Dominikovi z redakce Spory se na začátku letošního roku podařilo vyrazit do vídeňské Albertiny Modern na výstavu Mariny Abramović, kterou zreflektoval v první spoří videorecenzi. Mým záměrem bylo vytvořit navazující „video výstup“ na další výstavu díla slavné srbské umělkyně v berlínském Gropius Bau (probíhá zde do konce srpna 2026). Po příchodu do expozice s názvem Balkan Erotic Epic však bylo jasné, že se mi videorecenzi připravit nepodaří. Na většině míst platil přísný zákaz pořizování jakýchkoliv audiovizuálních materiálů – částečně kvůli přítomnosti nahé živé performerky a částečně z důvodu ochrany dosud jinde nezveřejněných děl.

Výstava vychází z umělčiny teze, že veškerá lidská vnitřní energie je ve své podstatě sexuální – a pokud se potlačuje, může vyústit v agresi, která vede až k válkám. Když se naopak přijme a usměrní, stává se duchovní, tvořivou a léčivou silou. Tento koncept se propisuje hned do první místnosti expozice. Na zeď se promítá smyčka videí čerpajících ze starých balkánských mýtů a pověr, v nichž lidské genitálie a tělesné tekutiny slouží jako rituální nástroje. V jednom výjevu například muž pokřižuje svým penisem prsa těhotné ženy, aby zabránil bolestivému porodu. Prostor navíc doplňují obrovské, několikametrové penisy usazené v umělé půdě, svým tvarem připomínající houby. V kontrastu s projekcí dodává tento prvek instalaci nádech campové estetiky a vnáší do prostoru ironii a surový humor, jež jsou pro tvorbu Mariny Abramović typické.

Kurátorkám se podařilo zkombinovat tyto novější videoinstalace s performenčinými ikonickými díly staršího data, objeví se například reenactment díla Nude with Skeleton z roku 2002. Nové pojetí se však od tehdejšího zásadně liší: zatímco v první verzi se Abramović sexuálně svíjela v těsném kontaktu s kostrou, v berlínské galerii performerka pouze staticky leží s kostlivcem položeným na těle. Pocit vyprázdněnosti výjevu, který původní performanci odebral veškerý význam, přesně vystihuje můj celkový dojem z expozice.

Erotické prizma pracující s principem tabu je pro diváky atraktivní. V prostředí Gropius Bau se však tato témata přizpůsobují potřebám masového publika. Snaha zpřístupnit radikální tvorbu Mariny Abramovic co největšímu množství příchozích – kteří na vstup čekají desítky minut v přesně určených časových slotech – vede k tomu, že výstava postrádá typickou surovost performerčiných děl, jež staví na zcela jiném typu tělesnosti, než jaký byl k vidění zde. Samotná přítomnost obnažených těl a explicitních výjevů totiž nezaručuje, že se k divákovi přenese i autorčina komplexní teze o transformaci sexuální energie v duchovní či léčivou sílu. Z některých děl v galerii se tak stává pouhá anatomická podívaná.

Na konec vyvstává otázka, zda se vnímaná hrana radikálnosti neposunula i u samotných autorčiných motivů. Fotografie nahé Abramović držící snímek diktátora Tita nebo princip stárnoucího ženského těla zobrazený skrze videa nahých performerek už dnes nenesou tak provokativní náboj jako před několika desítkami let. Povědomí o těchto tématech se napříč společností posunulo a jsou otevírána běžněji. Výstava tak ve výsledku nepřináší žádné nové překvapivé myšlenky, ani nenabízí nový úhel pohledu. Slouží spíše jako ohlédnutí za částí tvorby Mariny Abramović, které její díla propojuje skrze téma erotiky.