„Představivost nás nikdy nemění a je vždy projektivní. Umožňuje nám orientovat se, ale to je vše. Úkolem umění je naopak překračovat, překonávat hranice představivosti. K tomu je třeba transformovat nejen to, co si dokážeme nebo nedokážeme představit, ale i formy určování, které řídí naše myšlení. Úkolem umění je narušit nebo rozbít kauzalitu. Nebo jinak řečeno: zrušit vztahy, spojitosti a souvislosti mezi věcmi.“

- Mårten Spångberg, taneční teoretik, Post-Dance

Stojím na břehu klidné řeky Sázavy a dívám se na hustý pás vysokých kopřiv. Odpovídám na pobídku umělkyně Frederike Doffin, která nás – kdo se účastníme symposia Dancetopia a jejího sdílení Transitional Momentum, vyzvala, abychom v okolí vyhledali nějakou rostlinu a pokusili se s ní komunikovat. Sdíleli s ní své myšlenky, které se týkají klimatické změny, možná si od ní nechali poradit nebo se inspirovali… Je mi horko a vnímám, jak mi slunce pálí nos a jak mi rozmrzají končetiny po chladné noci. Koutkem oka zachytím kolegu, jak si opodál lehá do trávy. Působí hluboce soustředěně. Míjí mě hravě se pohybující účastnice, která svou rostlinnou partnerku teprve hledá. Já se ke „svým“ kopřivám vztahuji skrz neuskutečněný dotyk. Myslím na to, že tento kout přírody má status null and void. V rámci legislativy toto spojení označuje něco, co nemá žádnou právní sílu a je považováno za neexistující. Setkání s pásem kopřiv zvědomuje podobně žahavou a v jistém smyslu „neplatnou“ část mě samotné.

Druhý ročník víkendového symposia Dancetopia tematizující ekologii a regeneraci se letos konal od dvacátého do čtyřiadvacátého června. Jeho hlavní část se odehrála o víkendu v ALTA Air kempu poblíž Zruče nad Sázavou, s jednodenním odstupem proběhlo celovečerní zakončení v okolí pražského Studia ALTA. Symposium mělo letos rezidenční charakter (předcházelo mu tvůrčí soustředění pro čtyři umělkyně a jednoho umělce) a kladlo důraz na výměnu uměleckých praxí, veřejná část sestávala z tzv. sdílení. Toto pojmenování naznačuje, že nejde o hotová představení, ani o work-in-progress, ale o vzájemnou inspiraci mezi zapojenými lidmi.

Dancetopia je součástí širší sítě neformálně, smýšlením spřízněných festivalů s několika společnými rysy. Svou reportáž z akce jsem napsala pro web Taneční zóny (přečíst si ji můžete tady), teď ale spíše hledám slovník, který by byl v souladu s tím, jaké hodnoty Dancetopia a jí blízké události podle mého dlouhodobého pozorování vyznávají. Všímám si totiž, že staré bezpečné pojmosloví s nimi často stojí v přímém rozporu. Snad proto, že má sklon izolovat, zatímco jedním z nejvýraznějších znaků těchto akcí je jejich vztahovost.

 

 

Vnímat se ekosomaticky

Když jsem během Dancetopie stála na břehu řeky Sázavy, přenesl mě flashback o půl roku zpátky na festival Bazaar. Nacházím se v zahradě Kafkárna a snažím se bez použití rukou sníst předkrm v rámci performativní večeře. V altánku visí na provázcích kusy zeleniny a ovoce. Vybírám si ředkvičku, protože ta by měla jít ukousnout snadno. Lidé kolem mě se potýkají s jablkem nebo konfitovanou petrželí, které před pokusy o nakousnutí uskakují. Trochu se vzájemně povzbuzujeme a vášnivě si radíme. Pak se dám do řeči s mladou polskou kurátorkou. Před chvílí jsme zjistily, že jsme v létě obě navštívily italský festival Santarcangelo. Říká, že si obzvlášť silně vybavuje choreografii polské umělkyně Agaty Siniarské null&void. Vytane mi na mysl můj vlastní zážitek z onoho představení, během jehož začátku zaplnily téměř prázdné jeviště nervy drásající zvuky bombardování. K vidění byl jen kopec z černého igelitu. Název null&void odkazoval k bezmoci fauny a flory tváří v tvář válce.

Po nějakém čase se ukázalo, že zvuky bombardování vytvářela sama umělkyně, dlouho schovaná na scéně. Představení odehrála v kostýmech, které měly atributy neurčitých zvířecích bytostí. Její tělo získávalo částečně zvířecí podobu, konkrétně se proměňovalo v bytosti s vybledlým pigmentem a krvavýma očima zvyklé na život v temnotách. Tato fyzická zkušenost se mi intenzivně vybavila, když jsem stála u řeky Sázavy a snažila se komunikovat s pásem kopřiv… Na Dancetopii jsme v rámci různých cvičení často zkoušeli navazovat kontakt s přírodninami, které neumožňují lidský způsob komunikace. Jednalo se o jeden z tzv. neproveditelných úkolů, s nimiž často pracuje současná choreografie (např. v české performativní komunitě již poměrně známá Alice Chauchat). Existovat jako květina nebo jako kámen, dotknout se ve své představivosti neznámého. Není to projev naivity, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale prostředek, jak probudit magické a spekulativní myšlení.

 

 

Dancetopii propojuje s festivaly Bazaar a Santarcangelo skutečnost, že v nich tělo nebývá v žádném smyslu neviditelné nebo neutrální. Neskrývá se za technickou virtuozitu ani za znakovou strukturu inscenace, vyjevuje se v hlubokých vztazích ke svému okolí, ekosomaticky. Ekosomatika je relativně nové pole výzkumu a praxe, které spojuje somatické poznatky a oblast ekologie, což je mnohem širší pojem, než by se mohlo na první pohled zdát. Do středu svého zkoumání staví lidské tělo v hlubokém vztahu k životnímu prostředí. V konvenčních představách bývá tento vztah vykreslován jako něco harmonického, nicméně díla vycházející z ekosomatiky takovou idealizaci často narušují a ukazují jeho nepříjemné, až bolestné roviny. Okolím lidského těla totiž vždy nebývá krásná venkovská krajina, ale tísnivá městská nebo válečná, jak ji zobrazuje null&void.

Agata Siniarska ve svém díle přistupuje k tělu ekosomaticky, což jej tematicky provazuje s letošní Dancetopií. Na svém instagramovém profilu zachycuje, jak se pečlivě stylizuje do podoby různých bytostí. Obléká si kostýmy zvířat a ve výsledku má její dílo blízko k tzv. crip estetice (ta – často v pozitivním světle – zviditelňuje tělesné i mentální hendikepy a zkoumá jejich vztah ke kontextu dominantní společenské normy). Stvoření, za něž se umělkyně převléká, mají neskutečná supertěla, většinová kultura by je ale zároveň označila za hendikepovaná. Jsou živými příklady toho, jak ekosomatická propojení mezi lidmi a životním prostředím mohou (i nemusejí) nabývat forem, které alespoň na první pohled děsí a vzbuzují neklid.

 

Regenerace, ale ne v izolaci

Rezidentkou letošní Dancetopie byla například umělkyně ruského původu Asya Ashman, která se zabývá destrukcí a ve své tvorbě nepotlačuje žádnou z emocí vyvolaných tímto tématem. Formát, v němž společně s Theresou Bendjus téma zpracovává, je komediální a kabaretní. Asya Ashman, která (tentokrát bez své spoluautorky) na symposiu sdílela rozpracovaný projekt Kick-off: destroying the potentiality, vyzývala publikum k tomu, aby se velmi osobně zamyslelo nad svou potřebou ničit věci, ať už hmotné nebo mentální, a následně iniciovala společné ničení různých fiktivních i skutečných objektů. (Viděla jsem dvě verze projektu a tato část pokaždé probíhala výrazně jinak, její součástí však vždy byla fyzická destrukce, během níž bylo možné dát hravým způsobem průchod nahromaděným emocím.) Bylo to zábavné, ale zároveň velmi přímočaré. Strach, vztek, ale i libé pocity v této tvorbě dostávají průchod zcela v souladu s tendencemi neutíkat od nejistot, což je pro toto tvůrčí prostředí charakteristické. V rozhovoru vedeném Hanou Polanskou Turečkovou, který vyšel na serveru OperaPlus, Asya Ashman říká, že si téma vybrala v reakci na strategie nenásilného odporu, které v její domovině selhaly. Jedním ze záměrů díla je porozumět tomu, jak destrukce funguje, předtím, než ji odmítneme. Dávat od ní ruce pryč zkratkovitě a pouze ze strachu by totiž mohlo být nezodpovědné.

Tvůrčí strategie, jimž dala prostor Dancetopia, měly jednoho společného jmenovatele: nedusit negativní emoce v izolaci, ale vynést je na světlo, prožívat je v sepětí s ostatními lidmi a životním prostředím, jakkoliv poničeným. Právě to mělo ve zdejším kontextu regenerativní potenciál. Některé typy regenerace nelze uskutečnit v izolaci a paradoxně ani bez námahy, a právě ty Dancetopia zkoumala. Ve slavném manifestu Rest Is Resistance píše jeho autorka Tricia Hersey, že v naší kultuře máme velmi omezené představy o tom, jak může regenerace vypadat. Není to nutně synonymum pro dovolenou, ani pro pravidelné odpolední šlofíky. Může probíhat i v případě, kdy se cítíme zatížení. Takový typ regenerace jsme si vyzkoušeli například během sdílení The Protocol rezidenta Matthewa Rogerse, který nás vedl k tomu, abychom spolu dlouze hovořili nebo zkoumali různé formáty diskutování, zatímco jsme se věnovali pohybovým etudám. Dělení pozornosti mezi dvě paralelní činnosti bylo občas frustrující, protože tok hovorů se dal řídit ještě složitěji než obvykle. Na druhou stranu takto vyvolaná roztěkanost umožnila odpočinout si od obvyklého typu zodpovědnosti za směřování konverzace či snahy v ní vyniknout, protože během cvičení pro tyto úspěchy nevznikl prostor.

 

Upozadit samoúčelnost umění

Podobné pojetí tělesnosti jakožto zásadní báze vztahů s prostředím nacházím i v produkcích pořádaných Studiem ALTA nebo Divadlem X10, především v jeho dramaturgické lince Y Events. Zařadila bych k nim také festival KIOSK ve slovenské Žilině a podle vyprávění má obdobný charakter i v našem prostředí poměrně známý Homo Novus v lotyšské Rize. V dramaturgii těchto divadel a festivalů není prostor pro tělo v modernistickém pojetí, tělo „osvobozené“, tj. zbavené všeho, co mu brání v optimálním výkonu nebo uskutečnění individuálních vizí. Ačkoliv jmenované události rozhodně nespadají do mainstreamové kultury, nestavějí svou identitu na vymezování se vůči ní, ani na snaze se od ní očistit. Naopak, často hledají cesty, jak ji přijímat a učit se s ní žít. Vytvářejí si vlastní hodnotové hierarchie, které na publikum kladou určité nároky. Aby bylo s těmito díly možné navázat kontakt, je potřeba jejich nastavení nejprve porozumět. Nestačí se opřít o znakové struktury – právě na ně kladou ona díla minimální důraz.

S odebráním důrazu na znakovou strukturu díla jde ruku v ruce tendence zvýraznit všechny jiné funkce uměleckého díla, než je autonomie jeho znaků (například Jan Mukařovský rozpracoval teorii čtyř typů funkcí uměleckého díla, z nichž pouze ta estetická existuje samoúčelně, zatímco praktická, teoretická a symbolická se orientují na svět mimo vlastní umělecké dílo). Nad důvody, proč je v současných performativních uměních na pomezí divadla a tance tak silná tendence vyzdvihovat funkce, které umělecké dílo provazují s životní realitou, se do hloubky zamyslela spolu se svými respondentkami Hana Polanská Turečková v dalším z rozhovorů, které letos vyšly na serveru OperaPlus. Spolupracovnice Dancetopie Nora Thompson se domnívá, že ačkoliv byla potřeba neoddělovat navzájem umění od života vždycky přítomná, dnes pro ni ve společnosti existují extrémně silné motivace. Ty plynou ze sílící nejistoty způsobené probíhajícími klimatickými změnami, mnoha krvavými geopolitickými konflikty i ze stupňujícího se napětí v západních společnostech.

V souladu s názvem vlivné knihy Donny Haraway Zůstat u nesnází je v uměleckých komunitách častou obrannou reakcí touha s těmito nejistotami zůstat, neutíkat od nich a zdůrazňovat i u uměleckých děl jejich napojení na tlaky a témata životní reality. Odtud vyplývá také zaměření na praxe, které víc berou do hry jiné než estetické funkce performativního umění. Dá se říct, že izolovaná práce na excelentním výkonu, která může otevřít dveře k hodnotám, jako je výjimečnost nebo schopnost „strhnout publikum na kolena“, se k tomuto přístupu k životu a k umění příliš nehodí. Existuje tu spíš tendence vymýšlet a pěstovat jiné způsoby přežití a úspěchu, mnohem více založené na vztazích, a to i mezi introvertními jedinci.

 

 

Sociální síť, ale hluboce tělesná

Dancetopia má v kontextu výše zmíněných festivalů a setkání, v nichž převažuje akcent na prezentaci děl před publikem, svoje jedinečné a výrazné místo. Je výjimečná tím, že zde výrazně převládá čas strávený (spolu)tvorbou a vzájemnou inspirací nad tím, kdy se hraje pro publikum. Loni i letos měl program pro veřejnost z velké části formu workshopů uzpůsobených tak, aby se mohli zapojit i lidé bez tanečního nebo uměleckého zázemí. Formát Dancetopie má sice z dlouhodobého hlediska střídat ročník zaměřený na proces s ročníkem zacíleným na prezentaci hotových děl, ale obě varianty, jichž jsem se během prvních dvou ročníků zúčastnila, byly velmi participativní. Jak se ukázalo v rámci osmi rozhovorů, které jsem letos vedla přímo v kempu, komunitní rozměr události byl skutečně podstatný. Pro zúčastněné byla prostorem, „kde můžete být spolu a nehrotit nic“, „otevřeným pro ty, kdo chtějí sdílet, i pro ty, kdo nechtějí“, „který je strukturovaný a zároveň DIY“. Setkání současně poskytovalo prostředí, „které je podpůrné a dává pocit sounáležitosti, i když jen na dva dny“, nabízelo „spojení lidí, kteří jsou zvyklí žít komunitně a komunitně přemýšlet, takže aktivně pomáhají v kuchyni, aniž by tu byl nějaký set pravidel“, nevynucovalo zapojení, ale nebyla v něm ani „žádná pohybová péče o začátečníky“. Cesty k účasti na akci navíc spojoval aktivní společný zájem – odběr newsletteru Studia ALTA, osobní doporučení od kamaráda, sympatie ke stylu propagace, nabídka vlastních fotografických služeb a dorazili také ti, kteří nebyli v open callu vybráni k předcházející rezidenci.

V rozhovorech, které jsem sbírala během letošního pobytu v ALTA Air kempu, se opakovaně objevovalo téma tvůrčího a životního tempa, které na Dancetopii určoval pobyt v komunitě a kontakt s přírodou. Obě tyto roviny kladly na smysly značné nároky a bylo obtížné a snad nemožné si udržet městskou tvůrčí i životní dynamiku. Schopnost komunity přivábit a „polapit“ lidi z vnějšku zpracovávalo sdílení Liquid Fire Beatriz Silvy Arandy, které začalo nenápadně – jako běžný formát sólového tanečního představení. Její tanec však kombinoval opakující se motivy tak časté, až to připomínalo rituální zpěvy, s jejichž pomocí lze navodit stavy transu, a reagoval na sebenepatrnější dění v okolí. Obzvlášť během pražské varianty se tanečnici podařilo touto úvodní částí aktivizovat většinu publika, které se posléze snadno napojilo na chytlavou repetitivnost a společně s ostatními začalo odpovídat na sebemenší šum v okolí. Bylo fascinující sledovat zevnitř, jak se situace zformovala a jak se mezi publikem a účinkující doslova rozplynula hranice.

Na Dancetopii jsem měla intenzivní dojem, že se pohybuji v kontextu sociální sítě, kde se komunikace na rozdíl od globálních internetových sítí zakládá na hlubokém tělesném kontaktu. Od tlaků, které na nás v kultuře vytvářejí platformy jako Instagram nebo Facebook, jsme sice odpočívali, byly však přítomné v našich rozhovorech, zejména v tom věnovaném umění v politickém kontextu, jenž proběhl první den symposia při setkání u ohně, kdy nás fyzicky propojil chlad. Dancetopia nabídla silný ponor do kolektivního prožívání offline skutečnosti, zatímco virtuální „instant messaging“ často tematizovaly zdejší rozhovory, a především sdílení nazvané Failure as a Mode of Listening. Jeho autorka, interdisciplinární umělkyně Ran Jiao pracovala ve svém audiowalku se situací, kdy do jisté míry splývají prostorové a časové hranice, ale zasadila ji do velmi tělesného kontextu. Vypravěčka k nám hovořila z města, kde čekala na vstup do Evropy, ale neustále připomínala, že my ji posloucháme na jiném, vzdáleném místě. I když jsme se svým způsobem nacházeli v bezčasí a mentálně na dvou místech zároveň, smyslově se tematizovala konkrétní krajina, jíž jsme všichni společně procházeli. Příběh jsme prožívali izolovaně skrz poslech ve sluchátkách, nicméně přítomnost ostatních nebyla zanedbatelná. Odcizení a izolace – důležitá témata příběhu jako takového – byly a zároveň nebyly přítomné.

Na Dancetopii, kterou tak silně charakterizuje komunitnost a udržitelnost, se paradoxně setkávají lidé z celého světa. Neklade se tu důraz na excelenci, přesto se účastní lidé často s bohatou zkušeností z uznávaných tanečních institucí. Symposium v žádném případě není dílo těch, kdo by nebyli schopni vytvářet konzervativní choreografické struktury nebo tančit na profesionální úrovni – právě naopak. Fascinuje mě například, kolik se tu objevilo bývalých baletek, anebo kolik účastnic absolvovalo nějakou prestižní zahraniční taneční školu. Dancetopii vnímám jako platformu, která do hloubky zkoumá, jak může otevřenost v tanečním umění přispívat k jeho udržitelnosti. Jde o prostor intenzivního rozšiřování – nejen představivosti, ale i vnímání prostoru a času. Otevřenost Dancetopie byla samozřejmě také koncepční a spočívala třeba v tom, že událost nezakládala svou identitu na queerness, i když byli přítomní queer lidé. Nebo v tom, že se vyhnula oficiálnímu uvádění národností v programové brožuře. A také rušila konvenční hierarchie mezi profesionálními účinkujícími a tanečně netrénovaným publikem. V rozvolňování struktury a oslabování tzv. autonomie uměleckého znaku jde organizační tým Dancetopie hodně daleko. Ne však natolik, aby je zrušil úplně, vysoké napětí i tajemství zůstávají a otevírá se prostor pro intuitivní zkoumání všech výše nastíněných témat.

Barbora Etlíková