Londýnské divadlo Donmar Warehouse je institucí nacházející se mimo West End v části Covent Garden. Kapacita sálu čítá 250 míst, což jej řadí spíše mezi komornější prostory. Publikum zároveň sedí ze tří stran těsně kolem jeviště, což podporuje velmi specifickou dramaturgii, která se soustředí na psychologická, intimní témata: diváci se totiž mohou díky prostorové dispozici cítit naprosto vtažení do děje. Není proto divu, že inscenace The Guilty, která měla v Donmar Warehouse premiéru 30. června 2026, v režii Felixe Barretta (zakladatele slavného souboru imerzivního divadla Punchdrunk), působí tak, jako by divák situaci prožíval přímo s Russellem Toveym – jediným hercem, který se po celou dobu představení objeví na scéně.

Inscenace vychází ze stejnojmenné divadelní předlohy liverpoolské dramatičky Chloë Moss, která se světově proslavila díky dánskému a americkému filmovému zpracování. Ty ale za londýnskou divadelní inscenací zaostávají – nevytvářejí tak zneklidňující prostředí, které umocňuje naléhavost příběhu. Zaměřuje se na policejního důstojníka Joea pracujícího na tísňové lince, který přijímá hovor od ženy unesené jejím manželem. Odkázán pouze na telefon a počítač se pouští do pátrání na vlastní pěst, při němž manipuluje s kolegy v terénu ve snaze oběť zachránit. V průběhu děje se však dozvídáme, že je situace úplně jiná. (Teď přijde spoiler!) Manžel se ve skutečnosti snaží odvézt svou ženu do psychiatrické léčebny, protože v psychóze zavraždila jejich malého syna. To ale vychází najevo až poté, co ona – na Joeův popud a s vidinou sebeobrany – svého muže zabije. O samotném policistovi se pak dozvídáme, že ho takto dostihla vlastní minulost. Kdysi při policejním zásahu totiž nevědomky sebral život někomu jinému.

Přestože jsem viděla představení v běžném divadelním prostoru, cítila jsem z něj silné prvky imerze. Tvůrcům se povedlo navodit stav, jako bych v samotném příběhu opravdu existovala. Tomuto pocitu napomohl skvělý herecký výkon Russella Toveyho, jež s přesností dokázal ztvárnit komplikovaně zobrazitelné emoce, jako je čiré zoufalství a vědomí naprosté bezvýchodnosti situace.

Tento můj dojem zároveň podpořila i precizní technická stránka. Všechny zvuky byly perfektně načasované, synchronizované a skvěle zdramaturgované, jelikož další postavy, z nichž ovšem zbyly jen hlasy, živě dabovala Sally Messham. Herečka dokázala s přesností a za pomoci trefně zvolených hlasových efektů namluvit malé dítě, muže i zoufalou ženu prosící o pomoc. Právě proto nepřekvapí, že se divadlo informaci o jejím obsazení rozhodlo neuveřejnit v žádných oficiálních materiálech, aby podpořilo dojem, že je postava Joeho v celém sále úplně sama, což podtrhuje stísněnost neřešitelného problému. A to se i povedlo – z představení jsem odcházela vydeptaná a s vtíravou myšlenkou, že jsem si přece jen měla koupit spíše lístky na komediální muzikál The Book of Mormon, který hrají na West Endu pouhých deset minut pěšky daleko.