Červenec utekl rychleji, než jsem stihla vstřebat všechny dojmy z první návštěvy, a už zase startuji auto a vyrážím směr jižní Čechy. Abych se přiznala, nemohla jsem se další návštěvy dočkat. Na prodloužený víkend jsem si tentokrát naplánovala tři tituly: narativní prostor Kolemjdoucí spolku Pomezí v Českých Budějovicích, site-specific Hotel Fatigue Divadla Continuo v Týně nad Vltavou a na závěr opět Otáčivé hlediště v Českém Krumlově s operou Malý princ. Všechny tři měly na letošním Jižním Svérázu svou festivalovou premiéru, a já je všechny viděla během prvních repríz.

 

Šest kolemjdoucích, šest různých osudů

Mé první kroky vedly do pro mě velmi známých vod, k narativnímu prostoru spolku Pomezí. Narativní prostor je forma, v níž divák prochází scénograficky vytvořeným prostředím a příběh se dozvídá především z prostoru kolem, z předmětů, uspořádání místností a stop, které po postavách zůstaly, nikoli z herecké akce. S takovým prostorem jsem se poprvé setkala v instalaci Dům č. p. 21, která tematizovala rozvod dvou lidí z pohledu rodičů i zasaženého dítěte. Krátce o ní mluvím v Podcastu V Podhoubí, kde jsme se s Barborou Etlíkovou ohlížely za tvorbou spolku. Uvádění Domu č. p. 21 už bohužel skončilo, stejně jako původní verze narativního prostoru Kolemjdoucí v činžovním domě na Florenci, která měla poslední reprízu v minulém roce. O to příjemněji mě překvapilo, že se Kolemjdoucí přestěhovali do jižních Čech a v rámci Jižního Svérázu se znovu uvádějí v prostorách bývalých kasáren, dnes kulturně-kreativního prostoru Žižkárna v Českých Budějovicích.

Narativní prostor Kolemjdoucí vychází z podrobného sociologického výzkumu Rozděleni svobodou: Česká společnost po 30 letech. Ten navrhl, že se jako společnost dělíme na šest společenských tříd, které se od sebe neliší pouze výší majetku a příjmů, ale také sílou lidských vazeb, vírou v demokracii nebo množstvím kulturního kapitálu. Těchto šest tříd Pomezí zobrazilo v šesti obydlích. Na námětu a příbězích pracovali Pavel Gotthard, Barbora Klapalová a Eva Volenová, kterým se podařilo pro každý prostor vytvořit prototyp jedné společenské třídy a prostřednictvím výtvarné instalace kolem něj vystavět konkrétní příběh.

 

 

Všechna obydlí spojuje jeden prvek: v každém z nich je na viditelném místě stejná třídní fotka ze střední školy. Obyvatelé bytů jsou tedy bývalí spolužáci a před vstupem do každé domácnosti visí sluchátka s krátkou audionahrávkou, kterou si diváctvo může poslechnout, ale nemusí. Kdo se rozhodne naslouchat, dozví se nejen jméno postavy, které byt patří, ale i to, co si o ní spolužáci po letech myslí a jaké stereotypy a domněnky se s ní pojí. Vzniká tak první obraz postavy, který se ale při prozkoumávání místnosti postupně rozplývá.

Prohledávání prostoru připomíná detektivní práci: z jednotlivých stop se dává dohromady skládačka životního příběhu. Místnosti jsou přepažené příčkami a umělými stěnami a v každé z nich se skrývá i zákoutí vedoucí do dětství postavy. Tam vidíme, v jakém prostředí vyrůstala a co si z něj nese do současnosti. Příběh se přitom odvíjí po celou dobu procházení: s každou přečtenou zprávou, odhrnutým závěsem a otevřenou poličkou se doplňuje o další chybějící kus. Každý byt je navíc prostorem přítomné nepřítomnosti, svítí se v něm, v lednici čeká jídlo a vypadá to, jako by postavy místnost opustily teprve před pár minutami. Diváctvo tak postupně zjišťuje, jaké události obyvatele dovedly do současné situace, a první dojem, který vznikl díky poslechu nahrávky, se mění. Za něčím, co může působit jako osobní selhání, se tak často skrývá řetěz okolností, které si dotyčný nevybral.

Každé ze šesti obydlí patří jedné postavě. Zajištěnou střední třídu představuje právnička Jana, tu nastupující kosmopolitní zase IT specialista Petr, tradiční pracující rozvedený podlahář Vladimír a třídu místních vazeb učitel Tomáš. Poslední dvě kategorie zastupují ženy: ohroženou třídu zdravotní sestra Šárka a tu strádající samoživitelka Helena. Pomezí vytvořilo prostory tak, že na první pohled není jasné, kterou společenskou vrstvu kdo zastupuje, a je na diváctvu, aby to postupně odhalilo.

Mezi šesti domácnostmi lze hledat dvojice, které si jsou navzájem podobné: první dvě, prostřední dvě a poslední dvě. Zajištěnou střední třídu a nastupující kosmopolitní třídu, tedy první dvojici, prostor zobrazuje jako finančně dobře zajištěné. Právničce Janě i IT specialistovi Petrovi ale práce, která jim vydělává spoustu peněz, nepřináší uspokojení, a oba proto hledají naplnění jinde. Jana si to může dovolit, protože její hledání financuje manžel, generální ředitel jedné firmy. V šuplících a na policích nachází publikum u Jany doma nejrůznější pokusy o jiný „smysl života“: zahradničení, meditace, matcha ceremoniály a další aktivity. Petrovi zase práce vzala sociální vazby, kvůli čemuž se upnul na sport a dobrovolnou práci s dětmi. V jeho obydlí je znát dilema mezi dobře placenou, ale vyčerpávající prací a méně výdělečnou činností, která mu však dává smysl. Oba jsou tak v situaci, kdy si mohou dovolit o svém životě rozhodovat, a tím se liší od zbylých čtyř spolužáků.

Byty prostřední dvojice ukazují, jak často jdeme, nebo jsme nuceni jít, ve stopách vlastních rodičů. Vladimír, podlahář a zástupce tradiční pracující třídy, se postupně „stal svým otcem“: dělá manuální práci, kterou musel po jeho smrti převzít, přebral jeho postoje i způsob života a jeho vlastní sen o studiu filmu zůstal jen v zákoutí jeho dětství. Lístečky v jeho obydlí také naznačují rozvod s manželkou a to, že se po něm doma neustále něco chtělo. Stejný tlak jít v rodičových stopách dopadá i na Vladimírovu dceru. V jejím dětském deníčku se lze dočíst, jak se jí otec snaží předat svou zálibu v autech, kterou ona ale nesdílí. Učitel Tomáš, zástupce třídy místních vazeb, zůstal ve vsi, v domě svých rodičů. Vystudoval pedagogickou fakultu a stal se venkovským učitelem. I v jeho obydlí jsou lístečky, patrně od matky, s tím, co je potřeba zařídit a koupit pro nemocného otce. Dosvědčují, že Tomáš s rodiči opravdu bydlí a že se od něj očekává péče o rodinu. V případech tradiční pracující třídy a třídy místních vazeb do rozhodování výrazně vstupují povinnosti vůči rodině nebo vůči tomu, co od člověka rodina čeká.

 

 

Poslední dvojice zpřítomňuje situaci, kdy je každé životní rozhodnutí drahé. Šárka a Helena mají nízké finanční zdroje i slabou oporu v okolí, takže vztahy, které by jinde mohly být otázkou volby, se u nich proměňují v břemeno a odejít z nich je možné jen za cenu velkého rizika. U Šárky jde o dlouholetý vztah z mladých let, který se pravděpodobně proměnil v jednostrannou péči: Šárka je zdravotní sestra, ale doma figuruje především jako pečovatelka svého partnera Patrika, o kterého se podle audionahrávek stará. Co přesně je ve vztahu špatně, se mi ale zjistit nepodařilo. Vím jen, že Patrik je často nemocný, zlomil si ruku a Šárka mu pomáhá hledat práci. Co znamenalo umyvadlo plné léků, pro mě zůstává otázkou. Mohu se jen domnívat, zda šlo o Šárčino přetížení, které se mohlo proměnit v psychické problémy, nebo o Patrikovu možnou závislost na návykových látkách, jež by vysvětlila, proč nemá práci a proč se o něj Šárka stará. Také u Heleny se odráží partnerství z mladých let, které skončilo rozchodem a jedním dítětem. Otěhotněla brzy a u ní doma je patrné, že v ní zůstala nevybouřená mladá duše, která se musela příliš rychle proměnit v zodpovědnou matku. Její přítel se podobal jejímu otci a domácí násilí, které zažila jako dítě, se promítá i do jejího současného života, o čemž svědčí i její „dětské zákoutí“. Rozhodnutí od partnera odejít a dát přednost dítěti si vyžádalo velkou odvahu, a Helena ho přitom učinila ve třídě, která má nízký majetek a prakticky žádný sociální kapitál v podobě podpůrné sítě rodiny a známých. Právě proto, že za sebou nemá žádnou oporu, ji i správné rozhodnutí vystavuje riziku, že se její už tak křehká situace ještě zhorší.

Narativní prostor Kolemjdoucí ukazuje, že žijeme v bublinách vymezených společenskou třídou, a že za jejich hranicemi žijí lidé, kteří jsou nám podobnější, než si myslíme. Všechny postavy jsou spolužáci ze stejné střední školy, a přesto se jejich osudy rozešly do tak odlišných míst, protože každý z nich vyšel z jiné výchozí pozice: z jiné rodiny, s jinými očekáváními a s jinou oporou. Prostor tak velmi dobře rozšiřuje obzory a zpochybňuje tvrzení, že se každý může vypracovat, když chce. Odhaluje, že to často není jen o konkrétním člověku a jeho vůli a schopnostech, ale o okolnostech, které si nevybral: ekonomické situaci, rodinném zázemí nebo slabé opoře v okolí. Výzkum Rozděleni svobodou přitom mapuje českou společnost jako celek, a vyvstává z něj tedy, že způsob, jak žijí jiní, se může výrazně lišit od toho, jak žiju já. Můj život není měřítko, podle kterého by se dal poměřovat život někoho jiného, a právě tohle je asi to nejdůležitější, co si lze z narativního prostoru Kolemjdoucí odnést.

 

Hotel Fantastigue neboli Fatigue

V pozdním pátečním odpoledni vyrážím do Týna nad Vltavou. Po páté hodině už na náměstí sháním něco k jídlu marně, otevřená je jen místní pizzerie, ulice jsou prázdné a město se zjevně chystá na víkendový klid. Po krátké zastávce v místním Otáčivém hledišti, které vlastnoručně postavil divadelní spolek Vltavan v roce 1983, směřuji na sídliště Vltava, do bývalé ubytovny Blanice, která se přes léto proměnila na Hotel Fantastigue — s upadlými písmeny na ceduli ale spíš na Hotel Fatigue, kde jsou všichni tak trochu unaveni. Do lobby přicházím za zvuků jazzové hudby a čekám ve frontě na klíč od svého pokoje; každý z publika dostává klíč s jiným číslem, které v průběhu večera ještě sehraje svou roli.

 

 

Site-specific inscenace Hotel Fatigue vznikla na místě, které samo o sobě nese víc příběhů, než by se jich vešlo do jediného představení. Bývalá ubytovna Blanice v Týně nad Vltavou sloužila v průběhu let jako evakuační centrum i dočasný domov stovkám až tisícům lidí: těm, které vyhnaly povodně, dělníkům, kteří stavěli Temelín, obyvatelům obcí, jež kvůli téže stavbě zanikly, i uprchlíkům před ruskou invazí na Ukrajinu. Letos v ní měl Hotel Fatigue festivalovou premiéru a stojí za ním Divadlo Continuo, nezávislý soubor vedený režisérem Pavlem Štouračem, který od devadesátých let žije a tvoří v jižních Čechách, ve vsi Malovice na bývalé zemědělské usedlosti Švestkový Dvůr. Continuo se věnuje fyzickému divadlu, které propojuje pohyb, tanec a výtvarnou stylizaci a mluví se v něm jen minimálně. Site-specific projekty na netradičních místech, od opuštěných továren přes historické budovy až po krajinu, navíc systematicky tvoří od roku 1997. Continuo tu proto nepřizpůsobuje hotovou formu cizímu prostoru, ale vychází z osudů místa i regionu, ve kterém samo žije. Ze všeho, co jsem na Jižním Svérázu viděla, mi tahle inscenace připadala koncepčně nejsilnější, označení site-specific tu totiž není pouhou marketingovou nálepkou, ale popisem skutečnosti, protože příběh vychází z historie budovy, a nejen z jejího prostorového uspořádání.

Prázdná místa, do kterých dlouho nevkročila lidská noha, mě vždycky fascinovala a divadelnímu spolku Continuo se podařilo tuhle prázdnotu i navzdory počtu účinkujících i diváků nechat vyniknout. Po získání klíče od „našeho pokoje“ vcházíme ještě v jedné ucelené skupině do hotelové restaurace, kde večer začíná i končí a kde také začínají i končí moje pocity nejistoty. Do restaurace vcházíme za svitu baterek a po tmě si hledáme místa, kam se posadit. Mezi nastoupenými číšníky a servírkami stojí nebo sedí také postavy ukryté pod průsvitnou fólií, jakou se při rekonstrukcích přikrývá nábytek, aby se na něj neprášilo. Ve chvíli, kdy se rozezní hudba, se z nich fólie postupně sundávají a postavy ožívají, což působí jako signál, že se probouzí samotná ubytovna i její příběh. Následuje dlouhá sekvence, která přechází od vcelku běžného objednávání nápojů přes příchody i odchody nejrůznějších postav — nevěsty, vojáka, staršího muže — a graduje sekvencí zmatených číšníků, kteří publiku servírují předměty vzdálené jakémukoliv obvyklému menu: cihly, rádio, na chvíli i šampaňské, které nám vzápětí zase odnesou. Po docela dlouhé době se jedna ucelená skupina začíná štěpit na ty, kdo mají číslo pokoje pod 500, a ty, kdo ho mají nad 500. První skupina odchází a my, ta druhá, ještě nějaký čas zůstáváme v restauraci. Zdlouhavé čekání zpestří vtipná vsuvka s číšníky a větrákem, kteří chodí stůl od stolu a publikum ovívají. Ano, uprostřed léta bylo v restauraci se zabarikádovanými okny opravdu nedýchatelno. Už od sekvence zmatených číšníků až po rozdělení skupin si říkám, jak často vlastně v životě dostáváme přesně to, co nechceme. Postupně mi dochází, že tenhle pocit nechtěnosti, dočasnosti a čekání se dá vztáhnout i na osudy lidí, kteří kdysi sami v ubytovně hledali bezpečné útočiště, a že možná zrovna tahle jídelna byla místem, kde se všechny jejich osudy spojily v jeden.

I přesto, že je inscenace vytvořena pro několik desítek lidí, pocit osamění se u mě dostavil hned po odchodu z restaurace, kdy naše skupina zamířila do malých sklepních kójí koncipovaných jako hotelové pokoje. Ty ještě umocňovaly pocit izolace, nic v nich totiž nepřipomínalo teplo domova. Stojím v jednom ze stísněných pokojů s dalšími sedmi hosty, zatímco se tu vystřídá několik postav, z nichž každá demonstruje svou únavu, osamělost a trauma jinak. Mladý muž se na posteli zmítá únavou ze strany na stranu, jako by ho postel, pokoj i celá ubytovna pohltily, zmatený postarší host si několikrát splete pokoj a jedna cestující, která přijede s těžkým kufrem, z něj vytáhne několik cihel. Pokojská, která je přítomná v pokoji po celou dobu, cihly z jejího kufru vytahuje a úhledně je ukládá do skříně. Stísněný prostor, střídající se hosté a stále přítomná pokojská působí jako úvod do krajiny příběhů a připomínka, že osudů se tady protočilo opravdu hodně.

 

 

Po odchodu ze sklepních kójí se má nejistota proměňuje v pocit nechtěného vetřelce. Při střídání místností, kam přicházíme s naší skupinkou s čísly nad 500, se často potkáváme se skupinou druhou. Po každém „pokoji“ se znovu a znovu scházíme na chodbě, kde stojíme opření zády o stěnu v dlouhých řadách. Mezi sebou necháváme úzkou uličku, kterou procházejí herci a herečky, a my čekáme, co bude dál. Nastávají momenty, kdy nikdo z publika neví, co dělat, protože se herci překřikují a snaží se mezi skupinami zorientovat a odvést každou z nich do správné místnosti. Pomáhají jim k tomu i velké cedule s čísly našich pokojů, podle nichž se alespoň trochu můžeme orientovat. V těchto „výplňkových“ momentech mám pocit, že jsem na obtíž, přehazovaná jako horký brambor, volaná sem a odtamtud zase vyhazovaná. Musím se tak spoléhat na druhé a doufat, že mě dovedou tam, kam potřebuji.

Každý pokoj, kam mě někdo zavede, ukazuje jiný osud a jiný příběh a inscenace se je snaží všechny vměstnat do jediného večera. Každé vyprávění má tedy limitované množství pokojů i času, který nad ním diváci stráví. Pořadí místností, do kterých mě navádějí herci a herečky, je pro mě spíše matoucí. Na druhou stranu mi tenhle pocit přehazování jako horkého bramboru možná nejvíc přiblížil, co museli cítit skuteční obyvatelé ubytovny, kteří přišli o domov a blízké. Podobnou ztrátu pevných hranic — mezi lidmi, místy i rolemi — jsem cítila i v místnosti se třemi pokoji, které jsou oddělené pouhými konstrukcemi, kde lidé mezi pokoji pendlují, svlékají se, jsou si blízko i daleko, uléhají do postele a zase z ní vstávají a prohazují si navzájem oblečení, jako by si společně s tím vyměňovali i role, emoce a kusy vlastních osudů. Jinde v ubytovně je ale tahle blízkost nedosažitelná. Jak moc zde může být vzdálený pocit doteku nebo lidské náruče, znázorňuje místnost bez jediné herecké akce: ve skleněném objektu, který připomíná stylizovaný dům, leží nejrůznější předměty špinavé od hlíny, vyskládané do zavařovacích sklenic nebo pohozené mezi dřevěnými troskami. Co znamenají, mi vysvětluje až stůl se stolní lampičkou. Ta svítí na rozloženou mapu Týna nad Vltavou a jeho okolí, na níž jsou vyznačené obce, které v 80. a 90. letech zanikly kvůli výstavbě jaderné elektrárny Temelín.

Pocit pozorovatele, voyeura i člověka na obtíž, kterého je potřeba jenom někam umístit, mě vlastně provází celým večerem. Nejsilněji ale ve chvílích, kdy nás inscenace nechává nahlížet do soukromí. V herecké šatně si sedáme na židle namířené k hercům, kteří se před našima očima převlékají do dalších postav, konverzují nebo přibíhají z odehrané scény. Skoro je mi až žinantní tam být, pozorovat je a poslouchat jejich často intimní rozhovory. Odtud se přesouváme do místnosti plné televizí, na kterých se promítají momenty z hotelových pokojů, ale i ze šatny, jako bychom sledovali skryté kamerové záznamy. V obou případech jsem voyeurem spíš nedobrovolným: dívat se je jediné, co v daný moment můžu dělat.

 

 

V podcastu Zkouška sirén, který publikuje Jihočeské divadlo a který vyšel ještě před premiérou, o inscenaci mluví také režisér Pavel Štourač. Avizoval v něm volné procházení prostorem, to se ale podle mých zkušeností úplně neuskutečnilo. Diváctvo bylo navigováno podle čísel pokojů a po skupinkách delegováno v určitém pořadí na určitá místa, kde mělo zůstat po přesně danou dobu. O volném procházení se tedy tak úplně mluvit nedá. Naše skupina s čísly nad 500 navíc vůbec neviděla jednu z klíčových místností, kterou jsem si po představení musela nechat popsat od jiných diváků, kteří měli jinou trasu i jiný zážitek než já. Nejenže jsem věděla, které dveře jsme nikdy neotevřeli, ale bylo mi jasné, že se za nimi odehrává nějaká herecká akce s vodou. Na chodbách jsme totiž potkávali úplně promočené herce, které jsem si nedokázala zařadit do žádného z dříve navštívených pokojů.

Nevím jistě, jestli koncept s čísly a skupinami vznikl dodatečně jako řešení produkční situace, kterou se nepodařilo zvládnout tak, aby volné procházení zůstalo možné, nebo jestli šlo od začátku o záměr. V obou případech ale platí totéž: tahle struktura, dlouhé přesuny mezi místnostmi a jen pár minut skutečné akce v každé z nich, mi částečně narušila plynulost zážitku a vzala možnost objevovat prostor po vlastní ose a volit si, co a jak dlouho budu sledovat. Příběhy se ke mně dostaly jen jako útržky mezi jedním a druhým přechodem. Na druhou stranu ale možná ani nemusím vědět, kde přesně končí záměr a začíná produkční kompromis, protože taková nejistota a pocit tlačené interpretace do zážitku z Hotelu Fatigue nakonec taky patří.

 

Nostalgická vzpomínka s Malým princem

Poslední inscenací, kterou uzavírám svou návštěvu Jižního Svérázu, byl Malý princ, opět na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Notoricky známý příběh Antoina de Saint-Exupéryho zná skoro každý a přichází k nám v mnoha podobách. Jihočeské divadlo ho tu uvádí jako operu skladatelky Rachel Portmanové na libreto Nicholase Wrighta v režii Tomáše Ondřeje Pilaře, šéfa opery Jihočeského divadla. V titulní roli se střídají tři chlapci, na mé repríze ji ztvárnil Maxim Bosák, a vedle operního sboru tu vystupují také dva dětské sbory, Jitřenka a Canzonetta. Nejvíc mě ale zajímalo, jak se velkolepé měřítko zahrady snáší s příběhem, jehož nejznámější věta tvrdí, že to důležité je očím neviditelné.

 

 

Inscenaci otevírá letadlo na dálkové ovládání, které se ztrácí a zase vynořuje z obláčků kouřostroje a postupně klesá k zemi. Z trupu se kouří a po dopadu přichází Pilot, který směrem k publiku mává červenou světlicí. Po úvodní havárii, seznámení Pilota s Malým princem a kreslení beránka se zahrada proměňuje ve vesmír, kterým Princ putuje od planety k planetě. Postavy, které na cestě potkává, jsou až směšně groteskní a jejich kostýmy se mění ve spektákl. Marnivec připomíná fialového brouka: v purpurovém obleku nosí na cylindru dlouhá péra jako tykadla. Dále se objevují vysoké postavy na chůdách, zlí baobabové, Král s mečem větším než on sám nebo had, který svou širokou konstrukcí připomíná spíše ještěra. Velkolepá je i scénografie: ze sopek stoupá kouř a oranžové světlo, obří baobab se nafukuje a prorůstá zámeček Bellarie a z kašny po putování Pilota a Malého prince pouští najednou začne stříkat voda. Na senzacích a momentech, kdy publikum lapá po dechu, tedy inscenace nešetří. Program i základní myšlenka předlohy staví na dospělých, kteří zapomněli, že byli dětmi, a podívaná tak funguje jako nostalgická vzpomínka pro ty, kdo na Malém princi vyrostli, a zároveň jako inscenace plná barev a efektů pro děti. Kde se ale ocitám jako divačka já a co mi inscenace přináší kromě nostalgie a stominutového spektáklu?

 

 

„Správně vidíme jen srdcem“ je známé východisko celého příběhu a v knize to Princi prozradí Liška. Když se za inscenací zpětně ohlížím, spektákl, a to „dechberoucí“ mi odváděl pozornost od toho opravdu důležitého, tedy od scén, které jsou pro příběh zásadní. Dobře to ilustruje i kostým Lišky. Na rozdíl od Marnivce nebo jiných groteskních postav neměla výpravný kostým, jen obyčejnou obličejovou masku a velký huňatý bílý kožich, ve kterém spíše než jako ladná liška působila jako velký plyšový maskot. Scény s Liškou se navíc odehrávaly docela daleko v zahradě, zatímco ty s Marnivcem a dalšími výraznými postavami byly divákům mnohem blíž. A přitom setkání s Liškou, během kterých si Princ s Liškou krok za krokem budují přátelství, bývají považována za srdce celého díla. V měřítku zahrady se tedy to důležité odehrává převážně daleko od diváků a efektní scény tak blízko, jak to Otáčivé hlediště dovolilo.

 

 

Že se příběh v tak rozlehlém prostoru nerozpadl, je především zásluha jedné postavy, která ho na cestě mezi planetkami propojovala. Postava Malého prince působí mezi obry v obrovské zahradě nepatrně, a přesto jsem nikdy nezískala pocit, že by se v tomto měřítku ztrácel. Jeho výkon držel mou pozornost i v nejrušnějších chvílích a velká část příběhu stála právě na něm, protože se často nacházel na jevišti úplně sám. Když na své planetce čistí sopky, je ho sotva vidět, a přesto jaksi vynikal.

 

 

Nejtišší chvílí, která se mi vryla do paměti, je obraz západů slunce. V knize Princ západy slunce vyhledává, když je smutný, a inscenační tým z té chvíle vytvořil klidný moment uprostřed přehlídky nejrůznějších postav. Světla jsou ukrytá za kulisami a Princ, který si před ně položí židli a dívá se jim vstříc, tak vypadá, jako by ve zlaté hodince opravdu sledoval, jak slunce zapadá. Skutečné slunce přitom nezapadá, a přesto jsem měla na chvíli pocit, že se publikum zasnilo společně s Princem.

Inscenace Malý princ využila obrovského měřítka zahrady naplno. Pro efektní podívanou je to výhoda, ale pro příběh, který stojí na malých věcech, je to riziko.

Z večera mi zůstala hlavně hezká nostalgická vzpomínka, ale nejsem si jistá, zda jsem byla tou správnou divačkou. Nostalgie je zřejmě to, co inscenace chtěla vyvolat, a funguje nejlépe u těch, kdo mají k příběhu osobní vztah a na Malém princi například vyrostli. Podle slov režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře, který promluvil na úvodu o inscenaci, uběhlo od americké premiéry třiadvacet let, než se podařilo získat práva, a nemůžu se zbavit pocitu, že za tu dobu mohlo něco z původní aktuálnosti vyblednout. Mně inscenace kromě připomenutí příběhu nepřinesla nic nového a mám pocit, že klasika, která se nijak neaktualizuje, ztrácí něco z hlubšího záměru.

I přesto si z inscenace odnáším několik silných momentů: havarující letadlo v obláčcích kouře, obří baobaby prorůstající zámeček nebo zapadající slunce. Obdivuji také dětské role, nejen Prince, ale i Růži, oba dětské sbory a jejich zpěv, který se v rozlehlé zahradě dokázal prosadit. Věřím, že za tím stojí velký kus práce a že výsledkem je funkční inscenace, která dokázala připomenout dětství a potěšit malé diváky.

 

Příští ročník? Rozhodně.

Když se ohlížím za Jižním Svérázem, byl pro mě skvělým zpestřením léta. Formát slow festivalu mi dal dostatek prostoru nejen mezi víkendovými inscenacemi, ale také mezi první a druhou návštěvou. I když mezi oběma návštěvami uplynul jen měsíc, byla znát změna v dřívějším stmívání, nejvíc na inscenacích na Otáčivém hledišti: Malý princ začal o půl hodiny dřív než Rozum a cit, který jsem navštívila před měsícem. Právě takové drobnosti mi umožnily uvědomit si pomalost festivalu a jeho příjemnou návaznost, kterou nic neuspěchalo.

Jižní Svéráz je také skvělou přehlídkou imerzivního divadla a inscenací v netradičních prostorech. Některé mě do děje vtáhly méně, třeba představení na Otáčivém hledišti, jindy jsem se ale ponořila naplno: do Hotelu Fatigue, kde za herce pomalu promlouvaly stěny ubytovny, nebo do Spalovače mrtvol, kde jsem byla tanečníkům tak blízko, že jsem si skoro připadala, jako bych stála na jejich místě. Díky tomu, že se festival rozprostírá napříč jižními Čechami, jsem navíc mohla hledat souvislosti mezi místem, inscenací a vlastním prožitkem, a to na něm oceňuji nejvíc. Můj zážitek nezačal ani neskončil vstupem na představení a odchodem z něj, ale rozprostíral se i před ním a ještě dlouho po něm. Některé inscenace byly tak silné, že jsem chtěla vědět víc: poslouchala jsem podcasty Jihočeského divadla a objevila místa, která jsem dosud neznala. I takové momenty mám na netradičním divadle tak ráda. Formy divadla, ve kterých se můžu fyzicky pohybovat prostorem, být součástí děje nebo zažít představení na místech, kam bych se jinak nedostala, mě pořád překvapují a nepřestávám mít chuť je objevovat. Už teď se těším, s čím přijde další ročník.

Anna Šimáková