá jako pojistka excelentně zpracovaného divadelního kusu, ale ne, že bych nezapochybovala, jestli to bude platit v případě fyzického divadla. Za třetí mi již dříve Holektiv učaroval svými Vránami, které mi přinesly jeden z mých nejhlubších zážitků z fyzického a tanečního divadla.

Tento triple pack tak obtěžkal moje místo v Českém stanu č. 6, když jsem se nemohla dočkat, až Sisterhood začne. Postupně se však tyto záruky kvality začaly vytrácet jako pára nad hrncem pořádně horké kaše, která však svou vůní dokáže přilákat. Když jsem se usadila, jako první mě okamžitě zaujala minimalistická scéna dle návrhu Matěje Coufala s ústřední černou zavěšenou televizí, modrým baletizolem a modrou prohnutou lávkou – houpačkou. Modrá. Zkrátka všude byla modrá. Barva, která dle psychologie symbolizuje důvěru, klid a harmonii. Připomíná nám nebe nebo vodu a dokáže nás zkrátka utěšit. Nabývala jsem pocitu, že tvůrci nás přenáší na dětské hřiště, do zóny, kde se cítíme ještě v bezpečí. Na druhou stranu tady byla i ona houpačka, která svým způsobem odkazovala ke znejistění. Kdo totiž občas neváhá, třeba nad vztahy nebo sám nad sebou?

V anotaci se píše: „Sisterhood je oživlým návratem do dětství k sestrám, které jsme si sice nevybrali, ale stejně je milujeme.“ V myšlenkách jsem se tak vrátila do této životní etapy, ve které modrá byla moje nejoblíbenější barva a stejný názor zastávala i moje nejlepší kamarádka. Scéna Sisterhoodu mě tak okamžitě objala příjemným pocitem a postupně do ní vstupovaly všechny čtyři performerky – Barbora Ješutová, Ludmila Ješutová, Ivona Szantová a Andrea Vykysalá, jedna z autorek konceptu. Jejich příchod mi připadal přirozený, bez známek teatrality, což na takových nástupech na scénu oceňuji. Sledovaly nás diváky a my je. O kom to vlastně dnes bude řeč? Zvídavé výrazy protkávaly jeviště i hlediště, což působilo až komicky a do toho tady byla ta uklidňující modrá barva. Jejich civilní kostýmy s ní kontrastovaly, protože se v nich odrážely bílé, béžové a šedé tóny, přičemž každá si zvolila jakoby svůj vlastní styl. Lišila se. Jedna měla triko s dlouhým rukávem, druhá košili uvázanou kolem pasu apod., ovšem i v tom se mile odrážel princip sesterství. Na první pohled celistvost a při „bližším screeningu“ síť jemných i hrubých rozdílů. Scénograficky mě tak Sisterhood lapil do své sítě, kde jsem se vracela i do vlastních vzpomínek a dětského světa, protože mi připadalo, že tady je to žádoucí.

Zároveň jsem si vzhledem k neurčitosti anotace nedokázala jasně představit, jak bude sesterství režisérem Janem Fričem, Karolínou Křížovou a Andreou Vykysalou, kteří společně vytvořili koncept, uchopené. Jedinou indicií se stalo právě dětství a také fakt, že v představení vystupují skutečné sestry – dvojčata Barbora a Ludmila Ješutovy. Nadmíru mě to zajímalo, protože sama tohle téma v životě nemám tolik probádané. Expozice, během které se na televizi začal promítat oheň, zpoza scény se ozývalo produkované praskání dřeva a hřmot, evokovala prostor tábořiště – místa kolektivní vzájemnosti, ale také soubojů, kdo je ten nejlepší. Aktérky se k sobě přibližovaly a posléze zase od sebe utíkaly, blízkost a vzdálenost se střídaly, což jednoduchým a zároveň trefným způsobem vystihovalo vývoj vztahů, nejen sesterství. Někdy hledáme své místo ve skupině, a to paradoxně i jako vlci samotáři, kterého v jednu chvíli představovala i Barbora Ješutová, když se ocitla sama na jevišti. Její myšlenky a obavy z příšer ve skříni zprostředkovávala na mikrofon její sestra Ludmila, což působilo až schizofrenně. Kromě toho se však zdůrazňovalo, že právě ti druzí nám mohou zrcadlit nás samotné, včetně našich strachů, což se stalo leitmotivem představení. Koho se totiž nejvíce bojíme? Možná těch, kteří nám připomínají nás samotné, ale zároveň nás přitahují, protože společně s námi mohou vytvářet bezpečné místo, znají totiž tytéž hlubiny. Ostatně, to se ještě vypointovalo ve chvíli, kdy se na ruce jedné z aktérek objevila krev a ostatní před ní utekly, přesto na samotném konci představení na každém kostýmu ulpívala alespoň nepatrná červená skvrna. I zranění lze prožívat společně. Ovlivňují nás i celý kolektiv, zvláště pokud je jím rodina. Vzorce, napodobování, to vše nesl začátek Sisterhoodu, ale bohužel byl jeho nejlepší částí.

Druhý pozoruhodný moment pak nastal, když se z houpačky stala střecha, kterou tři performerky přidržovaly té čtvrté, aby se po ní mohla sklouznout, což pro změnu prostorově vytvářelo bezpečnou zónou s možností úkrytu i odpočinku. Po lákavém úvodu však už jen následovala smršť variací soubojů, která odkazovala nejen k dětské soupeřivosti, jež občas zůstává mezi sourozenci až do dospělosti, avšak ani po choreografické stránce nebyly tyto kreace ničím zajímavé. Stavěly především na přetahování se, napodobování těch druhých a uzurpaci prostoru, protože kde je jedna, musí být i ta druhá sestra, to je jasné pravidlo. Situace splývaly a vlekly se až do samotného konce. Z hřiště se stal boxerský ring, v němž tekla krev a padaly zuby, a to doslova, přičemž na obrazovce značnou chvíli svítil nápis: „krávo“ a měnily se barevné abstraktní animace. Navzdory tomu byla v něčem inscenace obohacující, neuplatňovalo se v ní totiž černobílé vidění světa, dokonce se zde dekonstruoval koncept sesterství a bratrství, protože i agrese nebo boje o vlastní prostor a moc patří evidentně do běžných sociálních interakcí, kterým se však musí vytvořit hranice, abychom byli všichni v bezpečí.

Přihodilo se tak i pár světlých momentů, ve kterých Sisterhood dokázal i přes svou monotónnost zaujmout. Například když Ludmila Ješutová dostává ránu poté, co atakovala intimní zónu své sestry a z úst vyplivla malé bílé bonbóny připomínající zuby. Nejen tedy taneční a fyzické divadlo, ale rovněž žánr grotesky nebo spíš klauniády dokázala inscenace vstřebat, protože napodobování ostatních, za něž následoval trest, se stalo dalším leitmotivem. Právě dvojčata Ješutovy „opičení“ explicitně řešily ve voiceoveru, ve kterém se znatelně ujímala slova soutěživost, ale i fascinace tou druhou a její podobností s námi. Díky sdílení prožitých zkušeností Sisterhood působil autenticky a udržoval určitou nitku, za kterou se dalo při sledování držet, ale stejně vlivem své titěrnosti ze sevření divákových prstů vyklouzávala.