Synagoga na Palmovce představuje domov mnoha kulturních projektů, které pojí často nejen originální myšlenka, ale také schopnost čerpat z libeňského génia loci. Za „resuscitací” prostoru a rozvíjením místní specifičnosti stojí spolek Krajinou přílivu, který zde od roku 2018 pravidelně pořádá zejména výstavy, koncerty a hojnou část programu tvoří také divadlo. Například Spis / Růžena Vacková v režii Jakuba Gottwalda reflektující život české teoretičky, historičky a politické vězeňkyně Růženy Vackové. Svým historickým nádechem na tuto inscenaci navazuje jeden z nových projektů letošního roku s názvem Morfium nezávislé produkční platformy Rekultur. V režii Ewy Zembok vznikl na motivy románu oceňovaného současného polského spisovatele Szczepana Twardocha, na kterém spolupracovala Krajina přílivu jako hlavní producent. Právě v něm se perfektně snoubí rozličné formy umění, které tímto místem i platformou pulzují.

Není to tak dávno, co jsem Synagogu na Palmovce navštívila, když měla vernisáž výstava fotek dokumentaristy Karla Cudlína s názvem Rustonka. Syrové fotografie z prostředí již neexistující Rustonovy fabriky v Karlíně byly originálně vytištěny na netkanku a částí z nich se díky prostřihnutí dalo procházet. Velký formát portrétů dělníků působil monumentálně a zdůrazňoval jejich důležitou roli pro společnost. Podobně velkolepě jsem se cítila právě 11. září, kdy zde mělo premiéru Morfium. Ačkoliv jsem očekávala a přišla na divadelní představení, ukázalo se, že součástí inscenace je rovněž expozice, připravená Janou Hauskrechtovou, Alexandrou Gnidiak a Jarem Repkou. Vystavuje se konkrétně srdce nebo chcete-li duše hlavního (anti)hrdiny Konstantina Willemanna konfrontovaného se začátkem druhé světové války. Kdybych román nečetla, asi bych tuto instalaci tolik neocenila, ale protože jsem text měla ještě čerstvě ukotvený v paměti, zapadal mi každý zpracovaný detail do mozaiky protagonistovy rozpolcené a mně nesympatické osobnosti. Jako první mě zaujaly židle uprostřed sálu, pro tuto chvíli zakryté igelitem, a poté několik stanovišť podél stěn uvnitř budovy. Celé to evokovalo dojem odchodu nebo stěhování, přičemž vzhledem k místu a románu jsem si to propojila s pogromy na Židy. U piana kousek od vchodu se promítal sestřih videí z akce godzina W odkazující k polskému povstání z roku 1944 a demonstrací na Svátek nezávislosti 11. listopadu, kdy v Polsku kromě oslav došlo ke střetu pravicových a neonacistických stran. Jako by tvůrci varovali, že nic neskončilo, ale tyto jevy nadále přetrvávají, zejména ve společnosti panující nenávist, což Twardoch naznačuje velmi implicitně a zkratkovitě. Jeho historický román není příliš politicky angažovaný, ukazuje rozklad lidské osobnosti pod vlivem xenofobních projevů. Svým způsobem a s velkou nadsázkou řečeno, nezáleží na tom, jestli se to děje v kulisách druhé světové války nebo na pozadí současných konfliktů. Termín libeňské premiéry opletálo nejen čtyřiadvacáté výročí útoku na dvojčata a nedávné šestademdesáté výročí začátku druhé světové války, ale médii také kolovaly zprávy o ruských dronech na polském území. Někdy se zkrátka některé události stávají politickými, aniž by to někdo čekal.

Na jednom ze sloupů visela časová osa samotné předlohy znázorňující období od jejího vydání, ocenění odbornou i širokou veřejností až po uvedení Rekulturem, na jiném zase historie polské orlice či polského státu. Mezi tím vším zdi zdobily verše Rafała Wojaczka, polského básníka, narozeného několik měsíců po konci druhé světové války, a Tadeusze Stefana Gajcy, básníka a vojáka pocházejícího z Varšavy, jenž se narodil v roce 1922. Jejich texty překypovaly erotickými, ale také lyrickými motivy s důrazem na zemi či hlínu (prostor rašícího života i mrtvých těl) a vystihovaly tak Konstantinovu náturu. Tato postava se nezabývá ani tak obsahem zde popsaných sloupů, ale soustředí se na svou pudovost a prožitky, které život v kombinaci s užíváním morfia může nabídnout. Nejvíce však na mě zapůsobilo stanoviště s Konstantinovým deníkem, nad nímž stálo: ,,Prozkoumej mě!” jako by nám to našeptával vypravěč z románu. Právě zde se divák mohl seznámit se všemi hlavními postavami knihy, ale také blíže nahlédnout do Konstantinova světa a zjistit, že ačkoli se jedná o otce malého chlapce a manžela, lomcují jím ženy, hlavně prostitutka Salome, kterou rád maluje. Měla jsem pocit, jako bych právě vstoupila do něčího intimního prostoru, třeba koupelny nebo ložnice, kde se daný člověk obnažuje ve vší své zranitelnosti, které má hlavní (anti)hrdina na rozdávání. Dále zde byl na několika místech QR kód, po jehož naskenování se otevřel soubor s názvem Krótka przypadkova historia, která rozšiřuje divákovo povědomí o historii Polska. Nezabývá se jen kontextem začátku války v roce 1939 a děním ve Varšavě, do něhož je situován román, ale záběr studie sahá až ke konci války. ,,Kolik tohle muselo dát jen práce a času?” pomyslela jsem si a obdivně jsem se znova rozhlédla kolem sebe, abych ještě načerpala tuto tajuplnou atmosféru. Je mi jasné, že zejména tento obsah vyšel z iniciativy režisérky Ewy Zembok, pocházející ze slezské části Polska, jehož historii i kulturu výborně zná. Právě zde se jí povedlo z jejích kořenů pro divadlo vytěžit nejvíc a zároveň dala publiku možnost volby, jestli si chce materiál prostudovat, anebo prostě jen tak v synagoze být.

Ve své podstatě tak stanoviště částečně obsahovala to, co Szczepan Twardoch záměrně do románu nezakomponoval, ať už jde o podrobný popis historických událostí nebo politický apel, autor se totiž vlasteneckým atributům spíše vysmívá. Jde mu především o člověka v mezní situaci, který už předtím nedokázal konat a ve ztížených podmínkách nakonec stagnuje i kvůli své závislosti na morfiu. Jako by nám autor svým způsobem říkal, že svět je plný (anti)hrdinů, jako je Konstantin Willemann, a zpochybňoval tak kult válečných hrdinů a vlastenectví, protože hlavní postava je napůl Němec a napůl Polák, přičemž na základě společenského nátlaku trpí krizí identity. Neví, kým je víc a jaký vliv má jeho původ na jeho roli ve společnosti. Zároveň se v textu objevuje spousta dějových odboček a postav, je velmi komplexní a rozvitý, čímž se mně osobně jevil téměř jako neadaptovatelný pro divadlo. Zvláště, když Konstantin vstoupí za složitých až groteskních okolností do protiněmeckého odboje, v důsledku čehož zemře. Největší kvalitu předlohy však představuje způsob vyprávění, který osciluje mezi ich a er formou, mezi Konstantinovými myšlenkami a tím, co se děje venku. Jeho konání je konfrontováno s vypravěčem, který k němu často promlouvá a občas za něj věci dává i do kontextu. Protentokrát jsem byla opravdu zvědavá, jaký dialog vznikl v tomto případě mezi literárním dílem a divadelním ztvárněním.

Po zhruba dvaceti minutách vernisáže výstavy Konstantinovy (ale možná i svým způsobem polské) duše začalo samotné představení. Z rádia na hlavním portále synagogy se spustil monolog charakterizující hlavního hrdinu a na jevišti se objevil jeho představitel Václav Marhold společně se svým Černým andělem – vypravěčem v mužském převleku v podání Dany Markové. Ten jako by byl jeho odrazem nebo dvojníkem, oba na sobě měli pánské černé kalhoty a bílý nátělník, což působilo schizofrenně, ale vystihovalo to i Konstantinův postmorfiový stav. Právě na jeho prožitky a percepci se totiž zaměřili při dramatizaci dramaturg Matouš Danzer a režisérka Ewa Zembok. Kromě trojice žen – Konstantinovy manželky Hely, matky a prostitutky Salome, které interpretovala Marková, zde téměř žádné postavy nevystupují. Pokud ano, objevují se prostřednictvím zvukového záznamu či promítané fotografie nebo promlouvají v rámci Konstantinova vyprávění. V divadelním zpracování se tak zdůrazňují především rozpory mezi rolemi hlavního hrdiny: manžela, otce, syna, ale také vojáka, který má bojovat za vlast, ačkoliv jej trápí krize identity. Kdo vlastně je? A proč by měl bojovat? Za co? Vždyť je ,,Polák malý”… To je to, oč tu běží a čímž se stejně jako v románu někdy až komicky nebo spíš groteskně dávají do pohybu peripetie. V důsledku vyjmutí řady dějových odboček je tak možná postava Konstantina v inscenaci bližší současnému divákovi, protože slovo válka se teď skloňuje ve společnosti pořád. Z mého pohledu čtenářky působí narativ zbavený kauzality poněkud roztříštěně, ačkoliv chápu, že bylo záměrem vytvořit především monologickou výpověď rozervaného hrdiny, a naprosto tento tvůrčí postup respektuji. Občas však chybí objasnění motivací Konstantinova chování, například, když se snaží za každou cenu osvobodit přítelovu manželku Igu z vězení, ale není zmíněno, že i ona je jeho další osudovou ženou, s níž ho spojuje intimní pouto.

Dějové zjednodušení však skrze komplexní pojetí svých postav výborně kompenzují výkony Václava Marholda a Dany Markové. Role Konstantina Wilemanna se zdá jako ušitá na míru pro Marholda, protože zde může pracovat se svým civilním projevem, do něhož mísí tragédský výraz. Konstantin Wilemann v jeho podání působí uvěřitelně, lidsky a srozumitelně. Herec ukazuje jeho zranitelnost, perfektně pracuje s pohybem i intenzitou hlasu, takže doslova víří prostorem. Marhold v rámci myšlenek umí užít pauzu pro nadechnutí a doznění významu, což stejně tak ovládá i Dana Marková. Ta se na rozdíl od svého kolegy nedrží jedné polohy, ale střídá jich hned několik, což je podtrženo i výpravou. Její Hela v obrovském světlém kostýmu stylizovaném do madony působí nepřístupně a odtažitě. Pracuje s úspornými gesty a pohybem, což pak záměrně kontrastuje s jejím energickým ztvárněním prostitutky Salome v paruce s dlouhými zrzavými vlasy, v černém korzetu a punčochách. V roli Konstantinovy matky ve velkém saku coby bílá polská orlice pracuje s patetickým projevem, jenž výborně vystihuje naturel postavy i princip rádoby vlasteneckých hodnot. V roli Černého anděla – vypravěče je velice expresivní, čímž jde do protipólu s Marholdovou civilností. Jedná se tak o hereckou souhru pod režijním vedením Ewy Zembok, jejíž kvality zvýrazňuje i videomapping Lidye Arinny Emir znázorňující stavy způsobené morfiem, ale také rozklad postavy Konstantina Wilemanna. Ten během představení, ale i v předloze doslova ztrácí vlastní tvář. Například, když se vydává za svého otce Němce, aby mohl vstoupit do protiněmeckého odboje. Videa skvěle konvenují i s prostorem, který různě proměňují, třeba na válkou zničenou Varšavu nebo složitou Konstantinovu mysl. Live cinema ani video art nejsou v současném divadle nic neobvyklého, zde se však jedná o pozoruhodný estetický zážitek, který má svůj význam i funkci.

Ráda bych na závěr zdůraznila, že Morfium patří mezi nejvíce propracované inscenace, které jsem v tomto roce zhlédla. Zároveň zdařile navazuje na dramaturgickou linii Rekulturu, který podobně jako Krajina přílivu experimentuje s žánry a formáty, ale ,,pouze” na poli divadelního umění. Za zmínku například stojí divadelní instalace PARSIFALOVÉ I. a II. Apoleny Vanišové zkoumající životy chlapců ze zařízení pro výkon ústavní výchovy. V ní se rovněž kombinuje video, performance, dokumentární divadlo a výtvarné umění. Z hlediska historických témat a otázky identity se pak inscenace přiléhavě doplňuje s dokumentární sondou do života mladých běloruských a ukrajinských uprchlíků s názvem Zastávka Evropa, která vznikla v koprodukci s běloruskou skupinou Social Theatre Lab a Divadlem X10, kde byla i několikrát uvedena. Rekultur se tak pod vedením režisérky, kurátorky a producentky Ewy Zembok stává výrazným kulturním hybatelem, který nezná hranice experimentu a pracuje s mimořádnou sociální citlivostí, jako tomu ostatně je i v případě synagogy na Palmovce.

Petra Kupcová