Budějce jsou moje město. Jsem studentka. Jsem dítě Budějc. Mám je prochozené křížem krážem. Budou Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028. V Budějcích je jen jedno divadlo – Jihočeské divadlo, a to se podílí na imerzivním a site-specific festivalu Jižní Svéráz. V divadle hledám múzy a inspirace.

Letos se konal první ročník JS, který ve formě slow festivalu běží od května do září.

Chtěla bych vám těmito střípky z událostí, které jsem v jeho rámci navštívila, předat pocity, které jsem jako mladá divadelní nadšenkyně s velkým zájmem o kulturu zažívala.

  

 

ZAHAJOVACÍ VÍKEND 1. 5.

S kamarádkou Eliškou se potkáváme ve festivalové zóně Stejskalka na pohodlných lehátkách.

Jdeme na Climax od divadla Pomezí, což byla první imerzivní inscenace, kterou jsem kdy viděla. Rave, klub, mladí a jejich problémy, neony a drogy a zase problémy. Cestou do Žižkárny se zastavujeme v McDonald’s, abychom se převlékly a namalovaly. (Žižkárna je kulturní prostor bývalých kasáren, často se tam pořádají například koncerty. Studené, oprýskané zdi, vlnité plechy, graffiti s podobiznami známých osobností spojených s Budějcemi, prostor pro mladé.)

Na imerzivní divadlo je vhodné se naladit nejen dobrou náladou, ale i oblečením či make-upem.

Já mám kožené šortky, černý top, modré linky a spoustu kamínků na obličeji.

Elí má taky spoustu kamínků, třpytky a modré šaty.

„Holky, vás se ani nebudu ptát, kam jdete, to poznám podle toho make-upu.“

Dvě cuba libre.

„Vemte si něco přes sebe, uvnitř je zima.“ (Fakt byla.)

Zalepení kamery mobilu křiklavě růžovou samolepkou.

Razítko na ruku.

Rave hudba, kouř, neony.

Výborná hudba.

Člověk si myslí, že když jde na imerzivní inscenaci podruhé, bude sledovat jiné postavy, aby si mohl utvořit celistvý obrázek o všech, ale stejně jsem nakonec zůstala u těch stejných.

„Já jsem Baru.“

„Ty seš tak hodnej člověk. Ty seš tak hodnej člověk, věř mi.“

„Tati, neposlal bys mi rovnou třicet?“

„Všechno bude dobrý, uvidíš.“

Na žádném jiném divadle jsem se necítila tak okouzlena divadlem jako na Climaxu.

Závidím performerům, že se takového projektu účastní.

Ty předěly jsou nejlepší, ze všech postav začíná jít postupně strach…

Myslím ale, že prostor Žižkárny inscenaci uškodil. Byla opravdová zima a scénografie nebyla tak útulně vykloubená a vykloubeně útulná jako v Praze.

Adamův poslední monolog. Adamův vztah k otci.

Potlesk.

Cestou domů se snažím vybavit si hudbu, uložit do paměti střípky choreografie a celkové pocity a částečně přemýšlím nad otci.

  

 

ZAHAJOVACÍ VÍKEND 2. 5.

Beru pětiletou ségru Betulku do zóny Stromovka. Největšími lákadly jsou pro ni nádrž Bagr, kytičky a můj foťák. Na den se z ní tak stává dokumentaristka. Je slunečno. Dostáváme zadarmo karamelové kakao ze stánku. Obdivujeme nainstalovanou scénografii pro loutkové představení Majáky na konci světa a vzájemně si slibujeme, že se na ně půjdeme podívat spolu.

Horko těžko stíháme oběd a pádíme do Žižkárny na Open Mic for Young Creators. Tento projekt se zaměřuje na mladé kreativní duše a snaží se jim dát prostor. Dokonce byla vytvořena i Young Creators Akademie právě pro mladé, která si dala za cíl dlouhodobě mladé neformálně vzdělávat a motivovat například v tvorbě projektů.

Konkrétně na Open Micu byla příležitost sdílet básně, hudbu či jakkoli vystoupit. Já jsem se rozhodla přečíst texty, se kterými jsem se před rokem hlásila do open callu Jižního Svérázu. Tehdy to pro mě byla první větší zkušenost s neúspěchem… Ale jsem ráda, že jsem střípek z mého projektu mohla prezentovat právě na Open Micu, a tak se i tak svým způsobem stal svéráznou součástí.

Během mého vystupování Betulka spokojeně potichu mlaská pizzu v předposlední řadě.

„To bylo úplně takové imerzivní, jak sis hrála s tím prostorem pódia. Většina lidí básně jen čte. Je to něco, s čím pracuješ?“ ptá se mě moderátor.

„Já jsem z divadelního prostředí, tak je to pro mě přirozené. Není v tom záměr se násilně odlišovat či vybočovat z řady, ale jsem takhle pracovat zvyklá.“

„Měla jsi už nějaký úspěch?“

„Vyhrála jsem soutěž s divadelní hrou.“

„To si zaslouží potlesk!“

V dalším bloku jen rychle představuji Vedneměsíčník, Bety už je neposedná a jdeme pryč. Pro nanuka, pro kafíčko.

Ocitáme se v zóně Stejskalka a stáváme se součástí výstupu Mezi lidmi svéráznými, kdy se na písničku Yes Sir, I Can Boogie spolu s Bety roztančíme a už nás nelze zastavit. Milujeme umění v ulicích! Jako by nám to vlilo novou energii do žil, rozhodly jsme se zůstat i na Moving Orchestra.

To Bety jako správná dokumentaristka celé natáčí. Po skončení se vyfotí s performerkou, která se jí nejvíce líbila. Cestou na autobus napodobujeme pohybové kreace, které jsme viděly, a smějeme se, lidé se trochu otáčejí. Přesně o tomto živé umění pro mě je – o tom, mít ho s kým sdílet a zažít ho na vlastní kůži.

  

 

HERKULES 7. 6.

S Betynkou taky o měsíc později vyrážíme do barokní zahrady v Českém Krumlově na Otáčivé hlediště. „Kalispera! Kalispera!“ Ozývá se ze všech stran při vstupu a Orfeus s Eurydikou nám kynou, abychom šly dál. Chytly jsme dobrá místa, a tak sedíme ve druhé řadě.

Kromě Herkula se v představení objevují další bohové, hrdinové i obyčejní lidé. Herci, loutkovodiči, sbor Veselé chvíle, technici a obrovské loutky. V Herkulovi po dlouhé době vidím opravdu rodinné představení. Užily jsme si jej já, mamka, Betynka i babička.

Herkules ze začátku prahne po tom být velký, být hrdinou. Jakmile se dozví, že je synem bohů, tak se i přes obavy své matky vydává na cestu, aby našel svého božského otce. Je synem Dia, a to pálí Héru, bohyni rodinného krbu a jeho manželku. Bohy zajímá výhradně, kolik mají svatyní a jak je lidé uctívají. Nepomáhají obyčejným. Máme uctívat ty, kterým na nás doopravdy nezáleží? Kteří naše modlitby vyslyší jen občas? Herkules je ale schopen lidem pomáhat ihned, je přítomný. Jeho práce tak spočívá právě v pomoci obyčejným. On ale i tak pořád myslí na svého božského otce.

Bohové ho přivítají mezi sebe, konečně. Ale dělají to zjištně, jelikož Herkules začal být oblíbenější než oni. Náš hrdina pak zjišťuje pravdu o povrchnosti bohů, a že pití ambrozie není nic pro něj. Mnohem radši bude pomáhat potřebným, a tak se vrací zpět…

Malé divadlo umí s otáčivým hledištěm pracovat na velmi vysoké úrovni a zároveň dává na odiv své nejsilnější stránky, tedy zpěv, pohyb, loutkohru a hlavně silné sdělení. Že hrdinou může být každý. O tom, že naše vytyčená cesta nemusí být ta správná. O důležitosti rodiny. O důležitosti přátel. O tom, že sice nejsme bozi, ale můžeme být hrdiny.

Je škoda, že soubor Malého divadla nemá nejlépe zajištěný prostor na tvorbu a hraní v Českých Budějovicích a může plně rozkvést až na točně. Rozhodně si zaslouží veškerou pozornost a navíc byli Jiří Brnula a Ondřej Běhan nominováni za své role na Cenu Thálie, což je též zárukou kvality.

 

 

ROZUM A CIT červenec

Tahle inscenace byla má otáčková prvotina. Měla premiéru v červnu 2024, v nultém ročníku Jižního Svérázu. Každý rok se naše parta komparzistů obmění. Tady totiž nejsem jen divačkou, ale i součástí tvůrčího týmu!

Vždy si zaplétám čtyři copy, které spínám do drdolu. Mám šedé šaty a zástěrku. Jsem služka. O vlasy se starám i dalším holkám, jejichž počet každý rok roste.

Společně dáváme točně a barokní zahradě nádech staré dobré Anglie. Divadlo s nejvyšším stropem na světě! Je to oddechovka až romanťárna, Austenová. Rozum a cit dýchá skrze dívčí copy, koně a spoustu králičích uší. Zažila jsem nadšené paní, slečny a holky a také manžely, kluky a muže, které představení neoslovilo.

Možná je tohle ten nejimerzivnější zážitek, smím hrát, smím reagovat na herce, mám danou roli. Je to opravdová pocta hrát venku v UNESCO památce.

   

 

KOLEMJDOUCÍ 12. 6.

Inscenaci Kolemjdoucí, imerzivní výtvarnou instalaci, která nabízí vnoření se do šesti bytů, přivezlo divadlo Pomezí. Inscenace je založena na sociologickém průzkumu Rozděleni svobodou: Česká společnost po 30 letech. V Žižkárně jsem tak měla možnost navštívit šest domovů, které odrážely výsledky průzkumu.

Přicházím k Žižkárně, která je v obležení zákazů vstupu a jiného informačního smogu vzhledem k probíhajícím opravám vozovky před ní. Avšak vstup je skvěle značen. Tam stojí lektorka EDU centra Vendula Kecová, která mi zkontroluje vstupenku a zve mě dovnitř. (EDU centrum je vzdělávací centrum pod Jihočeským divadlem; zajišťuje různé kurzy, akce pro školy, Klub mladého diváka apod.)

Dostávám krátkou instruktáž k pohybu a chování v prostoru, je mi nabídnuto malé občerstvení a celým prostorem zní příjemná hudba. Čekáme na další příchozí a bavíme se spolu o projektu Kolemjdoucí i celém dosavadním průběhu Jižního Svérázu. Už jenom díky tomuto zastavení, small talku, nemám pocit, že bych byla pouhou kolemjdoucí. Později navíc zjišťuji, že dnes žádní další diváci, ač měli zakoupené lístky, nepřijdou. Jsem tak vyslána na bádání úplně sama. Černá plachta se zatahuje a já můžu navštívit šest životů.

Jako první si vybírám pokoj, před kterým leží rohožka Welcome, sundávám si boty a vcházím dovnitř. Každý byt má své specifické aroma, což přispívá k vytvoření silného dojmu, že se nejedná jen o instalaci, ale o moment skutečného domova zachycený v daném okamžiku. Pokoj je na první pohled „holčičí“: je perfektně uklizený, harmonický a působí jako pro starší sestru. Patří Janě. Avšak při důkladnějším pátrání, nacházím kostlivce ve skříni. Lituji Jany.

Druhý pokoj je jako studená sprcha, temné osvětlení, žluté stěny, plačící dítě. Alkohol, cigarety, poloprázdná lednice, dětmi namalované obrázky, na kterých je jen máma. Byt má spoustu temných zákoutí a necítím se v něm vůbec dobře. Sedám si ale na podlahu, čtu dopisy, protože mám pocit, že to obyvatelce Heleně dlužím. Vždyť právě i o konfrontaci s různými osudy tato instalace pro mě je. Kdybych totiž odešla, zavřela oči, budu je zavírat furt. Musím pohlédnout do všech vrstev společnosti. Ale když objevuji důkazy týkající se jejího vztahu s partnerem, důkazy o domácím násilí, je mi do pláče, musím pryč.

Prozkoumávám pokoj zdravotní sestřičky Šárky, všímám si receptů a uschlého věnečku. Dalším je dělník Vladimír, jehož opustila žena. V bytě mu visí plakát „řekněte dost homo tlaku“. Je zaměstnán v průmyslovém sektoru. Býval uměleckou duší. Všude se válí cigarety. V Petrově pokoji se mi nelíbí, v jeho mobilu nacházím podivné SMS ohledně obtěžování sekretářek, avšak asi se mi zamlouvá jeho vztah k přírodě. Na stole má hodně energiťáků. Patří k vyšší třídě. Posledním je student Tom, který zůstal na místě, kde vyrostl, aby se mohl starat o své rodiče. Partnerka ho opustila.

Po vypršení času je ještě prostor na diskuzi a sdílení dojmů. Dozvídám se též víc informací o výše zmíněném sociologickém průzkumu.

Myslím, že instalaci funkčně propojoval fakt, že všechny postavy byly kdysi spolužáky. Jelikož i já letos s mou třídou odmaturovala, přivedlo mě to na myšlenku, že nikdo z nás nemá ani ponětí, kde a jak skončíme. Co jsem udělala a co bych doporučovala, pokud se na Kolemjdoucí vydáte, je poslechnout si audia, která jsou k dispozici před každým bytem, až na úplný závěr. Budete tak totiž mít prostor pro vytvoření vlastního názoru na všechny postavy jen na základě vašeho bádání. Více se na výsledku též podepíše vaše vlastní osobní zkušenost, to, jak vnímáte svět vy, čemu věnujete pozornost právě vy. Audio ale rozhodně nevynechat, protože do inscenace přináší další téma, a tím je odsuzování. Všichni se vzájemně soudíme, ale nikdo doopravdy neví, co se skrývá za zavřenými dveřmi bytu a co víc – uvnitř člověka. Zaskočilo mě, jak moc velké téma byly peníze, ale možná vzhledem k tomu, že teprve půjdu na vysokou školu, to pro mě ještě není zdaleka tak určující záležitost.

Jsem opravdu vděčná za tento vhled a ještě vděčnější, že jsem si prostory mohla procházet sama. Připadala jsem si tak jako entita, detektiv, vyšší moc, která může prostory detailně zkoumat a zároveň opustit, kdy se jí zachce. Mám dojem, že ale ve skupině diváků dochází víc právě k pocitu „pouhého“ kolemjdoucího, což je určitě také zajímavá divácká zkušenost.

 

PŘICHÁZÍME Z DALEKA, 16. 9.

Přicházíme na inscenaci divadla NIE do nově zrekonstruovaného Kulturního domu Slavie. Vznikl kolem něj až opar pochybností a mýtus. Z poloviny je stejný jako před lety, kdy se začal opravovat, z poloviny je skleněný. Budějčáci jsou na něj hákliví. Prostor Slávie působí nově, ale zároveň dosud žalostně nevyužitě…

Jakmile se blíží začátek, jsme jako diváctvo vyzváni, abychom se soustředili na jedno místo uprostřed. Přicházejí dva mužští performeři, jeden hraje na kytaru a druhý na trubku, myslím. Sálem se nese veselý motiv, který se ještě několikrát během představení bude opakovat. Oba účinkující sem vnášejí veselí, klaunský nádech a příslib zábavy.

Jsme vtáhnuti do příběhu Omara a Abdula, dvou mladíků, již cestují z Aleppa Evropou za lepším světem. Vypráví hlavně Abdul, popisuje Řecko, koupi stanu, potyčky s policisty, těžkosti jejich cesty.

Z představení si odnáším pocit lítosti a truchlení (dokážu být hodně emotivní). Mladí plni naděje utíkají před smrtí, a stejně umírají. Jako například Omar. A Abdul je pak nucen zbytek cesty absolvovat sám. O to bolestivější je skutečnost, že Omar s ním i nadále cestuje. I když je dávno mrtvý… Sedíme v jurtě, svítí na nás teplé světlo a jen skrze slova a divadelní obrazy si částečně připouštíme realitu jiných teenagerů.

Nejradši bych s lehkostí na srdci vychválila až klaunskou, loutkovou scénu výslechu diváků policisty. V ten moment jsem upřímně necítila nejmenší osten nebezpečí této situace. Jen jsem se smála její absurditě, tak jako všichni. Jenže pak už mě nic neprovokovalo k její zpětné analýze… Celkově jsem se i pozastavovala s otázkou, jak různým jazykům rozumí děti, kterých v jurtě bylo mnoho. Občas jsem zahlédla nějaké překládající maminky.Víc než scénicky se pracovalo právě slovem, a to mohlo být pro menší diváky náročnější.

Velmi oceňuji, že po představení proběhla diskuze s tvůrci. To vždycky dodá představení na váze a je to příjemné zpestření diváckého zážitku.

Zpětně si ale kladu otázku, proč bylo tohle představení vybráno na festival imerzivního a site-specific divadla. Inscenace se nijak nevztahuje k našemu kraji, natož třeba konkrétně ke Slávii. Ve vztahu k deklarované imerzivní formě mi inscenace nabídla jen omezené možnosti „ponoření“.

Jsem vděčná, že jsem měla možnost představení vidět a na krátkou chvíli pocítit úzkost, kterou díky bohu neznám, ale zkrátka moc nerozumím dramaturgickému rozhodnutí tvar zařadit…

 

SEN O ŘÍŠI KRÁSY, 25. 9.

Kruté a krásné.

Tahle inscenace Jihočeského divadla ve mně vyvolala až zpětně mnohem víc otázek…

Vybírám si rudé šaty poseté kamínky a podpatky. Nanáším třpytivé stíny. Drahá voňavka. Zdobím se. Šňořím se. Třpytím se. Do Zámecké jízdárny v Českém Krumlově jedu autobusem.

Sál se otvírá. Přehlídka nejrůznějších divadelních vymožeností – projekce, kruhové otočné pódium, pyrotechnické zázraky, lasery, živá malba, operní zpěv, světla a světla a světla. Mají tyto všechny prostředky vyjádřit opulentnost říše?

Prostor jízdárny je jedním slovem majestátní – obrovský a rozlehlý, se skleněnými lustry. Kolem dokola zhruba ve výši očí jsou vystaveny polaroidové snímky mapující historii krásy. To je též později vysvětleno ve výkladu během „přestavbové“ přestávky.

Uprostřed na operačním lůžku leží císař, kterého ztvárňuje Teresa Schel. Při pohledu na jeho stříbrný, třpytivý obličej nemůžu nemyslet na Edwarda z filmu Stmívání. „Tohle je tvář zabijáka, Bello!“

Císař je císařem, protože je nejkrásnější. Císař je císařem, protože ho všichni obdivují. Císař je císařem, a tak vládne všem. Je zhýralý, krutý a krásný. To se mi potvrzuje v sekvenci, která mi asociuje photoshoot. Během ní je císař zachycován kreslířem.

Využívá se hojně i prostor jízdárny. Například když se odehrává hádka mezi císařem a Walterem (Dana Verzichová), jeho nejvěrnějším milencem. Císař se poprvé rouhá před bohy, chtěl by i zakusit, jaké je někoho milovat, nejen být milován.

Zanedlouho nastupuje císař nový, mladší, krásnější (Zuzana Valešová). Starý císař kapituluje a zalézá pod deku s noční kamerou, do věže. Nový císař je soucitný a snaží se se starým vycházet, ovšem je to komplikované.

Zůstal se mnou obraz, který se odehrával na řadě židlí u zdi. Walter, milenec císaře, jej nabádal, aby se vzbouřil, aby pouze nekapituloval. On je tím nejkrásnějším a nikdo ho nenahradí! Plazil se po židlích. Sápal se ke svému císaři. Ten pod dekou, která symbolizovala smrt, jen nečinně seděl, připraven přijmout svůj osud. Chtěl zemřít. Vidím zoufalého člověka a císaře, jehož tvář je promítána zpod deky noční kamerou. Dalším výrazným obrazem byl ten úplně poslední, kdy na kruhovém jevišti stáli dva muži, mladší a starší, zatímco císařové seděli mezi diváky. Císařové mluvili a skrze společné slovo, skrze pohled, skrze svůj životní příběh, se do sebe zamilovali. Do toho oběma mužům bodal do hrudí fialový laser. Celý obraz dýchal fatalitou. Je vůbec výhodný osud být císařem? Není přece jen loutkou?

 

 

Avšak byly i momenty, které mě neoslovily či ve mně vyvolávaly otázky, které si nedokážu zodpovědět. Například až hororově vykreslená projekce z domova důchodců, která doprovázela skutečnost, že se císař bál stárnutí. Staří lidé, pomalá chůze, hole, nedoslýchavost. Zajímalo by mě, jaké pocity tenhle obraz vyvolal v publiku, ve kterém jsme s kamarádkami byly zdánlivě nejmladší, a troufám si tvrdit, že většina diváků byla starší pětačtyřiceti… Najednou jako by se projekce dotýkala něčeho příliš citlivého. Neodsuzuje výrazně stárnutí? Nevykresluje ho s despektem? Lidé se bojí smrti a nemohoucnosti, nebo ne? Já jsem přesvědčená, že je správné testovat divákovy hranice, ale pak koukáte na babičku vedle sebe a ona jako by se najednou ve své židli během této projekce zmenšila. Nekoukáme na herečky, ale na reálné seniory ze záznamu. Téma strachu ze stárnutí je jedním z pilířů inscenace, ale tento obraz byl za mě zkrátka navíc.

Další moment, který mě opakovaně vytrhával ze zážitku, byli uvaděči. Ti očividně měli za úkol dát signál divákovi, pokud bylo potřeba se v sále přesunout. Ale zvonili zvonkama a takovýhle specifický zvuk mě osobně vyhazoval z příběhu. Připadala jsem si v ten okamžik buď jako Pavlovův pes či jako totálně neschopný divák, který není s to přečíst divadelní dění a přizpůsobit se mu. Kde je pak ta imerze, to vnoření? Chápu, odkud potřeba zvukového znamení pro diváky plyne, ale zkusila bych jinou formu. Toto je až příliš výrazné. Upřímně, nevím jakou, ale jinou…

Zároveň si opět pokládám otázku, zda se jedná o imerzivní inscenaci, či ne. V popisu stojí: „Představení v imerzivní formě vás vtáhne do příběhu – budete se volně pohybovat v říši krásy, objevovat její tajemství a sledovat zblízka její osudový okamžik.“ Mně ten pohyb nepřišel volný a rozhodně ne v momentu, kdy na mě zvonili.

Výrazným režijním rozhodnutím je obsadit do hlavních rolí pouze ženy. Boří to stereotyp o nejchtěnějším císaři a zároveň ženy jsou těmi, na jejichž fyzickou krásu se stále pohlíží nejvíc.

A poslední úvaha – Sen o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic je jednou z prvních českých queer her. Vedle toho, že budete díky představení velmi dopodrobna uvažovat nad svým vlastním pohledem na krásu, je tohle další důvod, proč ho vidět. Dokonce jsem v diváctvu i zahlédla queer páry. Ovšem z postav, které by mohly být jejich reprezentací, není v tomhle ohledu cítit upřímnost. Veškeré párové scény s fyzickým kontaktem mají nepřirozenou atmosféru a tyto mikrosituace mě opět mírně vyhazovaly z dění, bohužel. Jako bych nesledovala postavy, ale herečky.

Proč ale představení vidět, pokud se znovu objeví na programu?

1. Budete mít zaručeně o čem přemýšlet. Budete si zaručeně pokládat četné otázky.

2. Oslní vás různorodostí divadelních prostředků. Oslní vás jízdárna.

3. Režisérem je Jakub Čermák a pokud jeho tvorbu trochu znáte, sledujete, tak je velmi dopaminové hledat podobnosti s jinými jeho díly. Je to taková detektivní práce na druhou… Já jsem měla například během sledování četné asociace na Hamleta, kterého režíroval též v Jihočeském divadle.

  

JIŽNÍ SVÉRÁZ 2026

Kdybych měla nějak jednoduše shrnout pocity z celého slow festivalu, tak na jednu stranu jsem nadšená! Jihočeský kraj ožil nevšedními, svéráznými představeními. Budějce jsou moje město a já jsem všemi deseti pro jakoukoli adrenalinovou formu divadla, do které se můžu „vnořit“.

Avšak musím vyjádřit i důležitá ale. A dovolte mi být osobní, být patetická a možná i trochu zoufalá.

Dlouhodobě je budoucnost Jihočeského divadla ne úplně jistá. Ať už se otazník týká budovy pro Malé divadlo, prostor pro ostatní soubory nebo teď i přežití opery, viditelné řešení nepřichází. Z divadla se bohužel stává politická operace.

Budějce 2028, Evropské hlavní město kultury, dlouhodobě nemají téměř žádnou marketingovou propagaci. Ve městě visí jeden, dva billboardy a pozvánky na akce na sociálních sítích jsou občas publikovány velmi pozdě. Kdyby se člověk nezajímal a neangažoval, tak by nevěděl nic. Celá komunikace EHMK k obyvatelům města je velmi chabá. Málo se mluví o tom, že je to obrovská příležitost a zodpovědnost. Málo se mluví o jejich akcích. Málo se mluví o tom, že Budějovice vůbec tento titul mají.

A já jsem zcela upřímně přesvědčena, že kdyby k sobě v tomto projektu neměli právě divadlo s určitými zkušenostmi, nebudou schopni se kvalitně ujmout organizace tak velkého a specifického festivalu. Mám dojem, že celé EHMK se schovává za práci někoho jiného.

Avšak i přes tyto obavy, o Jižní Svéráz rozhodně strach nemám, jelikož je v pevných rukou Jihočeského divadla. Jsem zvědavá, jakými nápady a místy bude naplněn druhý ročník v roce 2028. A vzhledem k tomu, že to bude budějovický titulární rok, bude to velkolepé.

 

 

Barbara Janečková