Během letošního ročníku plenérového festivalu Antická Štvanice ovládla po deset večerů pražský ostrov posádka slavné lodě Argó, která se v čele s Iásónem (Zdeněk Piškula) vydala získat zlaté rouno. Režisérka Zuzana Burianová umístila pětici Argonautů mezi několik ohnišť a obklopila ji ze dvou stran diváky, kteří se tak v interakci s herci stali veslující posádkou. Měli naslouchat vyprávění o proběhlých cestách statečných Řeků, zatímco pomalu padala tma a jejich obličeje osvětloval jen oheň. Alespoň v ideálním případě.

Mé představení totiž narušil déšť, a tak se z louky a dřevěného torza lodi přesunulo do sálu VILY Štvanice. Argonauti ale na světle jisker a vůni dýmu stojí, protože budují atmosféru táborové skupinové terapie. Čtveřice herců a herečka udrželi dojem sounáležitosti i pod střechou, jen ne dostatečně dlouho. I ve světle většího plamene by ale jistě vynikla únavná délka inscenace založené primárně na řetězících se statických vyprávěních.

Od společného putování už nějaká doba uběhla. Argonautů přežilo jen pár a na popud Hérakla (Jakub Gottwald) se schází, aby si odpustili hrozné činy, k nimž během plavby došlo. Když totiž některé skutky odmytizujeme, ukážou se jako špatné – obzvlášť pokud k nim došlo během rádoby hrdinských cest. Mýtus o zlatém rounu nabízí dobrý výchozí bod k otevření tématu viny, jenomže to pod nánosem odboček a obskurních detailů zaniká a výsledkem je jen nedynamické epizodní vyprávění. Místy ho alespoň doplňuje poměrně nápaditý živý hudební podklad na pár strun, kusy dřeva nebo barely, na něž většinou hraje Orfeus (Jan Zadražil), přestože už po své cestě do záhrobí odmítá zpívat a „nespí s nikým, kdo se podobá Eurydiké“.

Dojem statičnosti vychází primárně z textu. Hru napsala Marie Nováková zastávající také funkci dramaturgyně a absence autorského odstupu je na výsledku zřetelná. V textu se střídají lyrické veršované bloky, které se podobají antickému stylu, a rychlé dialogy současným jazykem plné vulgarismů – Héraklés Iásóna bez opodstatnění neustále označuje za „línou s*ačku“, Médea je zase „namyšlená p*ča“. I přes tuto slovní nesnášenlivost jsou vztahy mezi pěticí nejasné. Lépe řečeno: jak jsou si vzájemně příbuzní a kdo komu zabil otce, je didakticky osvětleno, jen je těžké pochopit, jestli se i přes všechny skutky mají rádi, nebo ne.

Součástí mýtu jsou vedle Hérakla třeba jeho schovanec Hylás, vedle Akasta (Michael Hajda) jeho zavražděný otec Peliás, vedle Atalanty – jediné ženy na lodi v podání Markéty Ptáčníkové – její choť Melanión a vedle Iásóna jeho manželka a nemesis Médea. Na spletité osudy a vztahy se v inscenaci poukazuje, humorné narážky někdy pomrkávají na znalce a občas zbytečně zmiňovaná jména působí, jako by autorky chtěly dokázat, že všechny od poslů po krále znají a prostě si jen zvolily vlastní pětici. Aniž bychom se ale dozvěděli proč.

Inscenace by i přes to mohla díky rámci soubytí u ohně nabídnout jistý zážitek. Jenomže v důsledku rozpačitého výkladu textu trochu tápou i herci a každý volí jiný styl. Nejcivilnější Zadražilův Orfeus působí dojmem bezdomovce, Gottwald v roli excentrického Herkula nejlépe zvládá interakci s publikem, Akastos Michaela Hajdy jako by se diváků naopak bál. Ptáčníková u své Atalanty balancuje mezi jemností a panikou a ze všeho zcela vybočuje přehnaně patetický Zdeněk Piškula zvyklý na velké jeviště. Bohužel tak inscenace během oněch deseti večerů prošuměla… a asi raději poplujeme dál, jak nám radil Héraklés.