Přiznám se, že o České Budějovice jsem se začala zajímat až v okamžiku, kdy získaly titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Pak mě na ně také upozornilo Divadlo Continuo, které minulý rok v tamní budově bývalé pošty pořádalo site-specific performanci Zatím, do té doby, navždy. Tu jsem ovšem propásla, a tak jakmile jsem se dozvěděla, že letos se tento experimentální soubor rozhodl oživit budějovický park u Velkého jezu, neváhala jsem a do srdce jižních Čech se poprvé v životě vypravila.

Tentokrát se Divadlo Continuo rozhodlo prozkoumat téma každodennosti, které se může zdát na první pohled pro inscenování nezajímavé, jak v rozhovoru pro Český rozhlas říká umělecký šéf divadla, ale také autor konceptu, režisér a scénograf Pavel Šťourač. Navzdory zdánlivé nedivadelnosti se ve zmíněném parku nebo ve zdejším Fér Café pořádala od 13. července řada workshopů, performativních přednášek, happeningů, koncertů a také výtvarně-performativní instalace pro jednoho diváka s názvem Obývak. Pomyslným hřebem celého bloku každodennosti se stala inscenace Každý den je noc, premiérovaná 23. července od devíti hodin po setmění, kam jsem se vydala právě i já. Netušila jsem, o jak silný zážitek v pro mě novém prostředí půjde, a tak mě napadlo si mé putování po srdci Jižních Čech reportážně zaznamenat, protože o čem jiném je každodennost než o maličkostech, které tvoří náš mikrokosmos?

Jelikož jsem nikdy předtím v Českých Budějovicích nebyla, rozhodla jsem se projít si jejich každodennost na vlastní pěst zpočátku bez doprovodu Divadla Continuo a pomalu dojít k Velkému jezu. Při bloudění jsem si vzpomněla několikrát na Olomouc, možná pro teatralitu hlavních náměstí, kde v historických kulisách hekticky pobíhají místní. Možná pro určitou „načančanost“, která mě jako rodilou Ostravačku u měst s rozsáhlými dějinami bije jako první do očí. Při mé procházce mi chyběla určitá syrovost i autenticita. Všechno mi připadalo tak nějak dokonalé a promyšlené, dle velkého množství sportovních center až atleticky přesné, jenže to jsou ty oči „nelokála“, které prostě geniu loci nemůžou vždy porozumět, však to sama znám. Na budějovickou notu se mi nedařilo dlouho naladit, ovšem jakmile jsem hodinu a půl před začátkem představení došla k šapitó Divadla Continuo v parku u Velkého jezu, začaly se dít zázraky.

  

 

Vedle divadelního ostrůvku to žilo jako v úle ve dvou malých stáncích s občerstvením, kde se nahlas pouštěla hudba, kterou doprovázelo dětské vřískání, a proudem teklo pivo a limonády. „Tak tady místní hledají klid od té městské dokonalosti, jako bych se najednou ocitla na vesnici,“ pomyslela jsem si. Už na první pohled mezi těmito dvěma místy vznikala symbióza, ale i napětí, ačkoli obě sloužila hlavně k odpočinku. První jsem se rozhodla udělat kolečko kolem šapitó s kavárnou, které samo o sobě vypadalo jako něčí obývací pokoj. Obývák byl však umístěn o kousek dál a nešlo do něj nakouknout, protože byl pro onen den zavřený. Když jsem zkoumala prostor stanu, všimla jsem si, že na částech jeho vybavení se objevují otázky týkající se každodennosti. Například na jedné ceduli mě zaujala anketa: „Každodennost je plná malých situací, které známe, ale málokdy o nich mluvíme. Přečtěte si větu na tabuli a hlasujte, zda se vám to také stává. Stává se mi, že hledám to, co držím v ruce. Často. Občas. Nikdy.“ Banální otázka, ale jak trefná, protože právě v těchto maličkostech vznikají naše mikrodramata.

Dále kolem šapitó stálo několik maringotek jakožto privátní zázemí pro umělce, velká černá tabule, pár stanů a několik stanovišť se židlemi, stoly, gauči a postelemi. Vydala jsem se k jezu a trochu spiklenecky, ale i s určitou empatií produkční pozorovala, jak se pro tentokrát někdo jiný chvěje nervozitou a vše se snaží doladit, jak nejlépe to jde. Sedla jsem si kousek od jezu, který přehlušoval puštěnou hudbu skupinky několika teenagerů a psí štěkot v dálce, protože se zdálo, že vypráví vlastní příběh. V řece se mi nabízel jeden prozrazený obraz inscenace, v němž stůl a dvě židle objímala voda. Jako bych se zastavila v čase, na tento netradiční výjev jsem koukala v kuse bezmála pětasedmdesát minut. Mezitím mi jej ozvláštnil pár na procházce, chlapec s prutem na ryby nebo paní se psem, kteří do něj vstoupili, jako by byl součástí města odjakživa, a ne vytvořený Divadlem Continuo.

Pak nadešel čas zakotvit u vstupu před šapitó a už jen zůstat v napětí plném entusiasmu. Trochu se ochladilo a teprve nyní mi došlo, jak jsem přišla nepřipravená: bez teplé mikiny nebo bundy, a hlavně bez repelentu. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v obrovské výstavní hale, vše působilo slavnostně, prostě jako před každou jinou premiérou, ale přirozeněji. K pokladně přicházeli zvědaví místní s dotazy, co se zde chystá, a váhali se zakoupením vstupenky. Někdo zase pro změnu čekal ve frontě u baru nebo klábosil u stolu se svými přáteli.

  

 

Najednou nás pořadatelé začali nahánět jako stádo ovcí dovnitř šapitó. Zadním vchodem jsme se dostali na palouček s dominantní černou tabulí, ale především s dvacítkou performerů přímo naproti nám, kteří se rozprostřeli po travinatém prostoru. Někdo ležel, jiný stál nebo se opíral o druhého. Pozorovali nás a my je. Díky příšeří to na mě působilo jako výjev ze snu, kde vidíte několik postav, které vám připadají známé, ale nedokážete je identifikovat. Účinkující byli totiž od nás dostatečně daleko a prostor mezi námi kultivovali pořadatelé. Propojovaly nás akorát produkované zvuky z nahrávky, které společně tvořily symfonii každodennosti. Šustění, dunění, déšť, ale především sílící alarm nás vyrušovaly z poměrně tichého bdění.

Zažívali jsme společné štronzo. Sošnou meditaci. Šero mezi námi tančilo a hrálo si s naší pozorností. Odolávali jsme komářím náletům. Prostupoval námi chlad. Krajina se chystala ke spánku. I tohle patří ke každodennosti, tak proč to v takové intenzitě přirozeně nezinscenovat? Část publika tuto „zírací etudu“ vzdala a otáčela se čelem k tabuli, protože světelný půdorys napovídal, že i tam se něco bude dít. Panoval zmatek. Jeden z diváků škodolibě poměrně hlasitým šeptem konstatoval směrem ke své partnerce, že se třeba žádné představení neodehraje. Jeho komentáře mě rušily, ale nenechala jsem se vyvést z míry. Sledovala jsem. V pozadí scény se objevili spontánní (ale možná očekávaní) účinkující, například cyklista nebo běžec. Začlenila jsem se a prostupovala do tohohle performativního snění. Zároveň mě fascinovalo, jak velký byl počet diváků. Přemýšlela jsem: „Kolik z nich je místních a kolik přijelo za kulturou odjinud?“  Zůstalo mi to tajemstvím asi jako celý tento večer. Postupně obraz začínal být živější a živější. Účinkující se začali víc hýbat, někteří dokonce pobíhat třeba se zavazadlem v ruce.

Najednou za doprovodu hlučného pípaní budíku přišla před tabuli jedna účinkující a začala psát do dvou sloupců s názvem plan (plán) a reality (realita) harmonogram performance. Celé to připomínalo honbu za dokonalostí, a hlavně schopností všechno zvládnout do posledního puntíku a detailu. Postupně se k jejímu hektickému běhu přidávali ostatní, snažili se říct něco do mikrofonu, ale mezitím je přehlušil další performer, který chtěl také s diváky sdílet svůj soukromý boj se vstáváním a kvalitou spánku. Tahle doba je hektická a čas na emoce se krátí vlivem požadavků na výkon, také to patří ke každodennosti naší společnosti. Spánek coby základ duševního zdraví bylo totiž to, oč tu běželo. Jeden z performerů popisoval, jak si užívá ranní vstávaní, zatímco druhý zkoumal svůj stav spánkové paralýzy. Najednou se mezi těmi všemi replikami z úst postaršího muže ozvalo dosti nahlas: „Talk together,“ a mezi námi se rozprostřelo ticho jako po zahřmění, které za chvíli narušila příliš hlasitá hudba z protějšího občerstvení a také další vzájemné překřikování účinkujících. „Keep going, keep going,“ ustavičně někdo připomínal. Každodennost jako na talíři. Jedna postava řeší problém s kufrem, zatímco druhá časový plán. Nechala jsem se vykreslením těchto banalit okouzlit, ač na mně komáři vesele večeřeli a místní pouštěli dál nahlas hudbu. I tohle je génius loci nebo mezikulturní dialog, vyberte si.

 

 

Náhle nás z těchto elegií vytáhla účinkující Bella, která nás vedla k dalšímu místu, kde se za doprovodu cella a příčné flétny naše stádo rozprostřelo do několika stanovišť. Každý si teď mohl vybrat, kam a za kým půjde. Pokaždé, když se rozezněla hudba, byl to signál, že máme změnit místo. Nevěděla jsem, kam dřív, hlavně, abych stihla všechno. Pádila jsem za jednotlivými čísly jako žena za harmonogramem z předchozí etudy. Cítila jsem se jako ve svých divokých snech, kde různě pobíhám a hledám cestu, ač nevím, kam přesně směřuji. Bylo to něco mezi bojovkou, únikovou či strategickou hrou a performancí. Zima začala ochromovat mé tělo, mé myšlenky se točily kolem odpočinku. Šumění stromu mě konejšilo.

Z těch několika mikrodramat o spánkovém cyklu mi v paměti utkvěl jenom zlomek. Na jedné scéně se objevili dva muži a jedna žena v červených šatech přivázaná ke stromu. Kdykoli se rozhodla vyběhnout, provaz jí to zhatil. Jako by se nemohla vymotat z pout každodennosti či možná uniknout nějaké temné síle nebo svým očekáváním. Kdo ví. Na dalším stanovišti pod stromem seděl muž na posteli, žena ležela hlavou vzhůru a letargicky konstatovala: „Everything is nothing.“ Tempo bylo oproti předchozímu úzkostlivému dramatu pomalé až depresivní. Žena rezignovaně popisovala své každodenní úkony, jako je dýchání, spánek nebo vstávání. V dalším obraze posedávaly dvě aktérky u stolu, za nimi se ozýval produkovaný audiozáznam ve španělštině, ve kterém tlumočily svůj příběh, zatímco teatrálně zíraly do publika, ale i na sebe, jako by hrály páku se svými pohledy. Jinde ožíval odpadkový pytel, z něhož postupně vylézala performerka a udivovala svým zrodem diváky. Vlastně ty naše příběhy jsou střípky na smetišti dějin, ale možná proto je má cenu sdílet, protože se rychle ztrácí a plynou. Jinde zase své životní peripetie popisovala jiná aktérka, která si zahalila obličej pomocí nařasené látky svých šatů, zatímco v pozadí za ní jedl za stolem postarší muž. Jeho údery lžičkou do talíře ryly rovněž do naší každodennosti. Automatizace. Bez prožitku. Život na autopilota. Nestíhala jsem. Nevěděla jsem, kam se dřív dívat. Slovní doprovod scén jsem začala postupně ignorovat, užívala jsem si především vizuální zážitek.

 

 

Jakmile snová seance skončila, postoupili jsme na naší cestě k jakémusi domu emocí, kde se kombinovalo fyzické divadlo a pantomima. Vše probíhalo v tichosti. Budovu jsme si mohli projít dokola a přitom se dívat do okének, kde se děly mikropříběhy lidí spojené se vstáváním. V jednom dívka váhala, co si vzít na sebe. Ve druhém si někdo čistil zuby, v dalším se líčil. Jinde probíhala hádka nebo loučení. Light design ve studených barvách napovídal, jaká za zdmi panuje atmosféra. Jako by to byl němý film nebo velký kinoskop. My, diváci, jsme se stali voyery a nemuseli se zde za to stydět, protože koho běžně nezajímá, co se děje za okny třeba protějšího domu? Jestli se výtvarně-performativní instalace pro jednoho diváka věnovala obýváku, pak tato velká, ale poklidná show zkoumala ložnici. Vše bylo tak intimní a křehké.

Dále jsme putovali ke splavu, k místu se židlemi a stolem, kde jsem strávila čas před začátkem představení. Zde své dílo sehrála náhoda, protože se do tohoto obrazu dostali dva kolemjdoucí – starší pár – a svým pobýváním narušili jednu z posledních etud. Působilo to však kouzelně, když se tam tak nevině potulovali a v tichosti si povídali. Tenhle okamžik performerkám, které se vrhaly do studené vody a posléze zasedaly za stůl, zkrátka ukradli. Splav si však dál dul svou píseň a stromy šuměly.

Pak jsme procházeli krajinou plnou gaučíků a postelí za doprovodu hudby a došli k bráně, patrně do říše snů, kterou tvořilo několik bílých plachet, na něž se promítaly neurčité abstraktní obrazy. Někdy ornament záclony, jindy geometrické tvary, ale také čísla a aktuální datum. Každý z nás musel portálem projít, aby se dostal na palouk s pásem stolů s občerstvením a svíčkami, kde se odehrával závěrečný koncert. Za mě tento výjev působil nejen romanticky, ale hlavně přátelsky. Od tvůrců to bylo vřelé gesto, které mě konejšilo stejně jako melodie hudby. Na text písně jsem se nesoustředila. Najednou jsem si uvědomila, že po celý čas kromě nástrojů byli společně sehráni i aktéři a produkce s techniky odpovědnými za dílčí přestavby během celého velkolepého eventu. Za tuto kolektivní soudržnost jsem s týmem pociťovala kolegiální radost, protože tohle se jim povedlo a snad to i oni ví, zinscenovali každodenní snění a běsy ve vší ladnosti. Tento večer stejně pro vás nepopíšu tak, jak by zasloužil, protože byl poetický jako sen, dozníval ve mně ještě při mé dobrodružné cestě parkem bez osvětlení na hotel. I tohle je příprava na spánek, ale taky návrat do nezinscenované denní rutiny.

Petra Kupcová