Šumava je v rámci českého území krajinou specifickou, sice malebnou a krásnou, ale také nevlídnou a tajuplnou. Možná i proto je opředena mnoha mýty a pověstmi, které se dochovaly v místní lidové slovesnosti. A právě ta se nyní stala inspirací pro skupinu Musaši Entertainment Company a její novou loutkovou inscenaci Zlato v potoce, horách a stromech, jíž tak navazuje na svou tvorbu pro dospělé publikum.

Tvůrčí tým zkombinoval dílčí motivy z vybraných pověstí do relativně kompaktního, byť kauzálně spíše volněji provázaného příběhu. Jak už napovídá název, ústředním spojujícím prvkem je hledání zlatého pokladu (Šumava je známá nalezišti zlata), které se odehrává na pomezí všedního života vesničanů, trávících čas především popíjením v místní putyce, a světa nadpřirozených bytostí, jako jsou smrtky, čerti nebo oživlé stromy. Temnou atmosféru podtrhuje i sugestivní noisová hudba Vavřince Němce, kterou na jevišti živě vytváří pomocí různých ready-made předmětů či improvizovaných hudebních nástrojů.

Prvky mysticismu, surrealismu i hororu si s loutkami skvěle rozumí – zvládnou je zprostředkovat suverénněji než divadlo „živých herců“, nemluvě o morbidních scénách typu oběšení nebo vyrvání vnitřností z těla loutky a jejich následné krájení. Drsnost ale vhodně rozbíjí černý humor a grotesknost často pramenící ze střetu mystična a profánního života vesničanů. Štamgast se například v parafrázi na faustovský motiv upíše ďáblu, aby měl na zaplacení piva, a smrtky vylezou z hrobů, popíjejí alkohol a následně si s prázdnými lahvemi zahrají bowling kutálením vlastních lebek. 

Tvorba skupiny Musaši je charakteristická volbou materiálu ve vztahu k tématům inscenací, možná i proto se tentokrát vydala cestou tradičnější loutkařiny. Děj zasadila do kukátkového dřevěného divadélka a vytvořila především ze dřeva vyřezané manekýny připomínající třeba poetiku Josefa Váchala, což dává s ohledem na pohádkově-mystické motivy, ale i na dřevařskou tradici Šumavy smysl. Výsostně loutkovou formu jsem však paradoxně vnímal jako příjemné osvěžení. V loutkovém divadle pro dospělé z mé zkušenosti momentálně převažují inscenace objektové a nenarativní, meditativně laděné oživlé instalace spíš než tvary s pevnou dramaturgickou strukturou. Příběh na pomezí hororu a grotesky na druhou stranu po použití klasičtěji pojatých loutek přímo volá.

Tvůrčí tým zjevně chová k Šumavě hluboký vztah a do jejích tajů se plně ponořil. Pro mě jako nepoučeného diváka byla sice orientace v ději místy náročnější, anoncovanou tematizaci „limitů vzpomínání, zapomínání, kolektivní paměti a lokálních identit“ jsem ve výsledném tvaru také moc nenašel, přece jen však cílem bylo pravděpodobně zpřítomnit temně magickou atmosféru izolované horské krajiny. Přesto bych vzhledem k pozapomenutosti příběhů ocenil program s doplňujícími informacemi nebo seznamem inspiračních zdrojů – předpokládám, že se jedná o četbu poměrně výživnou.