Středu devětadvacátého července doprovází vlna veder, která omračuje kolemjdoucí. Na cestování ne zcela ideální den, spíše by to chtělo se skrýt ve stínu nebo prostoru s klimatizací. I přesto vyrážím autobusem z Prahy do Týna nad Vltavou. Zde za několik hodin propukne první repríza inscenace Hotel Fatigue Divadla Continuo, která je součástí festivalu Jižní Svéráz a projektu Krajina příběhů. Horko je tak nepříjemné a unavující, že se nezmohu na žádnou produktivní činnost, dokonce ani na čtení. Takže jen jsem a pozoruji vedry obtěžkanou atmosféru, přičemž vnímání frustrace pramenící z letní každodennosti se ukáže jako správný vstupní kód do Hotelu Fatigue.

 

 

Do Týna nad Vltavou přijíždím poprvé. Celá cesta mě fascinovala svou malebností a klidem, což ale, čím víc jsme se přibližovali, narušoval dominantní komplex jaderné elektrárny Temelín coby zcizující prvek jinak městským ruchem a chaosem nenarušené krajiny. Místo zeje prázdnotou. Vedro vyhnalo všechny pryč. Průzkum města trochu znemožňuje rekonstrukce centra. Oproti mé loňské cestě do Českých Budějovic za Divadlem Continuo a inscenací Každý den je noc však dnes nelpím za každou cenu na turistickém dobývání nového místa. Jdu proto rovnou nahoru na kopec, kde se hlásí o slovo Ubytovna Blanice, respektive Continuem vytvořený Hotel Fatigue. Ani tato budova ani zdejší paneláky do okolního prostředí úplně nezapadají. Tento dojem ještě víc zdůrazňuje rychlý spád příběhu samotné ubytovny, který se rozhodli režisér Pavel Štourač a jeho tým zpracovat. Během osmdesátých let se totiž jednalo o útočiště dělníků pracujících na stavbě Temelína, v roce 2002 budova fungovala jako evakuační centrum při povodních a pak zde místo k úkrytu před válkou našli v roce 2022 uprchlíci z Ukrajiny. Mezitím se zde dalo v různých obdobích i rekreačně ubytovat a nyní se připravuje demolice objektu, aby se na jeho místo mohla rozšířit nová moderní zástavba.

Je patnáct minut před začátkem představení, když dorazím před Blanici, kde už postávají hloučky zvědavých diváků a nakukují dovnitř. Kdybych nevěděla, že je místo už dávno vybydlené, možná by mě ani nenapadlo, že se jedná o chátrající objekt. Tak trochu ostatním závidím, že mají svůj doprovod, zatímco já přišla sama a cítím se zde jako cizinec. Zvláště v případě imerzivního divadla jsem totiž ráda, pokud se mohu o někoho opřít. Za chvíli dostáváme od produkce pokyn, že můžeme vstoupit. Řada nás jde nejistě a opatrně, mezitím recepce začíná chrastit klíčema, a dokonce se otevírá i bar coby ostrůvek pro vnitřní zchlazení. Zdravím se s Annou Luňákovou, členkou týmu odpovědnou za umělecký výzkum, se kterou jsme před pár dny dělaly o inscenaci rozhovor. Laskavě mě vítá i Barbora Klauserová, která má na starost PR a média společně s produkcí. Čím víc se blíží okamžik, kdy mám přijít na řadu, tím jsem nervóznější. Tentokrát se interakci mezi účinkujícími a publikem nedá uniknout, pokud si přeji dostat klíč od svého pokoje. Od dvojice v kostýmcích stylizované do role pečlivých recepčních získávám svůj klíč a nabídku občerstvení v baru s instrukcemi, například že je zakázáno cokoliv zaznamenávat nebo fotit a že se nemám nikoho z hotelového personálu dotýkat. Spontaneita a vítací radost aktérů jsou okouzlující a ostatní se jejich schopností improvizovat baví. Záleží na každém hostovi, jak moc bude rozehrávat hru. Konverzacím vzhledem k velkému zahraničnímu zastoupení performerů vévodí angličtina. Najednou si všimnu, že se v davu objevila Jaroslava Šimáková, moje bývalá kolegyně z kulturního magazínu Artikl, a běžím ji srdečně přivítat. Už tady nejsem bloudící cizinec, ale součást hotelu se svým příběhem i člověkem pro dialog.

Odbavit více než osm desítek hostů nějakou chvíli trvá, ale po předání posledního klíče již jdeme nahoru do prvního patra a vcházíme do velké a tmavé místnosti-jídelny s barem. Vstup do neznámého jako vyšitý. Jak se teď jen správně zorientovat? Usedáme ke stolům, vedle nichž stojí lidé zakrytí mikrotenovou plachtou, ale také obsluha v kostýmcích držící v rukou bílé ubrusy. Tvůrci již teď dávají jasně najevo, že se jednotlivé vrstvy příběhu ubytovny Blanice budou odkrývat postupně. Prostoru dominuje pódium, kde sedí čtyři hudebníci s tubou, basou, klarinetem a kytarou, vše se začíná doslova rozehrávat – nástroje i postavy a situace – a rozjasňovat. Zpočátku vše působí jako začátek nějaké detektivky, protože se zde pracuje s bodovým osvětlením a baterkami, s nimiž se aktéři pohybují jako policisté, kteří právě dorazili na místo činu. Postupně se rýsující výjev bujarého večírku však zřejmě odkazuje na otevření této budovy v osmdesátých letech, kdy se evidentně očekávalo, že bude sloužit déle než čtyři desítky let. Stoly dostávají své ubrusy, lidé své občerstvení, protože účinkující je „obslouží“ nejen uměleckým výkonem, ale přinesou i nápoj k osvěžení. Objednávám si jednu plzeň. Vše působí idylicky, jenom kakofonie znějící tuby naznačuje vzrůstající neklid. I o to se postará personál a zahání hráče na tubu pryč za dveře, ten se však opakovaně vrací.

Mezitím se všichni v rytmu hudby baví pohyby tanečníků, kteří společně vytváří číšnické etudy. Po jídelně pochodují, nesouce tácy, se kterými občas zavrávorají a naklánějí je tak nad hlavami diváků, zatímco se k nim sklání, aby jim položili na stůl občerstvení. Jejich gesta jsou poznamenaná vyčerpáním i nejistotou, vše začíná nějak prapodivně gradovat. Mám pocit, že se ocitáme v jakési Havlově absurdní hře, čemuž nasvědčuje přítomnost zděných konstrukcí napříč prostorem, jejichž východy nikam nevedou. Dále je zde i stůl s pokojovými rostlinami, z nějž si obsluha kytky bere a pokládá různě na stoly a pak zase vrací zpátky, což se neustále opakuje i s dalšími předměty, jako jsou například lahve nebo cihly či malé hliněné domečky. Je to poměrně banální hra, ale výstižná, pokud jde o vyjádření střídání činnosti a nečinnosti ubytovny. Nestálost. Změny. Zásahy. Prázdnota. Do dění jsou zapojeni i neherci, zejména z Domova sv. Anežky pro lidi s postižením, kteří se podíleli i na výrobě scénografie a pomáhají při obměňování předmětů. Vše vzniká v symbióze živého i neživého, budova se personifikuje skrze hereckou akci, v níž se využívá minimum slov. Atmosféru ovládá rozmanitost situací překypujících frustrací, prostor dostává například sebevrah, zhrzená nevěsta nebo znudění barmani, kteří se točí kolem tyčí podpírajících barový pult. Hudební nástroje doplňují pády táců a hřmot sklenic. ,,Jedno pivo, prosím,” hlásí starší muž, ale namísto toho se dočkává čtyř prázdných půllitrů, které před něj položí obsluha spolu s několika hliněnými zmenšeninami domečků. Právě tohle zátiší symbolizuje proměnu krajiny i ubytovny po výstavbě Temelína.

 

 

Najednou k nám přichází rozčilený barman, který paroduje své kolegy, zejména v gestech, což nás dost rozesmívá, a ptá se nás na číslo pokoje. Ti, kteří mají nad pět set, musí ještě chvíli posečkat, ostatní odchází s ním. U našeho stolu sedí pár, kterému hrozí, že se bude muset kvůli číslům spadajícím do odlišných kategorií rozdělit. Nicméně mě osloví, jestli bych si s nimi klíč nevyměnila, a já to udělám. Chápu, že to může být nepříjemné. Nově osidluji pokoj číslo 825. Za chvíli i my vyrážíme na misi ubytovnou a dobýváme její chodby i pokoje. Jako první zastavujeme v místnosti s jednou skříní a postelí a dvěma ventilátory, kterou právě uklízí pokojská. Sleduje nás vystrašenýma očima. Do pokoje přichází znavený host, ale klidu se mu nedostává. Sedne si na postel a hází se sebou ze strany na stranu, což však působí jako artistický kousek, protože pružiny matrace jej odráží do vzduchu. Následně ho vystřídá vystrašená cestující s kufrem, v němž skrývá kus domova minimalizovaný do jedné cihly. Tento moment se mnou dost rezonuje, protože si vzpomenu na uprchlíky z Ukrajiny, kteří zde našli své útočiště. Pak pro změnu pokoj navštíví zmožená nevěsta nebo zmatený host, který si spletl místnost. Všechno to ve mně zanechává pachuť strachu a obav položených na zdánlivě zářivém horizontu. Podobnou, jako když pomyslím na osud Ubytovny Blanice, která vznikla se záměrem plnit svůj účel déle než čtyři desítky let. Mám pocit, jako by se rozmluvily zdi celé ubytovny, i když tvůrci zjevně záměrně nepoužívají téměř žádná slova k vystižení svých pocitů. Padá na mě tíha celé ubytovny i obyvatel tohohle města.

Hořkost, strach, obavy a nejistoty zakoušíme i dále, když například přicházíme do prádelny plné starých, ale funkčních praček, kde na nás čeká další nevěsta v bílých zašpiněných šatech a evidentně s něčím váhá. Svůj pohled soustředí do vlastních šatů. Mezitím se personál hádá, co prát, a co ne. Všude jsou nánosy látek a starého oblečení, které se kupí stejně jako vzpomínky. Vše je pomíjivé a nelze se vyhnout skvrnám nejen na oděvu, ale především na svědomí.

V obrovském skladu pro změnu chodíme po staré hliněné podlaze, která pod naší tíhou praská, zatímco jeden z performerů zde různě přemisťuje hliněné miniatury domečků znázorňujících Týn nad Vltavou a zoufale se směje, čímž tvůrci evidentně reagují nejen na vratkou historii ubytovny, ale také na proměnu tamní krajiny během dvacátého a jednadvacátého století. Zběsile pochodujeme, míjíme se s dalšími skupinami na chodbách a hledáme ten správný pokoj. Mezi personálem panuje čím dál větší nervozita i obavy o to, zda mají pokoj pro každého hosta. Vcházíme do šatny, kde se převlékají další performeři a zkouší si navzájem šaty. Cihly, které nedrží u sebe, a šaty, které nikomu nesedí, se stávají leitmotivem inscenace. Vše odkazuje k dnešní vyprázdněnosti prostoru, který sloužil svému účelu, a teď je odhozen do zapomnění. Zásadní zážitek si však odnáším z posledního pokoje – obrovské ložnice, kde se soukromá dramata dějí simultánně. Na jednom konci dochází k nevěře, na druhém unavený personál hledá místo k odpočinku, ale téměř všichni se ocitají v totálním obnažení, ať už oblečeni, polonazí nebo v úplné nahotě. To je to pravé theatrum mundi tlumočené hotelovým jazykem! Účinkující si mezi sebou prohazují různě oděvy, jako by si chtěli navzájem vyzkoušet své role a možná i emoce nebo myšlenky.

 

 

Když se vracíme zpět do jídelny, všimnu si, že nejen Divadlo Continuo se otisklo do Ubytovny Blanice, ale je tomu i naopak. Zatímco soubor dal budově ještě možnost ožít a poodhalit prostřednictvím scénických metafor svou historii veřejnosti, každý performer má alespoň na jednom prstu u nohy náplast nebo šrám. Týdny strávené v této budově se propsaly do těl účinkujících. Pozoruji organizační i umělecké sekce týmu, které najednou začínají působit mnohem uvolněněji, a smekám před ním, že to dokázal celé takto zkoordinovat. Jako by si každý rok zvyšovali laťku v náročnosti bezpečnostních specifik scénických prostor. Musím uznat, že produkci souboru obdivuji v její odvaze a schopnosti čelit výzvám, protože Blanice představuje velký labyrint. Pomalu vše spěje ke svému konci, číslem pokoje rozdělení přátelé či partneři se znovu shledávají, aby mohli sdílet své zážitky.

Začínám si uvědomovat, že pokud sem někdo přišel s cílem zhlédnout tradiční dokumentární divadlo, tak se dostal na nesprávnou adresu. Naopak, Hotel Fatigue sice láká člověka pátrat po historii ubytovny i samotné krajiny, vše se ale odehrává v odkazech ve stylu poetického divadla, jak tomu ostatně bylo i minulý rok v případě inscenace Každý den je noc. Pojítko mezi oběma projekty představuje téma, a to prožívání snů a různých duševních stavů, které mohou být divákovi nejvíce blízké, protože si zakládají na lidskosti a bazálních pocitech, jako například strach nebo frustrace, které jsou přirozenou součástí našich životů. Zatímco předchozí projekt směřoval spíše k obecnější výpovědi a snové hravosti i radosti, Hotel Fatigue se jasně vztahuje k tragédiím, které se dějí za horizontem, ať už se jedná o válku na Ukrajině, environmentální krizi nebo osobní dramata kolemjdoucích. V tom podle mě ale spočívá originalita Divadla Continuo, které umí pracovat s úspornými scénickými i jazykovými prostředky a najít sdělení i v nánosu prachu. V jídelně se začíná rozehrávat již spontánní koncert, kde se dohromady baví diváci i performeři, ale teď už mohou vystoupit ze svých rolí, v Blanici zůstává stále živo.

 

Petra Kupcová