Novou inscenaci Ivy Ščerbákové a Tomáše Zahrádky Tůň jsem navštívila týden po její premiéře, když se hrála na královéhradeckém festivalu REGIONY. Následující text není souvislou rekonstrukcí představení, ale spíš mozaikou různých formátů volených podle toho, jaké dojmy zanechalo představení i rozhovory po něm.

Rozpálené šapitó v Žižkových sadech rozhodně nenabízelo ideální úkryt před horkým červnovým dnem, přesto jsem během představení měla chvílemi pocit, že se procházíme vlhkou jeskyní. Kapání, crčení a šplouchání vody měly v díle důležité místo. Později, jako by se roční období přehouplo do podzimu a my stáli v zabahněných holínkách nad lesní tůňkou.

Na začátku klečela Iva Ščerbáková na jevišti před mělkou zabahněnou, ale suchou jámou, v níž leželo několik kusů dřeva, pár kamenů a keramická miska pod květináč. Okolo prohlubně seděly děti (cílová skupina je podle anotace 4+), za nimi dospělí s batolaty na klínech a tu a tam samotní dospělí. Performerku obklopovala spousta předmětů – oprýskaná pozinkovaná vědra, plastový kyblík, několik typů konví, různé mísy a podnosy s rekvizitami, na něž jsem nedohlédla. Mech. Usušené klasy ve vázách evokující rákosí. Velká cívka bílé niti.

 

 

Postupně začala performerka dávat do jámy různé drobné živočichy – výtvarné objekty, které však působily velmi živě. Například pavoučky z drátků nebo mechanického brouka, který brázdil po povrchu zaplaveném trochou vody. Pak přišel rak z vosku a koudele. Poté, co performerka nalila na hrací prostor další vodu a už se na prohlubeň dalo dívat jako na tůň, se ale z „raka“ vylíhla vážka. A tak jsem zpětně pochopila, že to byla její larva, a žádný rak. Živočichové nevypadali realisticky a člověk si tak mohl spoustu věcí domýšlet a odhadovat, což diváckou fantazii pobízelo k nikdy nekončícímu dotváření viděného.

Cítila jsem se podobně jako při soustředěném pozorování skutečné přírody. Cívka bílé niti brzo posloužila na výrobu pavučiny. Když se později v již dost zaplavené tůni objevily nové klacky, které tam performerka jen tak položila, hned jsem si představila větrnou noc, během níž sem dramaticky spadly. Většina „velkých událostí“ se děla jen v imaginaci publika, pokud vůbec. V představení bylo málo loutkohereckých akcí – v jednu chvíli přišel slupnout jednoho z živočichů stylizovaný čáp, jindy se mezi sebou dva z obyvatel tůně poprali.

Převážná část dění byla ale založená na sugestivní smyslové evokaci, a proto hrála zásadní úlohu živě produkovaná hudba Tomáše Zahrádky. Za zády publika či na kraji jeho zorného pole stála nevšední hrací souprava. Například dvě dřevěné kozy, na nichž byl zavěšený lavor plný vody, která děravým dnem odkapávala do jiného lavoru stojícího na zemi pod ním. Na jedné koze visela zvonkohra z roxorů. Opodál stál rozřezaný hrnec, přezdívaný tvůrčím týmem „gamelan“. A vedle něj magnetofon, odkud zaznívaly zvuky nahrané na pásce. Vizuálně vůbec nejvýraznější byl jistě kontrabas, jejž pružiny spojovaly se dvěma bubny.

Myslím, že právě hudba se významně podílela na schopnosti představení odclonit všední zvuky, které zprvu doléhaly do šapitó zvenčí. Působila obklopujícím dojmem a také nesla, podobně jako celá inscenace, prvky ASMR. V jednu chvíli mi například připomněla déšť bubnující na střechu chaty, tedy zvuk, který můj nervový systém spolehlivě přepíná do klidového režimu.

Vzpomněla jsem si na jeden den z dovolené minulého léta, kdy jsem strávila dobrou hodinu pozorováním mravenců, kteří se snažili šplhat na písečnou dunu, ale sypké kamínky je pokaždé strhávaly dolů.

Tvůrčí dvojice v Tůni inscenovala radost z dlouhého, trpělivého pozorování přírody, někdy i z bezmyšlenkovitého „zírání“.

 

 

---

Vlastní reflexi jsem se rozhodla doplnit o mozaiku dalších perspektiv, ve snaze čtenářstvu alespoň částečně přiblížit plasticitu zážitku.

---

 

Vajíčka a společná tvorba nepořádku

Představení bylo dost interaktivní a zapojovalo hlavně nejmladší diváky a divačky v prvních řadách. Ti měli po tůni například rozmístit oranžová vajíčka. Nabírali je z misky, kterou performerka mezi nimi nechala kolovat. Brzy se ale ukázalo, že zadání nepochopili nebo si ho naschvál vyložili po svém. Celá situace pak působila nejistě a zároveň velmi vtipně. „Říkala jsem si: Jak to dopadne? Tohle můžou dělat ještě hodinu. Když diváci dělají něco déle, než jsem očekávala, nepřeruším je. Je fajn, že to nemusím mít furt pod kontrolou, ale můžu chvilku sledovat, jak se se situací vypořádají. A to je vlastně taky zábava,“ svěřila mi později Iva.

Posléze dostaly děti za úkol vytvořit v tůni i kolem ní nepořádek ze spadaného listí – přirozený přírodní chaos. Právě v organickém prostředí inscenace, které publiku ponechávalo velkou svobodu, tato činnost působila zcela přirozeně. Po celé představení jsem si všímala hemžení v hledišti. Jedna holčička přišla za svým bratrem, zatahala ho za rukáv a naléhala: „Pojď, už jdeme!“ ale on ji skrz své pozorovatelské pohlcení vůbec nevnímal. Maminka s dcerou se zase odešly na popud hladové holčičky najíst, a po chvíli se společně vrátily. Překvapilo mě, že nic z toho nepůsobilo nijak zvlášť rušivě. Naopak, všechny tyhle drobné odchody, návraty dobře zapadaly do dění na jevišti.

 

 

Brouci

Na samém konci představení položila performerka na jeden klacek v tůni mechanické brouky, kteří se pohybovali náhodně, nezávisle na vůli autorky. Pak se jeden z nich zastavil a publikum začalo tleskat. V tom okamžiku se opět rozpohyboval a popolezl ještě kousek. Děti byly nadšené: „On ví, kam jít!“ volal jeden chlapec. Tímto způsobem se v inscenaci projevuje divadelnost: především jde o to, vytvořit podmínky pro performativně nabité drobné události, jež se pak stávají a vyvíjejí samy od sebe.

Později mi Iva Ščerbáková vyprávěla, že právě závěr ji pokaždé nejvíc překvapuje. Na premiéře položila dva brouky na tácek, odešla z jeviště a čekala, až diváci zatleskají, aby se mohla vrátit. Jenže potlesk nepřicházel. Lidé dalších deset minut jen sledovali pohyb umělého hmyzu. Jeden brouk prý spadl a druhý k němu přilezl, což vypadalo, jako by mu dával srdeční masáž. Pak se první zase vztyčil a oba pokračovali dál. Z úplně náhodných pohybů vznikla neplánovaná „dramata“, která tvořila plnohodnotné součásti představení.

 

Listonoh

„Ježiš, to je ale hnusný,“ pomyslela jsem si v jednu chvíli během představení. Zpoza kamenů se vynořil podivný tvor připomínající kus bláta. Opravdu jsem se ho štítila, ale z publika se ozývalo nadšené: „Rybička, rybička!“ Byla jsem zmatená. Teprve po představení mi autorka prozradila, že šlo o listonoha. Tvora, jehož životní cyklus vznik Tůně v podstatě inspiroval.

Listonohové žijí v kalužích a tůních a aby se mohli rozmnožovat, potřebují koloběh vody a sucha. Sucho dospělé jedince zahubí a zároveň vysuší jejich vajíčka, což je pro rozmnožovací cyklus potřebné. Vajíčka pak mohou čekat na vhodné podmínky klidně třicet let. Teprve, až se znovu objeví voda a vydrží dostatečně dlouho, vylíhnou se z nich noví listonohové.

Dříve byli tito živočichové úzce spojeni s velkými býložravci, především se zubry. Ti je roznášeli na kopytech a zároveň svým pohybem vytvářeli drobné periodické tůně a kaluže. Dnes se listonohům překvapivě daří také ve vojenských prostorech. Vajíčka se přenášejí na pásech tanků a těžká technika po sobě zanechává krátery, které se po dešti naplní vodou. Právě tam mohou znovu vzniknout podmínky pro jejich život.

 

 

---

Večer po představení jsem poprosila Ivu o objasnění několika kontextů, které mi pro pochopení Tůně připadaly důležité. Některá její vysvětlení byla tak komplexní, že je ponechávám ve formě monologů.

---

 

Z čeho je Tůň vyrobená?

„Říkala jsem si, že když dělám představení o tůni, která je nepravidelná, špinavá a živá, tak na jeviště nemůžu dát jezírkovou fólii ani nic podobného. Hrací plocha je z povoskovaného plátna, což znamenalo celé dny práce. Nejdřív jsem do něj musela dostat obrovské množství včelího vosku, a když jsem měla pocit, že je hotovo, napustila jsem ho vodou a zjistila, že pořád protéká. Ukázalo se, že jsou v něm mikroskopické dírky. Strávila jsem pak ještě celý den tím, že jsem jednu po druhé zahlazovala.

Konstrukce pod plátnem je zase ze slaměných vaků, které jsem ručně sešívala. Na těchhle věcech jsem si chtěla dát záležet. Když sedíš přímo u hracího prostoru, možná to ani nevnímáš vědomě, ale všechno intenzivně voní. Včelí vosk, sláma, voda. Dřív sláma voněla úplně čerstvě, teď už je trochu zatuchlá. Čím déle se scénografií pracujeme, tím více se celá proměňuje. Stejně jako drátění pavouci, kteří postupně reziví. Ale to mám ráda – když člověk pracuje s vodou, nemusí nic uměle patinovat. Stane se to samo.

Od začátku jsem měla cíl, aby většina scénografie byla z materiálů, které by se po skončení života inscenace daly hodit na kompost a nechat zetlít. To se úplně nepovedlo. Třeba oranžové kuličky představující vajíčka jsou hydrogelové vodní perly, tam jsem ekologičtější řešení nenašla. Ale přemýšlení nad tím, z čeho je Tůň vyrobená, pro mě bylo stejně důležité jako přemýšlení nad tím, jak bude vypadat.“

 

Jak vznikly ty zvláštní hudební nástroje?

„Všechny je vytvořil Tomáš. Ale na začátku jsme to tak neplánovali, Tůň měla být moje sólová věc a jeho jsem oslovila, aby mi složil hudbu, kterou bych si pouštěla z magnetofonu jako osnovu pro svoje akce. Jenže jsme brzo zjistili, že nás baví být na scéně spolu. Postupně jsme dospěli k tomu, že by to mohlo být napůl divadlo a napůl koncert. Tomáš se od jedné nahrané kazety dostal až k tomu, že si začal vyrábět vlastní nástroje.

Hodně reagoval na to, co jsem do projektu přinesla já. Fascinoval ho živel vody, a tak testoval, co všechno se s ním dá zvukově dělat. Týden před premiérou jsme zkoušeli u mě v ateliéru a Tomáš se přehraboval v materiálech, které jsem tam měla. Říkala jsem mu: ‚Hele, tady mám ještě kalimbu, kterou jsem si koupila na střední. A tady melodiku.‘ On všechno bral do ruky a nadšeně říkal: ‚Super, super. Má to divné zvuky, divné tóny, není to vůbec naladěné.‘ Právě to ho bavilo.“

 

 

---

Některé podstatné informace o Tůni vyvstaly až v rámci mého dialogu s Ivou.

---

 

„Stála jsem v lese a říkala si: ‚No jo, tak tohle ale v divadle nikdy neudělám.‘“

Bára

Během představení jsem často přemýšlela nad životním kontextem, z něhož se tahle inscenace zrodila. Na scéně byla například stará pozinkovaná vědra na vodu, která osobně vnímám spíš jako nostalgické objekty se specifikou zašlou estetikou. Ale tys je tak možná nebrala, nebo ano?

 

Iva

My už s partnerem dva roky bydlíme na chatě v lese a Tůň začala vznikat zrovna v době, kdy jsme se tam stěhovali. Nemáme v domě vodu, takže ji každý den nosíme právě v těchhle kýblech. Najednou jsou pro mě konev nebo vědro úplně obyčejné věci každodenního života. Dřív jsem je v divadle vnímala jako objekty s výraznou estetikou, ale dneska jsou to prostě věci, které používám každý den. Už si skoro ani neuvědomuju, jak můžou působit v jiném kontextu.

 

Bára

Takže vaše inscenace se nezakládá na pozorováních městského člověka, který si vyjel načerpat inspiraci do přírody. Vychází z každodenního přímého napojení na tvé okolí…

 

Iva

Vychází, ale často mám kvůli tomu napojení pocit, že na divadle dělám strašné hlouposti. Ta příroda, ve které žijeme, je tak úžasná, že potom, když se vracím k divadlu, ji sice můžu využít jako inspiraci, ale s velkými limity. Včera u nás třeba začaly lítat světlušky. Stála jsem v lese a říkala jsem si: „No tak tohle ale v tom divadle v životě neudělám.“ Nebo jdu domů a potkám tam mloka. A říkám si: „Hej, kámo, na tebe jsem zapomněla, tebe tam nemám v tom představení.“

Je to skvělý zdroj materiálu a v něčem docela splněný scénografický sen. Alespoň pro někoho, kdo tak jako já, rád pracuje s klackama a větvičkama. Když potřebuju nějakou dobrou větev, tak se ráno projdu za barák a tam něco vytáhnu. Ale musím říct, že život uprostřed takové mnohosti, která se pořád nabízí, obnáší lehkou frustraci, protože ta zkušenost je v něčem nepředatelná.

 

Bára

A Tůň jsi tvořila přímo doma na chatě?

 

Iva

Vznikala na různých místech, jela jsem na rezidenci do Jičína a do pražského Studia ALTA. Potřebovala jsem si věci nasbírat a odvézt si je někam do čistého prostoru uvnitř a tam je sledovat. Když se s nimi setkám přímo v přírodě, tak většinou nemám tušení, jak bych je mohla přenést na jeviště, protože se objevuje všechno dohromady a najednou. Ale v odděleném prostředí můžu s objektama doopravdy zacházet. Vezmeš si nějakou drobnost, kterou můžeš někam položit a koukat na ni, a je příjemné, že toho není tolik. Najednou se kolem ní může začít skládat všechno ostatní. Je v ní totiž otištěna zkušenost celého prostředí, kde jsi ji našla, jen v mnohem uchopitelnější podobě.

 

Bára

Jak dlouho jsi projekt tvořila?

 

Iva

Podle mě vznikal tak rok a půl. Loni v zimě jsem byla na první rezidenci. Nebo možná předloni, já moc nevnímám čas. Říkala jsem si, že bych si hrozně ráda udělala nějaký takovýhle osobní projekt, na který nebudu tlačit a třeba ho vyrobím i bez peněz, což nakonec naštěstí úplně nebylo nutné. Jsem ráda, že inscenace mohla vznikat v rámci programu Nová krev organizace Nová síť. Díky tomu jsem měla i termín premiéry, což jsem potřebovala, protože jinak bych to asi pořád předělávala, přidávala další věci a znovu všechno promýšlela. Zároveň jsme si ale s Tomášem řekli, že Tůň zůstane otevřeným tvarem. Když budeme mít pocit, že je potřeba něco doplnit nebo změnit, klidně to uděláme.

 

Bára

Co pro vás prakticky znamená, že projekt zastřešuje program Mladá krev?

 

Iva

Finančně nás podpořili a celkově se na ně můžeme obracet, když si nejsme jistí ohledně produkce a organizace. Dostáváme díky jejich propagaci hodně pozvánek, abychom někam přijeli hrát. Většina je asi z regionů, ale třeba zítra to budu hrát v Praze jako takovou instalaci na festivalu, kde se sbírají třešně. Věřím, že díky těmhle příležitostem se projekt třeba stane i součástí mého normálního výdělku nebo alespoň přivýdělku.

 

Bára

A jaké místo má Tůň v kontextu tvé ostatní práce? Když jsem tě potkala před časem, vydělávala sis na živobytí výrobou kimchi. Ale to už – tuším – neděláš.

 

Iva

To už nedělám. Já jsem teď na volné noze a většinou dělám scénografie pro režiséry, kteří přicházejí s vlastním tématem. Na Tůni jsem si trochu hojila frustraci z běžného divadelního provozu, kde bývá na všechno málo času. Tady jsem si mohla dovolit ten luxus zkoušet až ve chvíli, kdy jsem měla scénografii skutečně hotovou.

 

 

ptala se a o celek textu pečovala Barbora Etlíková, na základě rozhovoru s Ivou Ščerbákovou a s přispěním vhledů diváka Petra Pospíšila