V Not a Subject, novém pohybovém projektu tanečního kolektivu SPOLK, vycházela choreografka a performerka Kateřina Chalupská (dříve Jabůrková) z témat ženského bezdomovectví, mateřství a institucionální péče o tyto marginalizované skupiny v českém prostředí. Společně s dramaturžstvem Romanem Poliakem, Ester Hauser Trčkovou a tvůrčím týmem vytvořila úzkostnou, někdy úsměvnou, ovšem strašidelně apelativní inscenaci.

Chalupská s kolektivem vycházela nejen z knihy Rada Bandita Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova, ale i z osobních rozhovorů se ženami a muži bez domova. V téměř hodinovém díle nezachycuje jen jejich životy a problémy a na jeviště pražského Divadla X10 přináší dvojí pohled.

Napodobuje, simuluje a nechává zaznít konkrétní příběhy. Ve voiceoveru slyšíme například o osudu romské ženy, kterou opustil muž, sociálka jí vzala dítě, měla problémy se zákonem a nakonec skončila na ulici. V jemných i drsnějších, místy až snových scénických výjevech sledujeme ženu žebrat, v nepříznivých podmínkách nocovat nebo se prostě tak potulovat. Mezi voiceovery však Chalupská vkládá i pohybové a mluvené pasáže a s mimetickou linkou tvůrkyně souběžně rozvíjí i druhou, kontrastní.

Not a Subject pracuje i s principem voyeurismu, kterého se coby společnost v případě lidí bez domova dopouštíme. Vědomě publikum upozorňuje na to, že témata jsou zpracovávána i nahlížena z extrémně privilegovaných pozic, čímž se ptá, do jaké míry je vůbec v pořádku o nich mluvit a sdílet je.

Někdy umělkyně animuje křehké tvárnice a staví si z nich přístřešky, kam se ale nemůže vejít, jindy křídou na podlahu píše „špíno” nebo ze sutin v zadním plánu jeviště trhá uschlé kvítí, které pak v drásavě dlouhé scéně nabízí za nesmyslně vysoké částky publiku. Právě v ní tkví kritika nebo alespoň pojmenování voyeurismu a nečinného přihlížení, které v otázce bezdomovectví společně sdílíme. Vybraní diváci a divačky většinou květinu tiše odmítají, neochotně loví jen stříbrné mince nebo se modlí, aby k nim nervní a napjatá žena vůbec nepřišla.

Zmiňované scény performerka prokládá pohybovými a tanečními sekvencemi na hutnou, rytmickou a dunivě pulzující elektronickou hudbu Václava Chalupského. V nich z rolí žen bez domova vystupuje a stává se jen fyzickou nositelkou jejich emocí a vnitřních procesů. Zprvu je jejím primárním pohybovým zdrojem chůze na místě, kterou doplňuje úzkostlivými gesty paží, když se sama objimá nebo s nimi křečovitě lomí kolem těla. Později se dostává i na podlahu a v zaťatých polohách i škubavém pohybu ukazuje znásilnění, fyzické násilí i naprosté zoufalství.

Její vyprávění má podobu citlivé, scénicky zdařilé a poutavé, ale i poučené inscenace, která si uvědomuje své limity. Upozorňuje na téma, které se tabuizuje, odsouvá a nedostatečně řeší na mnoha úrovních. Zároveň ale připouští, že zavdává i otázkám, do jaké míry je bezpečné a eticky přijatelné hovořit za subjekty, kterých se téma týká. Jak ale zaznělo na debatě po premiéře, na straně dotazovaných žen bez domova je prý silná poptávka po tom, aby se o nich mluvilo. Několik z nich mělo i na premiéru dorazit, bohužel to ale nezvládly. Zatímco my mohli v teple divadla sedět, koukat na umění a popíjet víno.