Vendula Nováková: „Chtěla bych být na jevišti pokaždé jiná. Ale hlavně si chci zase věřit.“

Příběhy čtyř současných hereček Moravského divadla Olomouc, díl IV.

seriál Ely Brotkové

V loňském roce se mi vícekrát podařilo navštívit Moravské divadlo Olomouc (MDO) – divadlo, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla, a vlastně ani netušila o jeho existenci. Zabloudila jsem do něj díky nedávné činoherní premiéře Erbenovy Kytice slovenského režiséra Mariána Pecka, jehož divadelní tvorbu sleduji kontinuálně již několik let. Byla jsem velmi zvědavá, jak si poradil s českou literární klasikou, tak jsem neváhala a vycestovala za novým divadelním dobrodružstvím.

Inscenace Kytice mě nakonec upřímně nadchla svojí netradiční divadelní magií: levitujícími židlemi, mohutnou dřevěnou skříní ukrývající slasti i neřesti, kontrastní hrou pestrobarevných světel, naléhavou hudbou, androgynními charaktery, podmanivě stylizovaným pohybem, jakož i vypjatými dramatickými situacemi zobrazenými optikou současné doby.

Z hereckého obsazení inscenace Kytice mě především zaujaly čtyři herečky: Natálie Tichánková (jako Vypravěčka v baladě Polednice, Nevěsta v baladě Svatební košile), Kristína Jurková (jako Panna v baladě Vodník, Dcera v baladě Dceřina kletba a Vdova v baladě Holoubek), Jana Posníková (jako Matka v baladě Polednice a Babka v baladě Vrba) a Vendula Nováková (jako Vypravěčka fragmentů balad Věštkyně Záhořovo lože a Paní/Vrba v baladě Vrba). Tyto herečky si získaly moji pozornost nejen tím, že na hraně tragičnosti pozoruhodně ztvárňují klíčové ženské hrdinky.

Moje zvědavost dozvědět se více o procesu vzniku inscenace Kytice i o mně dosud neznámých herečkách nakonec vyústila v interview s Natálií, Kristínou, Janou a Vendulou. Mým cílem je víc zpropagovat současný činoherní ansámbl MDO, proto každý díl seriálu představí jednu herečku z různých hledisek. Naše rozhovory se nezaměřovaly pouze na divadlo. Mluvily jsme i o jejich morálních vzorech, volnočasových aktivitách i zatím nesplněných snech.

/

V posledním díle představuji Vendulu Novákovou – činoherní herečku, která má také zkušenosti s operetním, muzikálovým (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě) a loutkovým divadlem (Divadlo loutek Ostrava). Vendula je absolventkou hudebně-dramatického oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Má sympaticky široký úsměv a zvědavé oči. Herecky vyniká svérázným temperamentem. Její divadelní začátky jsou spojeny s Divadlem Šumperk (2010 – 2014). Angažmá v Činohře MDO získala od sezony 2017/2018. Za své herecké výkony byla v rámci repertoáru Činohry MDO oceněna za nejlepší ženský herecký výkon zatím dvakrát. A to v roce 2018 za roli Nany v inscenaci Boží mlýny (rež. Roman Vencl) a následně v roce 2023 za roli vrchní sestry Mildred Ratchedové v inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem (rež. Pavel Khek). Vendula v Činohře MDO v době konání rozhovoru zkoušela titul Koule (rež. Darek Král a Roman Vencl), kde hraje roli Radmily, atletické legendy i Moderátorky. Premiéra se odehrála 6. června 2025. Náš rozhovor zachycuje Vendulinu divadelní cestu, aktuální výzvy a budoucí ambice a snaží se přiblížit i její osobnost.

 z osobního archivu Venduly Novákové
z osobního archivu Venduly Novákové

                                                                                                                             

Jak jste se dostala k divadlu? 

V podstatě jednoduše, protože jsem se narodila do umělecké rodiny. Tatínek byl herec a maminka baletka. Jít následně na přijímačky na konzervatoř pro mě bylo přirozené. Rodiče nechtěli, abych se věnovala herectví, protože dobře věděli, že to budu mít těžké jako holka i jako dcera divadelních rodičů. Ale nakonec mě podporovali a podporují, a jsou největšími kritiky a rádci. Byly na mě kladeny vyšší nároky, ale v dobrém. Všechno mělo svůj smysl a já jsem vděčná, že mi rodiče nikdy nezametali cestu a všechno jsem si musela vyřídit sama. Jsem za to na sebe i na ně dost hrdá.

Jaké jsou vaše vzpomínky na studium na ostravské konzervatoři? 

Měla jsem štěstí na pár lidí, kteří mě formovali. S některými to nebylo úplně ono, chtěla jsem vždycky trochu víc, ale ráda vzpomínám na pana Bedřicha Jansu, režiséra našeho maturitního představení Hodný pan doktor. Díky němu jsem herecky vyrostla. Často vzpomínám i na pedagožku jevištního pohybu a tance, paní Evu Polzerovou, která byla někdy dost drsná, ale zároveň z nás chtěla vytěžit maximum a byla velmi férová. Její největší ocenění jsem získala právě po maturitním představení, kdy řekla: „Vendy, přeskočila jste laťku.“

S jakými divadly jsou spjaty vaše profesionální herecké začátky? 

Po konzervatoři jsem začínala v Divadle Šumperk, které bylo také štací mého otce. Byla jsem tam čtyři roky. Ale v té době mi to město nepřirostlo k srdci a často jsem odtud utíkala do Ostravy. Většinou jsem tam byla pouze v divadle a neměla žádný sociální kontakt. Moje generace byla nejmladší. Ve čtyřiadvaceti jsem poprvé vyhořela. Takže jsem dala v divadle výpověď, i když jsem neměla žádnou jinou práci. Byl to hodně odvážný krok, myslela jsem, že divadlo už nikdy nebudu dělat. Rodiče mě tehdy hodně podpořili a pomohli mi. Chvilku jsem pracovala v obchodě s orientálním zbožím a pak jsem poprvé vyhrála konkurz. Bylo to do inscenace Dokonalá svatba Městského divadla Zlín v režii Michaely Doleželové a Romana Vencla, kterou dodnes hrajeme, už ne ve Zlíně, ale tady v Olomouci. Ve Zlíně jsem chvíli byla stálou hostkou. Pak jsem dostala angažmá v Moravském divadle.

Jak si vzpomínáte na své začátky v Činohře Moravského divadla Olomouc?

Když mi bylo „hozené lano“ do tohoto divadla, byla jsem za to strašně vděčná. Zároveň jsem měla pocit, že po svých předešlých zkušenostech především se zpíváním a tančením už činohru moc neumím. Cítila jsem určitý druh respektu před „bytím“ na jevišti. Ale něčím jsem vedení asi musela zaujmout, když mě najednou chtěli do angažmá. Kariéru v Moravském divadle jsem začínala ve třiceti. Postupem času jsem dostávala zajímavější role a díky tomu získávala silnější pocit, že „na to mám“. Chtěla jsem hrát co nejvíce oduševněle... (úsměv) Teď to ale cítím jinak a pochybuji o sobě z mnoha důvodů. Po sedmi letech mám pocit, že už divadlu neumím dát víc a ani ono mě. Je to období tvůrčí krize, vyhoření, pocitů úzkosti. Každá větší role je pro mě těžší výzvou než jindy. Jsem na sebe docela tvrdá, když hraji velkou roli. V tomhle pro mě bylo výzvou i mé poslední zkoušení inscenace Kytice, kterou uvádím i zakončuji jako vypravěčka. Zároveň ty Erbenovy verše nejsou vůbec lehké na pochopení a dosud si myslím, že je neumím dostatečně předat. Stále je to veliká práce, ale učím se překonávat samu sebe. Někdy má větší sílu říkat repliky jednodušeji než do nich míchat silné emoce.

Už jste nastínila, že vaše poslední představení v Moravském divadle je titul Kytice v režii Mariána Pecka. Jak s odstupem času hodnotíte zkušební proces?

Proces byl náročný pro nás pro všechny. Chtěli jsme se zbavit původní folklórnosti balad a reflektovat je současněji. Ale nebyl dostatek času věnovat se stejně všem baladám, hlavně Zlatému kolovratu a Svatební košili, a to mi nepřišlo úplně fér... Mě osobně bavila zkouška balady Vrba, kterou hraji s Tomem Krejčím. Jedna probíhala ve foyer divadla, a to pro mě byla velká magie na malém prostoru. Jsem vděčná i za setkání s Majou Danadovou, se kterou bych v budoucnosti ještě určitě chtěla pracovat. Má neuvěřitelné charizma a baví mě i její jiné uvažování o divadle přes pohyb i něco tajemného navíc. Erbenovy balady jsou neuvěřitelné ve svém přesahu do dnešní doby. Souzním s nimi, ale i s jejich pohádkovostí.

z inscenace Kytice (balada Vrba), archiv Moravského divadla Olomouc

                                                                                                 

Jaký je váš oblíbený divadelní žánr? 

Mám ráda komedie i drama. Nic nepreferuji víc nebo míň. Je mi to jedno i co se týče postav. Jakákoliv výzva je za mě super. Čím jsem starší, tím jsem radši, když hraju něco, co jsem v životě nehrála. Aktuálně ale potřebuji nový impulz, že má divadlo stále smysl.

Jaký typ postav je vám blízký?

Obecně mě v postavách vždy zajímá něco divného, zvráceného. Mám pocit, že spousta herců a hereček jsou na jevišti jen hezcí a neumí se zošklivit, být hnusní, shodit se. Za mě je to ohromně osvobozující. Milovala jsem pokřivenou Martirio v Domu Bernardy Alby. Mohla jsem se vyřádit.

Co postava, kterou byste si nikdy nechtěla zahrát? Existuje taková?

Asi bych nechtěla hrát žádnou hlavní roli v muzikálu, protože vím, že bych to nikdy neuzpívala. (smích) Teď bych už nechtěla hrát ani všechny ty Julie, Manon, nebo jiné lyrické romantické postavy, které mi vlastně už nic neříkají.

Jaké kvality by měl mít „dobrý“ herec nebo herečka?

Myslím si, že je důležitý „mrd“, charizma. Je fajn, když je herec chytrý a otevřený, s velkou fantazií. Neměl by se bát být na jevišti i trapný a zkoušet věci, které možná nebudou fungovat na první pokus.

 z inscenace Koule, archiv Moravského divadla Olomouc 
z inscenace Koule, archiv Moravského divadla Olomouc 

                                                                                                           

V čem byste se chtěla ještě herecky zlepšit? 

Chtěla bych být na jevišti pokaždé jiná. Ale hlavně si chci zase věřit.

Kým jste, když nejste na jevišti?

Jsem sama sebou. Mám ráda svůj klid, bytí... Také hodně čtu. Divadlo je práce, která mě baví, ale už bych za něj nedala život jako v minulosti.

ptala se Ela Brotková



Máme sušenky

Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme.
Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".

Máme sušenky

Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme.
Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".

Nastvení uloženo